KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Babišova vláda chce splnit závazek NATO bez skutečného zbrojení – místo peněz na armádu přichází s účetními triky, které mají z civilních výdajů udělat obranné. Kam nás to dovede?
Před pár dny oznámený záměr Babišovy vlády pokusit se nakonec ještě i letos splnit závazky ČR vůči NATO. Tedy dosáhnout oné magické klauzule podílu 2 procent obranných výdajů vůči HDP. Dostat se tam však chce formou jakési úřední, administrativní přeměny již schválených nezbrojních výdajů na výdaje obranné. A právě to, je typickým příkladem „geniálně“ novátorského švejkovství, jež má ambici – pokud by v Alianci tato metodika pseudozbrojení převážila – přeměnit NATO ve formálně ještě silnější blok, který však v jádru připomíná spíše Potěmkinovskou vesnicí s názvem Kocourkov.
Součástí oznámené snahy o kreativní hledání takových nezbrojních státních výdajů, jež by šlo na papíře přeměnit ve výdaje zbrojní, bylo i jmenování Jakuba Landovského do funkce vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO.
Strategie „řešení“ problému vytvořením nové státní funkce pro vyřešení problému připomíná satirický seriál parodující byrokratické triky v přebujelé státní správě, jejímž jediným cílem je nerušený rozkvět státní správy. Ale to je jen technikálie, která se navíc v tuzemsku stala běžně přijímanou normou. Zásadnějším sdělením je to, že oficiální vládní „zbrojní hledač“ se bude snažit z nezbrojních výdajů „dělat“ zbrojní.
Namísto reálného posilování zbrojních kapacit vítězí varianta administrativního eskamotérství, jehož principem je hledat a na papíře přetvářet nevojenské položky ve zbrojní záležitosti, které pak bude možné v NATO prodat jako skutečné obranné výdaje.
Proměníme vařečky v rakety
Nemá snad ani smysl zdůrazňovat, že objektivnímu pozorovateli musí takový přístup připomínat alchymistický pokus o přeměnu olova ve zlato, případně, specificky, přeměnu kuchařských vařeček v operačně-taktické rakety krátkého doletu… Jak vešlo nedávno ve známost, NATO nám pro letošek uznalo jen zhruba 1,7 % obranných výdajů jako oprávněných – tedy reálně zbrojních, jež metodicky správně zapadají do požadavků plynoucích z 2% závazku vůči Severoatlantické alianci.
Trochu se zapomíná, že dokonale přesná čísla dnes nelze „vypočíst“ a naplánovat, neboť nikdo zatím nemůže znát přesnou výši tuzemského hrubého domácího produktu za celý letošní rok. Můžeme proto jen s nadějí předpokládat, že se HDP nepropadne – květnové odhady (ČNB) mluví o 2,5% ekonomickém růstu v letošním roce, když v minulé prognóze to bylo ještě 2,9 %.
Paradoxem je, že pokud by HDP znatelně klesl proti původním předpokladům, Česku by to „pomohlo“. Magický podíl vůči HDP by se pak zázračně zvýšil a vláda by se přiblížila ke splnění 2% závazku, aniž by hnula prstem, potažmo, aniž by dodatečně navyšovala zbrojní výdaje…
Ale vraťme se k nejnovějšímu pokusu o „splnění závazků“ ještě v letošním roce. Odhaduje se, že by Babišův kabinet musel do rozpočtu dodat zhruba 21 miliard korun a vynaložit je na „tvrdé“, tedy prokazatelně vojenské zbrojní výdaje. Ostatně, původní rozpočet Fialovy vlády počítal na rok 2026 se zbrojními výdaji (kapitola ministerstva obrany ČR) ve výši 175,8 mld. Kč, jež Babišova vláda ve svém novém rozpočtu skrouhla na 154,8 mld. Kč. Neřešme, že Fialova vláda vycházela z nějaké prognózy HDP a Babišova z novějšího odhadu – ve výsledku bude reálný HDP možná ještě jiný, než kdo před rokem dokázal prognózovat.
Čachry s rozpočtem
Je evidentní, že dodání dalších peněz (zmiňovaných 21 miliard) do rozpočtu by na první pohled bylo jediné logické a spolehlivé řešení – navíc podstatně férovější, než administrativní čachry s nezbrojními výdaji. Vláda však zatím standardní zvýšení letošních zbrojních výdajů odmítá.
