Byl Franz Kafka „Sudeťák“? Jazyková past, do které se chytili Ševčík i Zeman

V Česku se nám například ustálil zvláštní jazykový jev, nad kterým by prvotní čeští obrozenci zřejmě jen nevěřícně kroutili hlavou. Ti, kteří sami sebe považují za největší vlastence a bojovníky proti rozpínavému německému živlu, se ve vztahu k organizaci sudetských Němců striktně drží slova „landsmannschaft (landsmančaft)“ a odmítají ho překládat do češtiny.

Třeba takový poslanec SPD Miroslav Ševčík je „landsmančaftem“ doslova posedlý. Používá tenhle výraz snad ve všech jeho různě zkomolených podobách – s „č“ i „š“ – a ani ho nenapadne, že by použil jeho doslovný překlad, tedy „krajanské sdružení“.

Proč? Neměl by právě ten, kdo se označuje za vlastence, být také bojovníkem proti zbytečnému zaplevelování češtiny germanismy? To že je vlastenec?

Záměr poslance Ševčíka a mnoha dalších českých „landsmančafistů“ je přitom zřejmý. Tohle slovo má pro mnoho Čechů pejorativní nádech. Tím, že se nepřekládá do češtiny, vzbuzuje dojem něčeho cizorodého, něčeho, co je Čechům naprosto cizí a bylo jim vnuceno zvenčí. A Češi udělali jen dobře, když se „toho“ zbavili.

Jenže tak to evidentně není. Ani Ševčík a další dnešní čeští „vlastenci“ nemohou popřít, že se tady česká a německá jazyková kultura během staletí navzájem prolínaly. Rodiny se počešťovaly i poněmčovaly. Ten, kdo byl ze země po válce vyhnán jako nenáviděný „Sudeťák“, byl v mnoha případech potomkem nějakého českého „chasníka z Doudleb“. A naopak.

Podle vedoucího Státního okresního archivu v Českých Budějovicích Daniela Kováře je u nás na jihu doložena řada případů, kdy se jedna rodina poněmčila a zpětně počeštila ve své historii třeba čtyřikrát. Podle okolností a někdy i ze zcela pragmatických důvodů. Třeba by i poslanec Ševčík nakonec našel v širším rodokmenu nějakou německou babičku.

Na území dnešního Česka žili potomci šumavských Němců, kteří na pozvání českých panovníků osídlili a zkultivovali Šumavu, stejně jako obyvatelé Sudet – v původním významu pouze severovýchodní okrajové oblasti republiky. V Praze bydleli pražští Němci i pražští Češi (navzájem se prolínající), mezi pražské Němce (z českého pohledu) pak pochopitelně patřili i německy mluvící židé. A všichni dohromady, protože obývali stejnou krajinu, byli ve vztahu jeden k druhému navzájem krajané.

Krajan může být „hodný i zlý“, může být válečným zločincem i válečným hrdinou, zrádcem a vyvrhelem, stejně jako váženým občanem a světcem. Pořád ale, a to je důležité, zůstává krajanem.

Když se v Česku píše o komunistických popravách v padesátých letech a úloze nechvalně známého krvavého prokurátora Vaše, taky komunisty a jejich voliče nevydělujeme názvoslovím jako něco cizorodého. Ne. Prezentujeme komunistickou totalitu jako něco, čemu naivně podlehly miliony našich krajanů, volící po válce komunistickou stranu v představě, že zajistí Čechům spravedlnost a lepší zítřky.

Proč se podobným, krajanským metrem nedokážeme dívat na české Němce a jejich potomky? Tak jako všichni čeští komunisté (v roce 1989 jich byl milion) neposílali nevinné lidi na smrt jako prokurátor Vaš, tak ani všichni čeští Němci přece nebyli kovanými nacisty. A pokud byli, pak se opět nejednalo o žádné cizí nájezdníky, ale o naše krajany.

Rozdíl ve vyrovnání se s minulostí v případě „německých a komunistických zrádců“ zůstává právě v tom, že v prvním případě nám pomáhá jazyk a slova jako „landsmančaft“. Tento výraz navozuje jakousi nesmyslnou představu, že se k německému národnímu socialismu nepřiklonili naši krajané, ale nějací „cizí“, k nám dovezení Němci, kterých jsme se po válce po právu zbavili.

Pokud by byli novodobí čeští národovci jako Ševčík nuceni místo slova landsmančaft používat spojení krajanské sdružení, úplně by to celou debatu změnilo. Protože tak to opravdu je. Nadcházející setkání v Brně, prezentované jako sudetoněmecký sraz, je ve skutečnosti setkáním krajanů. Ať už se nám to líbí, nebo ne.

Podobné je to s nadužíváním slova „Sudeťák“, kterým je proslulý například bývalý český prezident Miloš Zeman. Pojem „sudetoněmecký“ se výrazně prosadil s Konradem Henleinem a založením Sudetoněmecké strany v roce 1933. A čeští Němci ho většinově přijali jako označení své identity, ačkoliv šumavští Němci měli a mají s těmi „sudetskými“ společného asi tolik jako Pražané s Brňáky.

V Česku bylo mimochodem ještě několik let po válce označování Němců za „sudetské“ z výše uvedených důvodů zakázáno. Dnes ho v podobě „Sudeťák“ používají paradoxně čeští národovci jako hanlivý výraz.

Známý budějovický bohemista a spoluautor portálu Kohoutí kříž Jan Mareš na některých příkladech ukazuje, jak naprosto nesmyslné je házení všech bývalých českých Němců do jednoho pytle právě pod hanlivou zkratkou Sudeťáci. „Byl tedy i Franz Kafka Sudeťákem? Nebo Adalbert Stifter?,“ ptá se Mareš. Světoznámého spisovatele a básníka by zřejmě za „Sudeťáky“ neoznačil snad ani poslanec Ševčík. I to svědčí o tom, jak může náš pohled na společné dějiny měnit pouhé názvosloví.

Jak už ale bylo řečeno, chyba není v tomto ohledu jenom na české straně. I zástupci Sudetoněmeckého krajanského sdružení by zjevně mohli určitými jazykovými prostředky přispět k lepšímu porozumění společným dějinám. Jedním z takových prostředků ke změně českého pohledu na takzvané sudetské Němce by možná mohlo být i to, kdyby Bernd Posselt pronesl v Brně projev plynnou češtinou.

Vzhledem k tomu, co pozitivního objektivně udělal předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení pro česko-německé vztahy, je vlastně docela záhadou, proč se jako náš krajan ještě česky nenaučil.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.