KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Mistryně financí Alena Schillerová (ANO) prozradila, že jí zájem tuzemských obyvatel o koupi nových státních Dluhopisů Republiky dojímá k slzám. Jsou to lidsky pochopitelné emoce, neboť Babišova vláda potřebuje na svoji přerozdělovací hostinu a úhradu dluhů, potažmo půjček čím dál větší přísun peněz. Každá nově získaná koruna z kapes obyvatelstva se proto hodí do krámu. Z dlouhodobého pohledu dopadů na poplatníky a rozpočtovou budoucnost Česka je sice úspěch dluhopisů skutečně dojemný, jenže ve zcela opačném smyslu. Vyvolává obavy nejen kvůli prohlubující se dluhové pasti, do níž se země řítí, ale i kvůli ochotě části občanů toto masivní zadlužování dobrovolně podpořit z vlastní peněženky.
Připomeňme, že resort financí nabídl zájemcům tři různé typy „občanských“ dluhopisů za – prozatím – celkem 20 miliard korun. Každý z dluhopisů si lidé mohou koupit minimálně za tisíc korun a maximálně za tři miliony, tedy celkem za devět milionů korun. Přičemž jejich úročení na průměrné úrovni 4,5 procenta je na první pohled lepší než nabídky klasických bankovních spořicích účtů či termínovaných vkladů.
Lákavý úrok na pozadí miliardové sekery
Neuškodí snad také připomenutí celkového stavu „státní kasy“. Na letošní rok si Babišova vláda naplánovala rozpočet se schodkem 310 miliard korun, který je logickým důsledkem „prvotní gigantické sekery“, kterou do hospodaření státu zasekla předchozí Babišova vláda v roce 2020; tehdy šlo o 367 miliard korun v mínusu; nemluvě o roce následujícím, kdy „zařídila“ rekordní deficit ve výši 419,7 miliardy.
Letošek je tak již sedmým v řadě, kdy každoroční rozpočtové schodky oscilují kolem hranice tří set miliard. Státní dluh ČR již přesáhl hranici 3,7 bilionu korun a bude se razantně zvyšovat, neboť na obzoru jsou další a ještě vyšší deficity. Je evidentní, že financování této dluhové spouště vyžaduje čím dál větší úsilí a kreativitu. A čím dál více peněz.
Občané jako nedobrovolní aktéři dluhové mašinerie
Slzy radosti ministryně Schillerové z utěšeného prodeje nových „lidových“ dluhopisů jsou proto sice na jednu stranu nepřekvapivá a pochopitelná reakce – podařilo se to, co ministerstvo zamýšlelo, tedy získat další finanční zdroje pro čím dál prázdnější státní kasu.
Z pohledu dlouhodobě zodpovědného hospodáře nejde o veselou záležitost, ale spíše o zneklidňující trend. Ministryně je v hlubší podstatě dojatá z toho, že někteří občané vládu nenechali ve štychu, tedy s nepokrytými dluhy. Tito „dluhopisů chtiví“ lidé, ze kterých má ministryně radost, se fakticky (i když to asi nikdo z nich takto nevnímá) rozhodli stát spoluviníky zadlužování České republiky.
Logika je neúprosná. Dluhopisy jsou nástroj na vytváření, respektive řešení dluhů. Nákupem státních obligací tak lidé v důsledku půjčují vládě peníze na další utrácení a přerozdělování. Pomáhají multiplikovat další zadlužování a půjčky státu, neboť z nových dluhopisů se mj. splácejí i ty předchozí. A na splacení těch aktuálních si vláda bude muset opět půjčit. Čím jsou aktuálně prodávané dluhopisy výhodnější pro obyvatele, tím více peněz na jejich umoření bude muset stát získat v budoucnu.
Relativně výhodným úročením dluhopisů se lidé – s vidinou zhodnocení svých peněz – nechávají nalákat k tomu, že se stávají organickou součástí zadlužovací mašinerie státu. A nejen to. Formálně i prakticky tím legitimizují život státu a vlád na dluh, na úkor budoucnosti.
Politika „po nás potopa“ v přímém přenosu
Vláda může nyní vůči svým kritikům oponovat tím, že občané dobrovolně a „zodpovědně“ skrze nákup státních obligací poskytují zdroje na další, jak jinak, „užitečné a blahodárné“ přerozdělovací výdaje, což lze vydávat za důkaz podpory politiky nové vládní koalice.