Svoji nově vymyšlenou „alchymistickou“ fintu zdůvodňuje tím, že v rozpočtu nejsou další peníze na zbrojení, v čemž má Babišův kabinet v jistém smyslu pravdu. Státní rozpočet na rok 2026 je deficitní (-310 mld. Kč) a tento naplánovaný deficit je navíc zřejmě i nezákonně vysoký, neboť je v rozporu s platnými rozpočtovými pravidly. Vláda nemá po ruce žádné finanční přebytky ve státní pokladně, které by jen tak vzala, poslala je ministerstvu obrany a uspokojila tím požadavky šéfů Aliance.
A bylo by přinejmenším politicky výbušné, pokud by vláda letošní státní rozpočet, schválený doslova před pár dny, opět novelizovala a navýšila deficit o další desítky miliard; přičemž se nedá úplně vyloučit, že k takovému kroku nakonec stejně přistoupí.
Tanky na trhu nekoupíte
Na druhou stranu by se nemělo zapomenout na fakt, že i kdyby vláda ze dne na den – řekněme úsporami ve výdajích jiných resortů, což se jeví jen jako nepovedená utopie – získala dodatečných cca 20 miliard korun a přidělila je na zbrojení, čímž by formálně uspokojila požadavky NATO, vznikla by nesnáz, jak tyto prostředky využít účelně a efektivně. Jak se všeobecně ví, nelze si jen tak zaběhnout do supermarketu a za pár hodin hodinu tam nakoupit tanky, letadla či systémy PVO za desítky miliard. Trh v této branži totiž nefunguje jako klasický obchoďák. Nenabízí k volnému odběru velké a sofistikované zbraně.
Z hlediska ryze ekonomického a v jisté nadsázce lze proto podotknout, že je možná nakonec méně nebezpečné vynaložit letos (snad) účelně 155 miliard na reálné obranné potřeby, než vyplýtvat další 20 či více miliard na nákupy „nepotřebného“ vojenského zařízení.
Vážný rozpor je však každopádně v tom, zda stát má či nemá peníze na zvýšení zbrojních výdajů. Nemělo by se zapomenout na to, že vláda letos například populisticky „sejmula ze spotřebitelů tíhu plateb“ za OZE a převedla tyto náklady na už tak značně zadluženou státní kasu. Jednalo se jen pro letošek o 17 miliard Kč, jež bude muset zaplatit z rozpočtu, jehož zdrojem financí jsou ovšem, jak jinak, daňoví poplatníci, nikoliv sběr peněz rostoucích na stromech.
Volební dárečky nad obranu
Každopádně však povolební vládní dárečky zvítězily nad odpovědností za obranu státu… Pro zajímavost: celkově jen letos v Česku přiteče na obnovitelné zdroje (respektive na POZE, podporované zdroje energie) z veřejných zdrojů částka 41 miliard Kč.
Státní rozpočet na letošek počítá s celkovými výdaji ve výši 2,43 bilionu Kč. Když odečteme výdaje na důchody (725 mld. Kč) a již schválené (dnes platné) výdaje na obranu (154,8 mld. Kč), zůstává pořád ještě k použití částka 1547,2 miliardy Kč. Že by ní nebylo možné nalézt 20 dodatečných miliard na obranu? Nezapomínejme, že jen národní dotace (včetně těch jdoucích na POZE) mají letos dosáhnout až 85 miliard Kč.
Ještě vážnější rozpor tkví v tom, zda vláda stanovuje správně priority ve výdajích a ve strategii státu. Výdaje ČR na obranu v letošním roce (154,8 mld. Kč) představují „jen“ 6,4 % ze všech vládních výdajů (ovšem i se zahrnutím výdajů na důchody). Když odhlédneme od toho, že stát organizuje (nikoliv financuje) důchodový systém a zdravotnictví, pak jasně vidíme, že vlády s postupem doby totálně změnily strategické zaměření státu, jehož definičním znakem byla vždy především externí obrana státu.
Namísto obrany se vlády soustřeďují typicky na přerozdělovací expanzi k všemožných cílovým a sociálním skupinám, což nakonec v důsledku vede k plíživému finančnímu rozvratu, který ještě více podlamuje obranyschopnost státu jako takového. Nakonec pak vlastně ani nepřekvapuje, když se vlády musí uchylovat k všemožným rozpočtovým výjimkám či „alchymistickým“ švejkovským trikům jako v případě snad o „splnění“ aliančního závazku.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
