KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Zregulování cen pohonných hmot v Česku je nejenom fatálním průlomem do tržní podstaty ekonomiky, ale je současně důkazem, jak negativní roli hraje zpustošená státní kasa. Státní rozpočet je v tak zuboženém stavu, že si Babišova vláda netroufla řešit cenovou krizi nafty a benzínu ve prospěch spotřebitelů. Namísto toho se uchýlila k silovým, antitržním řešením, která na část veřejnosti jistě zapůsobí svou mocenskou arogancí, ale z hlediska dopadů na státní rozpočet zanechávají pouze minimální škody. Vláda si tak díky drahým pohonným hmotám zachovala prostor pro své zvýšené příjmy a následné větší přerozdělování.
Vláda se rozhodla zastropovat v Česku marže „čerpadlářů“ a nádavkem k tomu ještě den co den určovat maximální přípustné ceny benzínu a nafty. Současně snižuje spotřební daň z nafty o 2,35 Kč (včetně DPH). Touto kombinací se snaží rozmlžit fakt, že to je právě stát, kdo svými daňovými ingerencemi sehrává roli dominantního tvůrce ceny pohonných hmot, když na ně uvaluje jak DPH, tak speciální spotřební daň.
Styl přijatého opatření odpovídá tomu, že schodek letošního rozpočtu má dosáhnout 310 miliard korun, když se naše země v podobně závratných deficitech potácí už sedmým rokem za sebou. V takové situaci je každá koruna dobrá a stát se ve prospěch spotřebitelů nechce vzdát svých „z nebe spadlých“ mimořádných příjmů z drahých pohonných hmot.
Jinými slovy, vláda se nechtěla připravit o příjmy, které jí skrze DPH padají do klína „díky“ drakonicky rostoucím cenám nafty a benzínu, jež podle prognóz některých ekonomů ještě ani zdaleka nenarazily na svoji limitní horní hranici.
Past populistického rozhazování
Není diskuse o tom, zda stát měl či neměl reagovat na vysoké, respektive nebezpečně rostoucí ceny pohonných hmot. Určitě měl. On sám je ostatně spoluviníkem jejich současné drahoty.
Samozřejmě nikdo nezpochybňuje, že za nejnovější cenovou explozi mohou primárně útoky USA a Izraele proti Íránu a následné panické ataky světových trhů s ropou a zemním plynem. Jenže tuzemská vláda k „řešení“ neúnosných cen benzínu a nafty přistoupila s – okolnostmi danou – kocourkovskou logikou „proč to dělat jednoduše, když to lze dělat složitě“.
Problém je v tom, že to už vlastně ani jednoduše dělat nejde, neboť Česko a jeho státní rozpočet se ocitly v tíživém průšvihu daném populistickou rozhazovačností minulých let, která se jako neodstranitelné závaží táhne tuzemskou politikou již od covidové krize.
Doslova tragický stav státní kasy – jehož tragika spočívá v praktické nemožnosti snižovat deficity – znemožnil přijmout správná opatření. Těmi by bylo maximální osekání daní z ceny pohonných hmot, bez nutnosti administrativně-úředního přebírání moci nad tržním prostředím. Neřešme přitom zneklidňující fakt, že nám EU nedovoluje snížit spotřební daň u nafty o více než zhruba 2 koruny na litr.
Proč vláda nechtěla sáhnout na DPH
Státní kasa za poslední roky ochuravěla natolik, že vláda namísto tržně neutrálních či tržně pozitivních opatření „musela” vsadit na – zatím nejasno jak fungující – opatření, která jsou evidentně antitržní, i když navenek vypadají líbivě a akčně, ale jejichž hlavním rysem je, že nepřipraví státní pokladnu o zvýšené příjmy plynoucí z prudkého zdražování nafty a benzínu.
Vzhledem k tomu, že si vláda nemohla dovolit větší výpadek příjmů (myšleno výpadek příjmů zvýšených kvůli „válečnému bonusu“ plynoucímu z vysokých cen ropy, respektive nafty a benzínu), přistoupila k administrativně složitému, neprůhlednému a socialisticky podivnému opatření v podobě kombinace zastropování marží obchodníků, snížení spotřební daně u nafty a každodenního stanovování maximální ceny pohonných hmot.
