Šedesátka „božského“ Diega Maradony aneb Vzestupy a pády nejlepšího fotbalisty všech dob

Martin Kovář

01. 11. 2020 • 12:00
Mám to před očima jako dnes, třebaže od té doby uplynulo bezmála čtyřicet let. Osmnáctého června 1982 nastoupil ve španělském Alicante do zápasu proti Maďarsku za Argentinu na světovém šampionátu menší podsaditý dvaadvacetiletý kluk jménem Diego Maradona. Zatímco v prvním mači proti Belgii pověst největší hvězdy turnaje ještě nepotvrdil, proti Maďarům vstřelil dva úchvatné góly a celý fotbalový svět mluvil jen o něm. Třebaže MS nakonec nevyhrál, přestup z argentinského Boca Juniors do FC Barcelona za rekordních pět miliónů liber hovořil za vše; očekávání byla obrovská. Co Diega v budoucnosti skutečně čeká, si ale nedokázal nikdo představit ani v těch nejdivočejších snech. 

Je to příběh jako z pohádky, kombinované ovšem s thrillerem a (tak trochu) i s červenou knihovnou. Od každého trochu. Diego Armando Maradona se narodil 30. října 1960 na Poliklinice Evity Perónové (jak argentinské!) a následně vyrůstal ve slumu čtvrti Villa Fiorito na jižním předměstí Buenos Aires. Cest z úmorné, depresivní chudoby bylo hned několik. Diego se nicméně nevydal cestou zločinu, nenastoupil ani duchovní či vojenskou kariéru. Fanatický zájem o fotbal jej od ostatních kluků včetně jeho mladších bratrů neodlišoval, neobyčejné nadání ovšem ano. Proto nebylo divu, že si prcka, který vynikal nad ostatní, všimli lovci talentů, takže už v osmi letech „válel“ za Los Cebollitas, což byl mládežnický klub Argentinos Juniors. O dalších osm let později, v roce 1976, ještě před šestnáctými narozeninami, už za Juniors nastoupil v prvoligovém zápase a vzhledem k tomu, že se jednalo o vpravdě oslnivý debut, bylo o tom, že se bude živit fotbalem, definitivně rozhodnuto.

Po pěti letech věrných služeb, což bylo mnohem víc, než v roce 1976 kdokoli očekával, se Maradona v únoru 1981 za čtyři miliony dolarů upsal nejlepšímu argentinskému klubu Boca Juniors, který miloval jako kluk a za který si vždycky přál nastupovat. Vztahy mezi hráči a vedením klubu byly sice mnohem horší než v předchozím působišti, i tak ale Maradona právě s tímto týmem získal svůj jediný argentinský mistrovský titul. O rok později už byla Argentina jeho úchvatnému talentu malá, a proto podepsal svůj výše zmíněný rekordní přestup do Barcelony. Mistrovství světa ve Španělsku, které odchodu do Barcelony předcházelo, ale bylo pro Diega hořké. Zatímco v roce 1978 jej kouč národního týmu César Luis Menotti na šampionát doma, v Argentině, nenominoval s vysvětlením, že chce osmnáctiletou naději uchránit před tlakem, jenž by ji mohl navěky zničit, roku 1982 sice na MS předvedl několik záblesků geniality (viz už zmíněný zápas proti Maďarsku), národnímu mančaftu se nicméně cesta za obhajobou těžce nevydařila, což Diega neobyčejně silně zasáhlo.

Ani následující léta v katalánském klubu nebyla nijak idylická. Během pouhých šestatřiceti zápasů, ve kterých za Barcu nastoupil, sice stačil vyhrát ligový pohár, královský pohár i španělský superpohár, ligový titul mu ale unikl a naděje, které do něj barcelonští funkcionáři i fanoušci vkládali, zůstaly pro většinu z nich nenaplněné. Přestup do Neapole v roce 1984 (znovu za rekordních, tentokrát 6,9 miliónu liber) byl vnímán tak trochu jako útěk i jako pokus začít od nuly v klubu, který, alespoň zdánlivě, neměl tak velké ambice; ve skutečnosti právě tehdy začala nejlepší léta Maradonova fotbalového života.

Neapolská sláva

Jakkoli byl Diego z Buenos Aires i z Barcelony na leccos zvyklý, již to, že na něj po příletu do města pod Vesuvem na Stadio San Paolo, jak se jmenoval místní fotbalový svatostánek, čekalo pětasedmdesát tisíc fanatických fanoušků, jej zcela ohromilo. Očekávání úspěchu, jemuž musel čelit, nebylo překvapivě menší, jak čekal, ale mnohem větší než v rodné Argentině či ve Španělsku. Chudé a divoké jihoitalské velkoměsto se doslova zbláznilo do svého idolu a položilo mu srdce k nohám. Zatímco příslušníci místních politických a podnikatelských elit jej chtěli spíše využívat ke svému prospěchu, podobně jako hvězdy tamního show-businessu, statisíce obyčejných Neapolitánů by za něj bez nadsázky daly život. Skutečnost, že Diego tomuto tlaku, této adoraci, tomuto faktickému zbožštění podlehl – o čemž bude řeč později – nebyla nijak překvapivá.

