Zrušení mediálních poplatků: krásná finta s devastujícími důsledky

Sluší se připomenout, že koncesionářské poplatky se v Česku loni zvýšily a činí – v souhrnu za televizi i rozhlas – celkem 2460 Kč ročně. Důvody vládní koalice pro zrušení poplatků a převedení České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) pod křídla státní kasy jsou však ve své „geniální“ prostotě rozporuplné. „Důležité je pro nás, že chceme zjednodušit lidem život tím, že je zbavíme mediální daně. My vycházíme z toho, že v prosinci vyšel průzkum, který říká, že lidé koncesionářské poplatky platit nechtějí. A proto to děláme, ne proto, že by to byla naše vůle,“ vysvětlil motoristický ministr kultury Ota Klempíř.

Ohánění se neochotou většiny lidí k placení jedné konkrétní daně vyznívá na první pohled demokraticky – dává logiku, že by politici měli respektovat vůli lidí, potažmo většiny lidu, neboť to plyne z podstaty, respektive definice systému (řecké slovo dēmokratía znamená „vláda lidu“). Ponechme stranou související aspekt, že bez peněz z výběru koncesionářské „daně“ a bez nějaké formy zestátnění by televize ani rozhlas nemohly finančně přežít, případně jen v radikálně redukované podobě kombinované s citelným nárůstem reklamy. 

I tak se rušení mediální daně jeví jako zajímavá myšlenka, která v prvním plánu zvyšuje lidskou svobodu, neboť snižuje povinnou daňovou zátěž domácností a ponechává lidem možnost rozhodovat svobodně o větší části (2500 Kč ročně) svých soukromých finančních prostředků, než tomu bylo dosud. Ve druhém plánu jde však o ideu katastroficky finančně nedomyšlenou. Snížení daní – v tomto případě koncesionářského poplatku pro ČT a ČRo – vede s banální logikou k banálně problémovému důsledku: k tomu, že příjemce daní (ať už ona média, či obecně stát) získá od poplatníků méně prostředků.

V nějakém rozpočtu (ať už ČT nebo ČRo nebo stát) pak logicky vznikne díra. A v tom je svízel oné „překrásné“ myšlenky na snižování daní: ministr ani vládní koalice neříká nic o tom, kde a jaké výdaje státu sníží, aby po zrušení koncesionářských daní nevznikly ve veřejných financích další mnohamiliardové dluhy; vždyť v současné době získává ČT z poplatků 5,7 mld. Kč a ČRo 2 mld. ročně – obojí by musela uhradit vláda ze státní kasy. I když by tyto částky mírně „zkrouhla“, pořád jde o nemalý ranec peněz, který zatíží státní dluhovou pokladnu.

Snižovat daně (označované v případě veřejnoprávních médií jako poplatky) a současně nesnižovat úměrně tomu státní výdaje je nezodpovědné v situaci, kdy tuzemské státní rozpočty už 7 let v řadě generují rok co rok stamiliardové deficity, jež zemí strhávají do čím dál hlubší dluhové propasti. Ostatně, státní dluh dosáhl 3,72 bilionu. A vláda se – v celkovém součtu – nechystá snižovat výdaje; ba právě naopak. Řídit se přáním obyvatel v oblasti daňové, či specificky „koncesionářské“ (Lidé nechtějí poplatky? No tak je zrušíme a zaplatí to stát, tedy jeho obyvatelé a firmy…) působí rozporuplně. Proč se vláda neřídí názory obyvatel vždy a do důsledku? Obyvatele přece nemají rádi ani jiné daně. Není nic známo o tom, že by většina obyvatel výslovně podporovala své zdaňování.

Přesto všechny daně zůstávají v platnosti a Ota Klempíř ani vládní koalice se nechystají vyjít obyvatelům vstříc a rušit daně ve větším měřítku. Naopak, deklarovaným záměrem Babišovy vlády je vybírat na daních co nejvíce. K čemuž ministryně Schillerová opětovně zavádí EET 2.0; a chystají se další nástroje na zlepšení výběru daní. Působí to až bizarně: vláda chce na jednu stranu vyjít vstříc „lidu“, jenž odmítá platit koncesionářské poplatky. Na straně druhé vláda zesiluje nástroje na výběr daní...