Mnohem elegantnější a tržně konzistentnější by bylo doplnit snížení spotřební daně také o snížení DPH, například ze současné základní sazby 21 % na sníženou sazbu 12 %, či ještě nižší. Jenže to by znamenalo další výpadek vládních příjmů v řádu miliard korun měsíčně a v důsledku toho i snížení potenciálu k přerozdělování veřejných zdrojů, které je středobodem politiky.
Pro pořádek, výpadek příjmů státu plynoucí z odsouhlaseného snížení spotřební daně na naftu o 2,35 Kč je oficiálně odhadován na zhruba 1 miliardu korun měsíčně. Pochopitelně, nikdo neví, zda v případě dalšího navyšování ceny nafty budou řidiči tankovat stejné objemy nafty jako v normálních časech, nebo „najedou“ na úspornější režim. Tak či onak, vládě se fakticky podařilo zakamuflovat možnost snížení DPH, které by spolehlivě působilo proti růstu cen, ale které by současně vedlo k výpadku státních příjmů, přitékajících – neznámo zatím po jak dlouhou dobu – z extrémně vysokých cen paliv.
Snížení DPH by vládě ve srovnání s nicotným výpadkem plynoucím z kosmetického snížení spotřební daně na naftu „odkradlo“ příliš mnoho z extra příjmů, a to Babišova vláda nechtěla dopustit, neboť se řídí starým dobrým socialistickým heslem: Čím více peněz bude mít stát ke svému přerozdělování, tím větší je šance na udržení či získání voličů pro vládní koalici.
Spravedlivý bič, nebo byrokratický paskvil?
Důsledkem výše uvedeného je přijaté „řešení“ ve stylu chytré horákyně, které je konstruováno prioritně ve prospěch vlády a její děravé pokladny, nikoliv ve prospěch spotřebitelů. Těm toho v oblasti cen, potažmo služeb (potenciální hrozba zavírání některých čerpacích stanic), mnoho pěkného nepřinese. Přesto se budou moci koaliční politici holedbat tím, že konají ve prospěch „našich lidí“.
Namísto toho, aby vláda snížila i spotřební daň z benzínu a DPH, zavedla podivný administrativně-kartelový a neprůhledný paskvil spočívající v neuchopitelné regulaci marží a stanovování maximální ceny. Jistě, regulace marží působí navenek vůči voličům jako „spravedlivý bič“ na „mamonářské“ čerpadláře. V jádru však jde o pochybný, socialistický a administrativně invazivní nástroj, který je ušit na míru státní byrokracii a jejímu posilování.
A navíc je nespravedlivý – některým čerpacím stanicím může regulace marží vyhovovat, jiným naopak uškodit, a to doslova existenčně. Každá „pumpa“ je lokalizována jinde, má jinou strukturu a počet zákazníků, rozdílné náklady na provoz; o variabilitě nákladů na surovinu a distribuci ani nemluvě.
Krok do pasti státní expanze
Jasně se ukázalo, jak špatné a destruktivní mohou být důsledky toho, když se vláda topí v neudržitelně vysokých rozpočtových deficitech a v nesplatitelně rostoucím státním dluhu. Z trhu se stává otloukánek a vláda se zvolenými opatřeními snaží přejímat ještě silnější roli vládce trhu, což může dopadnout jakž takž únosně snad jen tehdy, pokud válka v Perském zálivu rychle skončí a situace se začne konsolidovat směrem k dobám předválečným.
Potvrzuje se, že krize (v tomto případě válka vzdálená tisíce kilometrů) jsou krví státu a pomáhají mu expandovat, typicky na úkor svobody, na úkor svobodného trhu. Uzurpování si práva sebrat trhu jeho základní funkci volné tvorby cen je krokem nikoliv do neznáma, nýbrž krokem do (pro)pasti. Připomíná to působení Babišovy vlády za covidové pandemie, kdy stát nařídil „zavřít trh“ a zastavil tím ekonomiku, která se z toho vzpamatovává dodnes.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
