RECENZE MARTINA KOVÁŘE | Odcházení vrcholných politiků a státníků z funkcí je velké téma. Nejen proto, že o něm psal a točil bývalý český prezident Václav Havel, nýbrž samo o sobě. Opouštět vysokou, často tu nejvyšší politiku po letech u moci, po letech strávených v exkluzivní bublině relativní nedotknutelnosti a v odtrženosti od života „normálních smrtelníků“, nebývá ani trochu snadné. Stejně tak ani návrat do „normálního života“. Tím spíš, že politické působení mívá nezřídka dlouhé stíny a dohry. Aktuálně by o tom mohl vyprávět třeba bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy. A právě o takovém politickém odcházení je nejnovější film italského režiséra Paola Sorrentina s názvem La Grazia – v české distribuci uváděný jako Milost.
Kluk z neapolského Vomera
Když se narodíte, tak jako Paolo Sorrentino (* 1970), do rodiny bankovního ředitele v neapolské čtvrti Arenella na vrchu Vomero, je to už samo o sobě výhra. Odtud můžete den co den shlížet na město, které je třeba „vidět, než zemřete“ – na Neapolský záliv v celé jeho kráse, na ohromující panoráma Vesuvu a v dálce, při dobré viditelnosti, i na ostrovy Ischia a Capri. To je dárek, jaký do života dostane jen málokdo.
Paolo Sorrentino, jeho bratr Marco a sestra Daniela takový dárek dostali. A všechno, včetně budoucnosti, se zdálo být zalité sluncem. Smrt obou rodičů po neštěstí v rodinném domě, když bylo Paolovi šestnáct let, ale mnohé z výše uvedeného zvrátila.
Šokovaný teenager v sobě ovšem měl víc zarputilosti a touhy uspět, než se na první pohled zdálo, byť studium ekonomie na věhlasné Neapolské univerzitě (založené – čistě pro zajímavost – císařem Fridrichem II. Štaufským již v roce 1224) skončilo tak trochu očekávaným nezdarem. Mimo jiné proto, že Paola všechno táhlo k umění, konkrétně k filmu – což v souvislosti s podmanivou, byť syrovou krásou rodné Neapole dává smysl.
Už první film, na němž se Sorrentino podílel, byť „jen“ jako scénárista – komedie Prach Neapole (Polvere di Napoli, 1998) –, ukázal, jaký má talent. Ten se pak naplno rozvinul ve snímcích, které režíroval a které mu nakonec přinesly i nejcennější odměnu, sošku americké filmové akademie – Oscara.
Světový úspěch režiséra a jeho města
Čeští diváci filmy Paola Sorrentina dnes velmi dobře znají a mnozí patří mezi jeho „vyznavače“, já sám koneckonců patřím mezi ně. Většina z nich jej ale zaregistrovala až v okamžiku, kdy v kině viděla Velkou nádheru (La grande bellezza; 2013). Podle mého soudu jde o nejlepší film, jaký byl o Římu a jeho smetánce natočený od Felliniho Sladkého života (1960), od jehož premiéry tehdy uplynulo více než padesát let.
Tesklivá melancholie intelektuálů, novinářů, podnikatelů, umělců i rádoby umělců, kteří už ve „věčném městě“ viděli a prožili opakovaně všechno, co je tu možné vidět a prožít, je natolik přesvědčivá, až to téměř fyzicky bolí.
K tomu se přidává kongeniální kamera Luky Bigazziho, jenž provádí diváky Římem tak, že mají pocit, jako by tu sami odjakživa žili a důvěrně to místo znali. Výše zmíněný Oscar za nejlepší cizojazyčný film byl pro Sorrentina nanejvýš zaslouženou odměnou.
Následující Mládí (2015) bylo úsměvnou, hořkosladkou komedií a moralitkou v jednom ze života dvou sedmdesátníků (báječní Michael Caine a Harvey Keitel) usilujících o to dát do pořádku své chřadnoucí tělesné schránky v luxusním prostředí švýcarských Alp.
Boží ruka (2021) byla pro změnu zpola autobiografickým, sentimentálním příběhem, ve kterém se režisér vrátil ke svému neapolskému dospívání v osmdesátých letech, kdy za místní SSC hrál hvězdný Argentinec Diego Maradona. V nedávné Parthenope (2024) Sorrentino složil – po Boží ruce – další poctu Neapoli a jejímu okolí, jež se po vizuální stránce zcela vyrovnala Velké nádheře. Co film, to radost.
