KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Premiér Andrej Babiš se rozčiluje nad tím, že v nadcházejícím rozpočtovém období EU hrozí citelné snížení eurodotací pro naši zemi. Dokonce prý na summitu Unie na Kypru protestoval proti „snížení peněz pro Česko“. Na základě těchto protestů by šlo nabýt dojmu, že nás v Bruselu berou na hůl a odepírají zchudlému Česku to, na co má svatosvatý nárok. Realita je však barvitější. Česká republika podle nových analýz patří mezi nejbohatší země světa. Spoléhat se v této situaci na „bruselské“ dotace z kapes poplatníků jiných evropských zemí je nejenom zatvrzele socialistické, ale i absurdní.
O pětinu méně. Babiš: nepřijatelné!
Evropská komise v připravovaném novém unijním rozpočtu navrhuje pro Česko pokles prostředků nominálně zhruba o 20 procent, což premiér Babiš označil za „absolutně nepřijatelné“. Nemá teď smysl řešit, jak hodlá premiér situaci „řešit“ a jaké protesty by pomohly k tomu, aby se Česko zase „dostalo na své“. Namístě je však zamyslet se nad tím, zda vysněné, navěky vysoké dotace pro Česko jsou férové a zejména realisticky možné. Především, je logické, že každá vláda by – z podstaty svého fungování – chtěla mít co nejvyšší příjmy, ať už je jejich zdrojem cokoliv. V případě eurodotací jde o peníze ve formě „daru“ (navíc z kapes poplatníků bohatších zemí EU), jež mají tu výhodu, že nezvyšují státní dluh, což je pro politiky doslova požehnání. Pokud však tuzemský premiér tvrdí, že ke snížení dotací Česku není důvod, pak nás přenáší na scénu jakési podivné komedie.
Od samého vstupu do Unie bylo přece všeobecně známo, že eurodotace nejsou smilování boží, které by mělo trvat navěky věků. Mají (myšleno jejich kladné saldo) sloužit jen do doby, dokud ta která členská země nedosáhne jisté relativní ekonomické úrovně v rámci EU. Pohoršovat se nad snižováním dotací tedy zavání snahou o potlačení znalosti celkového konceptu eurodotací. Samozřejmě, úplně jiná věc je to, že Evropská komise postupem doby vše kolem dotací totálně zamlžila, zašmodrchala, zmodifikovala a zrelativizovala, neboť nejenže vymýšlí nové a nové dotační programy, ale současně sama generuje i nové problémy, jež „nelze řešit jinak“, než dalšími dotacemi… Což ale na podstatě věci nic nemění.
Tak či onak, očekávat, že Česko bude nekonečně dlouho čerpat dotace v tzv. kladné pozici, v níž získává podstatně více peněz, než kolik odvede do bruselské pokladny, připomíná spoléhání se na existenci perpetua mobile. Nemluvě o tom, že množství problémů a kritických jevů v EU se neustále zvětšuje: vznikla potřeba masivně dotovat Green Deal, vznikla (ne však vinou Bruselu) potřeba masivně investovat do zbrojení, atd. „Bruselské“ peníze docházejí (přesněji: už došly) a natažených rukou je čím dál více.
Ostatně, i šéfka EK Ursula von der Leyenová po kyperském summitu – s typickou jemnou zlověstností – mluvila o nutnosti hledat nové vlastní, tedy unijní finanční zdroje například v podobě uhlíkových cel a podobně. Aby taky ne, když hlavním zdrojem eurodotací se postupně stávají eurodluhy, tedy zadlužování na unijní úrovni, s negativními finančními dopady na členské státy. Chtít po Unii stále stejně vysoké či ještě vyšší sumy, znamená vytvářet čím dál větší unijní rozpočtovou sekeru. Což je samo o sobě dlouhodobě sebezničující, i když ještě dnes mohou dotace přinášet tomu či onomu politikovi značné plusové body.