Pochopitelně, poptávka občanů po nové emisi dluhopisů není skutečným důkazem univerzálních sympatií k Babišovu kabinetu. Lidé si tyto cenné papíry nepochybně kupují především ve snaze alespoň trochu zhodnotit své volné peníze a mírně se tím zahojit po předchozích inflačních ztrátách.
Občanům se za nákupy pro-vládních obligací nelze divit, neboť se většinou každý z nich řídí okamžitou výhodností pro sebe sama, nikoliv širšími makroekonomickými efekty. Nic to nemění na faktu, že drobní občanští investoři do dluhopisů se fakticky stávají aktivními aktéry dluhového ruinování své vlastní země. Nejen, že se přímo podílejí na „rozvoji zadlužování“, tedy na byznysu se státními dluhy, ale vyslovují tím implicitní podporu a souhlas všem politikům, jejichž klíčovou politickou výbavou je nezodpovědné utrácení peněz, jež stát reálně nemá a které si musí půjčovat ve stylu: ber kde ber, včetně prodeje drahých lákadel občanům.
Sluší se podotknout, že pokud by investoři, v tomto případě fyzické osoby (ale dominantně se to týká těch institucionálních), nebyli ochotni kupovat vládní dluhopisy, jimiž stát kryje každoroční vysoké rozpočtové schodky, vlády by – čistě technicky – měly velmi znesnadněno vytváření obrovských deficitů, respektive dluhů.
Iluze win-win projektu a hrozba kolapsu
Jestliže by obyvatelé a velcí investoři nekupovali státní dluhopisy a nefinancovali politické utrácení a přerozdělování, byla by vláda nucena na vzniklou situaci reagovat jinými způsoby. Buď by musela začít šetřit, a tedy dluhy nevytvářet. To by bylo ekonomicky ideální a především vysoce zodpovědné. Ale pro politiky by to bylo krajně nevýhodné, neboť by rázem měli v ruce podstatně méně peněz pro své deklaratorní „konání dobra“.
Nebo by vláda musela citelně zvyšovat daně, aby byla schopna pokrývat všechny výdaje, včetně splátek svých starších půjček (neřešme pro tuto úvahu to, že neexistuje jednoduchá přímá úměra mezi vysokými daněmi a objemem vytěžených prostředků). Jenže zvyšovat daně je těžce nepopulární. Takový způsob generování zdrojů do státní pokladny je totiž pro voliče jednak bolestivý a jednak i relativně viditelný, přinejmenším ve srovnání se zažitou a čím dál extenzivněji se rozmáhající praxí, kdy stát hospodaří s vysokým negativním schodkem, na jehož splácení si pak – z pohledu širší a laické veřejnost neviditelně a skrytě – pokoutně půjčuje peníze z budoucnosti.
Suma sumárum, řešení deficitů vydáváním dalších a dalších státních dluhopisů, včetně těch „občanských“, je sice geniální nástroj, který je však součástí širší strategie zvané „po nás potopa“.
Ministerstvo financí oficiálně komunikuje, že „pro stát je výhodné, když část jeho dluhů drží domácnosti… protože to je výhodné i pro občany, kteří získají bezpečný a atraktivní způsob zhodnocení úspor. Dluhopis Republiky je zkrátka win-win projekt…“
Přinejmenším s tvrzením o všeobecné výhodnosti („win-win“) lze – vzhledem k výše uvedenému – důvodně pochybovat. Dluhopisy jsou prostě nástroj, který vládám pomáhá dočasně „pořešit“ své zadlužování. Tvrdit, že expandující zadlužování je výhra, to zavání dezinterpretací reality. Přesněji řečeno, absolutní opak je pravdou. Pokud by žití na dluh bylo univerzálním všelékem a cestou do ráje, pak by na Zemi už dávno panoval všeobecný ráj, což je na hony vzdáleno realitě.
Státní dluhopisy vždy byly, jsou a budou nástrojem zadlužování státu. Zakoupením oněch tak „dojemných“ Dluhopisů Republiky se občané aktivně zapojují do riskantního pyramidového finančního schématu. Nákupem dluhopisů sice dnes pomohou vládě splatit staré půjčky, ale současně tím zadělávají na dluhy nové, pro jejichž uhrazení bude muset vláda v budoucnu najít nové ziskuchtivé hráče. Takto to jistě ještě drahnou dobu půjde dál. Každá hra ale jednou skončí a ona vznešená pyramida se zhroutí jako dům z karet.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!