Odcházení, milosti a nevěra po italsku
Milost (La grazia; 2025) – která bude mít v českých kinech oficiální premiéru příští týden (od 29. 1.), ale už od této soboty běží v předpremiérových představeních – byla nejen v Itálii očekávána s velkým napětím. Jakkoli Mládí, Boží ruka i Parthenope byly vynikající filmy, ve srovnání s oscarovou Velkou nádherou nevyvolaly takové nadšení. Tomu se však nelze divit – takové natočí režisér zpravidla jen jednou za život.
Milost je politické a psychologické drama o italském prezidentovi jménem Mariano de Santis, jehož čeká poslední půlrok ze sedmiletého funkčního období v úřadu hlavy státu. Na sklonku mandátu se od něj očekávají tři zásadní rozhodnutí: posoudit dvě velmi specifické žádosti o milost a k tomu návrh zákona o eutanazii. Zdánlivě stranou – ale opravdu jen zdánlivě – pak stojí prezidentova mučivá, stravující touha dozvědět se, kdo byl před čtyřiceti lety milencem jeho již zemřelé ženy.
Pokud by snad někoho z čtenářů tohoto článku napadlo, že tento autorský film, k němuž si Paolo Sorrentino napsal i scénář, může být banální, hluboce by se mýlil. Popravdě řečeno nevím o nikom, komu by se nejen v posledních letech podařilo vystihnout bezútěšnou samotu člověka ve vysoké politické funkci tak přesvědčivě jako Sorrentinovi.
Je dobré vědět, co jej k filmu inspirovalo. Byla to totiž milost, kterou úřadující italský prezident Sergio Mattarella (* 1941; v úřadu od roku 2015), jeden z vedoucích představitelů někdejších křesťanských demokratů, udělil muži, jenž zavraždil svou ženu v pokročilém stádiu Alzheimerovy nemoci.
Toni Servillo, se kterým režisér dlouhodobě spolupracuje a který nadchl filmový svět ve Velké nádheře, nebyl v žádné roli přesvědčivější než v Milosti. Jeho introvertní, suchopárný právník, přezdívaný Železobeton (jak se od své dcery, rovněž právničky, jež pro něj pracuje, dozvídá až na konci svého mandátu), je fascinující studií člověka u moci, kterého ale současně neopouštějí ty nejbanálnější lidské starosti a strasti.
V jeho případě je to již zmíněná nevěra zesnulé manželky, jakkoli k ní došlo před několika desetiletími. Žádná velká gesta, úsporná mimika, jen výjimečný, o to však sugestivnější výbuch dlouho potlačovaného vzteku. V každém gestu je patrný pocit odpovědnosti vůči státu i sobě samému, stejně jako složitý vztah s dcerou, neustálé, mučivé pochybování a nejistoty. Tohle všechno dokázal Servillo, nezřídka bez jediného slova, vyjádřit tak, že jej sledujete téměř bez dechu.
Všechna ta politická odcházení
A ještě jednu věc bych v souvislosti se Sorrentinovou Milostí rád zmínil. Ať chcete nebo ne, zajímáte-li se alespoň trochu o politiku – českou nebo i zahraniční – nemohou vám již během sledování filmu (a hlavně poté), nepřipadnout na mysl odcházení českých i světových politiků.
Těch, které jste měli rádi a kterých jste si vážili. Nebo těch, které jste z nějakých důvodů naopak nesnášeli. Ať už to byli Václav Havel, Václav Klaus či Miloš Zeman, anebo světoví politici a státníci.
Já osobně jsem myslel především na Ronalda Reagana, na George Bushe mladšího (na oba v tom nejlepším slova smyslu) i na „šílený odchod“ Donalda Trumpa z funkce v lednu 2021, jenž skončil útokem jeho zfanatizovaných stoupenců na Kapitol.
Tenhle (většinou) poslední politický krok bývá mimořádně náročný a zvládnout ho se ctí není vůbec snadné. Stačí si vzpomenout na „velká loučení“ státníků, jací se rodí jednou napříč generacemi, jací prokázali své vlasti opakovaně neocenitelné služby, a přesto bylo jejich „odcházení“ složité a těžké (například Charles de Gaulle v roce 1969), nebo na odchody po vyslovených katastrofách (jakou byl třeba odchod Richarda Nixona po aféře Watergate v roce 1974).
Sorrentinova Milost Vám tohle všechno připomene. Navíc s omračující „velkou nádherou“, ať už jde o interiéry či exteriéry, jak je pro jeho filmy příznačné. Tak na ni běžte, nebudete rozhodně litovat.
A ještě jedna poznámka. Máte-li Paola Sorrentina opravdu rádi, vězte, že je to také úspěšný spisovatel a že česky vyšly dvě jeho knížky: Všichni mají pravdu a Tony Pagoda a jeho přátelé; pokud se do nich začtete, užijete si je stejně jako jeho filmy.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