Je proto nutné se zamyslet nad tím, proč lidé v průzkumu odmítají „koncesionářskou daň“. Vždyť zrovna tato daň je v jistém smyslu poměrně férová, neboť je jasně dán její smysl a účel. Lidé vědí, že tyto jejich peníze jdou na televizní nebo rozhlasové vysílání. Jistě, mnozí platit nechtějí, jelikož ČRo neposlouchají a ČT nesleduji. V tom je zádrhel, i když ne tak fatální jako u jiných daní. Každý občan ví, že služba veřejnoprávního vysílání je nonstop v provozu a každý ji může kdykoliv využít. To u jiných klasických daní neplatí (když odhlédneme třeba od dálniční „daně“). 

Důvodem sjednoceného odporu velké části obyvatel a nové vlády v boji proti koncesionářským poplatkům je to, že tato daň je příliš vidět a příliš „cítit“. Od jiných daní se totiž liší tím, že ji hradí domácnosti (nemluvě o firmách) aktivně, tzn., není vybírána skrytě. Občan musí vzít peníze a složenku a odkráčet na poštu, nebo jít do elektronického bankovnictví a tam provést úhradu, či alespoň sledovat, zda je trvalý příkaz nastaven správně. Čímž se tato „daň“ diametrálně odlišuje třeba od DPH či spotřebních daní, které jsou doslova „zakamuflovány“ v ceně zboží.

Nemluvě o příjmové dani zaměstnanců, za které ji hradí zaměstnavatel, jenž fakticky funguje jako prodloužená ruka finančního úřadu. Zaměstnanci pak v reálu o existenci či výši svého daňového odvodu z příjmu nemusí ani vědět. A v tom je jádro problému. Populisté všeho druhu řídí svou politiku koncentrováním na to, co lidé prokazatelně vidí a co si jednoznačně uvědomují. Pokud by – absolutně hypoteticky – vláda zrušila DPH nebo spotřební daň (v praxi se to nikdy nestane, odhlédneme-li od dozajista jen dočasného snížení spotřební daně na naftu), obchody by zřejmě zlevnily, ale veřejnost by za to mohla blahořečit obchodníky a ne politiky. Stejně tak, kdyby vláda zrušila daň z příjmu zaměstnanců (opět jen teorie), tak budou zaměstnanci za zvýšení čisté mzdy děkovat svému zaměstnavateli. Koncesionářskou daň vidí v podstatě všichni a její zrušení také všichni pocítí. A hlavně, budou vědět, komu za to mají poděkovat – no přece „hrdinské“ a „velkorysé“ Babišově vládě, která sice pak následně nebude schopna chybějící peníze, tj. výpadek příjmů, vykouzlit, ale bude si je umět vypůjčit na úkor budoucnosti.

Nemá smysl diskutovat o mnohem čistším řešení toho, jak zrušit koncesionářské daně, aniž by to mělo neblahé důsledky pro státní kasu, jakým by dozajista byla standardní privatizace obou médií (tj. ČT i ČRo). To je však čirá utopie, která je politicky nepřijatelná a to jak pro příznivce veřejnoprávních médií, tak pro vládní koalici, která chce naopak veřejnoprávní média zestátnit ve svůj prospěch, což je opakem privatizace. Každopádně je však nutno mít na paměti, že kouzelnický trik se zrušením koncesionářské daně je jen finta vůči těm, kdo uvažují jen nad tím, co je patrné na první a zjednodušený pohled. Domácnostem sice (pokud záměr projde legislativním procesem) odpadne nepříjemný okamžik, kdy budou muset posílat své peníze na účet veřejnoprávní (potažmo státní) televize či rozhlasu, ale náklady na vysílání nezmizí a bude je hradit vláda, která pak svoje další dlužní úpisy bezstarostně odhodí do bezedné a poloprázdné státní pokladny, což zcela nevyhnutelně nakonec stejně odnesou úplně všichni.