KOMENTÁŘ LENKY ZLÁMALOVÉ | Evropská ekonomika zpomaluje, zatímco ceny znovu rostou. Kombinace stagnace, inflace a rostoucích dluhů vrací do hry scénář stagflace, se kterým se velmi obtížně bojuje.
Je to jedna z nejhorších konstelací, protože se s ní dá jen velmi těžko něco dělat. Ekonomika slábne a míří ke stagnaci. Ceny naopak stoupají. A téměř každý zásah politiků nebo centrálních bankéřů jednu z těchto věcí ještě zhorší. Ke stagnaci se postupně přidává i zmenšující se nabídka práce. Podle aktuálních dat za první čtvrtletí letošního roku se na hranu této nebezpečné konstelace dostává Evropa.
Růst největších evropských ekonomik se téměř zastavil. Česko zatím rostlo o 2,1 procenta. U nás ale pád tradičně přichází později než v Německu, na které jsme jako na našeho největšího obchodního partnera úzce navázáni. Toto zpoždění bývá zpravidla zhruba půl roku. Ministryně financí Alena Schillerová už minulý týden uvedla, že scénář zastavení růstu je velmi reálný, pokud bude současná energetická krize vyvolaná konfliktem na Blízkém východě pokračovat.
Velké evropské ekonomiky se dostaly na hranu stagflace už v první třetině roku. Přestože Američané a Izraelci zaútočili na Írán až 28. února, prudký vzestup cen ropy a energií ovlivnil už první dostupná data. Dá se očekávat, že bez zásadního obratu na trhu s ropou a energiemi bude druhé čtvrtletí přinejmenším stejně slabé.
Německá stagnace a zdražování dluhů
Německo vzrostlo v prvním čtvrtletí v meziročním srovnání o pouhá 0,3 procenta. U největší evropské ekonomiky bohužel není balancování na hraně stagnace nic nového. Od konce roku 2022, kdy se jen krátce probrala z covidové krize, nevzrostla o více než procento. Ve stagnaci se pohybuje už čtvrtý rok.
Ceny v Německu naopak začínají znovu růst. Podle posledních dat za duben vzrostly o 2,9 procenta, což je nejrychlejší tempo od ledna 2024. Zmenšuje se i nabídka pracovních míst. Počet pracujících klesá už desátý měsíc v řadě — v březnu jich bylo oproti únoru o dalších 0,3 procenta méně.
K tomu se přidává další nebezpečný rys typický pro stagflační ekonomiky. Politici se snaží oživovat slábnoucí ekonomiku veřejnými investicemi, což dál prohlubuje dluhy. V Německu se navíc kumulují dlouho odkládané investice do obrany a infrastruktury. To se nutně promítá do růstu úroků ze státních dluhů.
Doba, kdy německé státní dluhopisy — „bundy“ — byly bezpečným přístavem s minimálním úrokem, je pryč. Úroky jsou dnes nejvyšší od vzniku eura. Německo si půjčuje na deset let za 3,07 procenta. Ještě v roce 2022 byly výnosy záporné — investoři fakticky platili za to, že mohou Německu půjčovat.
Nešťastná inspirace Aleny Schillerové
Rozdíl mezi německými úroky a sazbami, za které si půjčují silně zadlužené země jižní Evropy, je nejmenší v historii eura. Francie si půjčuje na deset let za 3,69 procenta, Itálie za 3,87, Řecko za 3,82, Španělsko za 3,50 a Portugalsko za 3,45 procenta.
Pro srovnání: růst úroků nezasahuje všechny země stejně. V době nejistoty investoři hledají bezpečné přístavy. Švýcarsko si půjčuje na deset let za 0,39 procenta. Ještě během covidu a na začátku ruské invaze na Ukrajinu patřilo do stejné kategorie i Německo. Dnes má úroky téměř osmkrát vyšší. Tak prudké bývají sklony stagnace a rostoucího zadlužení.
Francouzská ekonomika se přitom dostává do podobné situace. V prvním čtvrtletí sice meziročně rostla o 1,1 procenta, oproti poslednímu čtvrtletí loňského roku se však růst zastavil. Inflace se drží na 2,2 procentech, mimo jiné díky silné energetice postavené na jádru.
Itálie je rovněž na hraně stagnace, takže nepřekvapí, že celá eurozóna vzrostla v prvním čtvrtletí jen o 0,1 procenta.
Ministryně financí Alena Schillerová se odvolává na německý příklad, když chce prolomit dluhové stropy a vyjmout z nich výdaje na infrastrukturu a obranu. Jde však spíš o politickou hru s čísly pro voliče. Investory zajímá celkový dluh — nikoli to, jak ho vlády účetně vykazují.
České úroky už rychle rostou. Výnos desetiletých dluhopisů se přiblížil pěti procentům. Každé další zadlužení je posune ještě výš.
Stagflace nejtvrději dopadá na ty, kteří už před jejím nástupem měli problémy — země s vysokým dluhem, slabým růstem a křehkou energetikou. Německo mezi ně patřilo přirozeně.
Svět zažil v poválečné historii několik těžkých stagflací. Ty nejhorší přišly po ropných šocích v letech 1973 a 1979, kdy došlo k prudkému zdražování. Evropa má čerstvou zkušenost z pandemie covidu a ruské invaze na Ukrajinu.
Další šok přichází dřív, než se z těch předchozích stačila vzpamatovat. Teď se bude učit v ostrém provozu. Nalévání státních peněz do ekonomiky je přitom nejhorší možný recept — vede k inflační a dluhové spirále. A ta vždy nejvíc zasáhne ty nejslabší. Státy i jednotlivce.