Česko mělo přestat brát dotace už před šesti lety
Připomeňme, že kladné dotační saldo Česka za rok 2025 činilo 78 miliard Kč, což je nadále relativně vysoké číslo, i když vezmeme v potaz nemilosrdně plíživou inflaci. Vždyť třeba v roce 2018 získala naše země z Bruselu jen 45 miliard Kč (tj. dostala v přepočtu o 45 miliard korun více, než kolik poslala do unijní centrály). Podle původních předpokladů a ekonomických predikcí z doby po vstupu do Unie se očekávalo, že se Česko stane čistým plátcem do rozpočtu EU (tj., že bude více odvádět, než přijímat) někdy kolem roku 2020. Respektive, naše kladná pozice měla vypršet s koncem programového (tj. rozpočtového) období let 2014 – 2020, kdy se ČR měla ekonomicky přiblížit průměru EU a přestat být čistým příjemcem dotací. Nyní nám pomalu končí další programové období (2021 – 2027) a Česko nadále dostává podstatně více peněz, než kolik odvádí.
Snaží se snad premiér Babiš svými „protesty“ proti krácení dotací naznačovat, že po 24 letech členství v EU je, respektive i nadále bude Česko v rámci unie stále ekonomicky zaostávající? Tvrdá data o ekonomikách států EU naznačují opak, na čemž nic nemění ani fakt, že se třeba i větší část voličů hnutí ANO a SPD necítí být bohatá. Česko po více než dvou dekádách členství v rámci EU posílilo. Dokonce, jak tvrdí některé analýzy, dnes patří mezi 20 nejbohatších zemí světa. Pokud se takto relativně bohatá země pomocí protestních výstupů či výhružných eskapád doprošuje o dotace z kapes evropských poplatníků, působí to přinejmenším rozporuplně.
Žebráme u těch, kterým odmítáme pomoci na Ukrajině
Celá kauza má navíc silný aspekt politické absurdity. Premiér Babiš svou kritikou snižování dotací pro Česko fakticky trvá na tom, aby naši republiku ze svých kapes nadále sponzorovali poplatníci nejbohatších zemí EU (čistí plátci: například Němci, Francouzi, Nizozemci, Švédi, apod.), což podtrhuje třeskutý kontrast mezi nastavováním dlaně vůči Bruselu a proklamovaným sobectvím České republiky vůči Ukrajině.
Andrej Babiš a jeho vláda odmítají pomoc válkou sužované zemi (Česko se mj. vyvázalo z půjčky pro Ukrajinu, i když její přijetí neblokovalo), ale sami od specifických států EU žádají zachování masivních dotací pro relativně bohatou ČR. A to pouhou „shodou náhod“ v situaci, kdy nejvýznamnějším dotovaným konglomerátem v zemi je holding Agrofert, od něhož se premiér Babiš pokusil formálně odstřihnout. Dramatické volání po „věčně plusových dotacích“ pro Česko pak působí poněkud vypočítavě.
Premiér se sice rozčiluje kvůli tomu, že evropští poplatníci mají v dalších letech do Česka posílat méně peněz (se značnou a zjednodušující nadsázkou řečeno) na rozhledny v údolích, vinařské cyklostezky, linky na modernější toastový chléb, apod. Ale tentýž vrcholný politik vahou své funkce zaštiťuje cynickou politicky programovou averzi vůči jakékoliv pomoci Ukrajině, která je už více než čtyři roky destruována ruskou vyhlazovací válkou. Skoro se v této situaci nabízí otázka, zda by Babišova vládní koalice neměla požádat o dotace na nové ekologické toastové výrobní linky Moskvu…
Suverenita à la Babiš: protibruselský rétor s nataženou dlaní
Kde je ona národovecká hrdost české vládní Babišovy koalice? Naše nová vláda je přece deklarovaně protibruselská. Ale když jde o dotace, jejichž část putuje do bývalého premiérova agroholdingu, tak jde rázem struna národní hrdosti stranou. Babiš sám navíc, kudy chodí, tam výslovně zdůrazňuje, že „Evropa má být uskupení suverénních členských států“.
Jenže, bruselské dotace a suverenita nejdou dohromady. Nelze být suverénní zemí, ale pak s hlasitými protesty odbojně žebronit o stovky a stovky miliard u Evropské komise, pro níž je přerozdělování dotací klíčovým nástrojem politického ovládání členských zemí.
Evropské dotace jsou v naší zemi už více než dvě desetiletí alfou a omegou veškerého politického bytí a nebytí. Slovo „dotace“ se s postupem doby stalo nesrovnatelně frekventovanějším, než třeba výraz „svoboda“. Není už konečně na čase upnout se namísto sporů o čerpání dotací na méně socialistickou agendu a postavit se definitivně a tedy bez dotačních berliček na vlastní nohy?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