Období Diegovy vůbec největší neapolské slávy, tj. zisku dvou ligových titulů (v sezónách 1986–1987 a 1989–1990, vítězství v italském superpoháru v roce 1990 a také v poháru UEFA v roce 1989) ale předcházel ještě jeho triumf na mistrovství světa v Mexiku. Maradona přitom odjížděl na šampionát nejistý a neklidný, v národním týmu totiž až do té doby žádných oslnivých úspěchů nedosáhl. V Mexiku se Diego konečně dočkal, třebaže titul, který získal, měl maličko skandální příchuť. V čtvrtfinálovém utkání proti Anglii totiž vstřelil svůj první gól rukou, aniž se přiznal, a později se vyjádřil, že zasáhla-li míč ruka, byla to „ruka boží“, což byl výrok, jenž vešel do (nejen) sportovních dějin. Branka, kterou Angličanům vstřelil po úchvatném sólu přes celé hřiště několik minut nato, byla naopak dokonalým vyjádřením jeho génia a jako taková byla opakovaně označena nejen za nejlepší gól, jaký kdy padl na mistrovstvích světa, ale i za „gól století“, „nejkrásnější gól všech dob“ a „jeden ze stovky nejúžasnějších sportovních výkonů v historii“.

Angličané, kteří si, jak známo, potrpí více než kdo jiný na fair play, byli z porážky, kterou jim uštědřila „boží ruka“, přirozeně frustrovaní. Nejen oni obviňovali kapitána čerstvých mistrů světa (v semifinále Argentinci porazili Belgii a ve finále Německo) z podvodu, z podlosti a z toho, že získal titul neoprávněně. Jenže! Celá věc je, jak už to bývá, mnohem složitější. Vypjatý zápas se odehrál pouhé tři roky poté, co spolu Argentinci a Angličané bojovali doopravdy v tzv. falklandské válce, přičemž Maradonovi krajané dostali těžce nařezáno. Rány, které chudá, zbankrotovaná země utrpěla ve válce, se hojily jenom pomalu a touha tamních lidí po odplatě se zdála být nenaplnitelná. Po třech letech se ale naskytla, docela nečekaně, možnost Angličanům trpkou porážku vrátit. „Kdyby se Diego tehdy přiznal, že vstřelil neregulérní gól, už nikdy by se nemohl vrátit do své vlasti, a pokud by se vrátil, čelil by největšímu možnému opovržení, hluboké nenávisti a pravděpodobně také hrozbě násilné smrti“, napsal později jeden z jeho životopisců. Podle mého názoru měl pravdu. 

O tom, že vrcholový sport nebyl nikdy jenom sport a že velká politika k němu stejně jako nacionalistické vášně patřily odjakživa, jsem samozřejmě jako historik, který se tomuto tématu mimo jiné věnuje, věděl dávno. Teprve po několika pobytech v kolumbijském Medellínu jsem ale pochopil, jak moc může fotbal pro chudé kluky a holky i pro jejich rodiče a prarodiče v takové zemi znamenat, jak moc se k němu mohou upnout a také to, že je jim úplně „fuk“, jakým způsobem jejich tým vyhraje. Tady vznešené řeči o fair play z cambridgeských a oxfordských kluboven a playgroundů neplatí. Tady se i fotbal hraje jako o život. Tím ani v náznaku neříkám, že je to dobře; říkám jen to, jak to ve skutečnosti je, a snažím se rozhodnutí, k němuž musel Diego Maradona dospět během několika málo vteřin, uvést do kontextu širšího, než je sport sám. Byl to koneckonců především on, kdo se svým rozhodnutím a s jeho důsledky musel v následujících letech žít. Nikdy jsem ho neslyšel říct, že by toho litoval.

Následující léta v Neapoli byla pro Diega Maradonu, jak jsem už naznačil, v pravém slova smyslu neuvěřitelná. Když kdysi opovrhovanému klubu z chudého italského jihu zajistil na jaře 1987 první mistrovský titul, dosáhlo jeho zbožštění vrcholu. Na druhé straně za to tvrdě platil, ať už v soukromém životě, v němž nedokázal odolat nástrahám místních krasavic (s jednou z nich měl dokonce nemanželského syna), tak profesionálně. Sbratření s místními mafiánskými bossy a stále silnější závislost na drogách, konkrétně na kokainu (který začal, tehdy ještě v malém, užívat již v Barceloně), nejlepšího fotbalistu na světě postupně ničily, až jej – fyzicky i psychicky – zničily docela.

Také Maradonův láskyplný vztah s Neapolitány skončil. V průběhu světového šampionátu v roce 1990, jenž se konal právě v Itálii, proti sobě svedl nemilosrdný los v semifinále domácí Italy a Argentince, zápas se navíc hrál právě v Neapoli. Diego, žijící ve své „bublině“, si byl přízní místních natolik jist, že je vyzval, aby mu fandili i proti Italům. Vzápětí se ukázalo, že láska fanoušků z města pod Vesuvem k Diegovi byla sice mimořádná, i oni ale byli na prvním místě Italové. Když je Maradonův tým v semifinále porazil, byla, z hodiny na hodinu, po velké lásce veta; místo ní přišla nenávist. 

Maradonu, jehož tým ve finále tentokrát prohrál s Německem, navíc vzápětí dohnala jeho drogová závislost. Pozitivní test na kokain, patnáctiměsíční zákaz hrát, faktický rozpad rodinného života – to všechno udělalo v krátké době z někdejší „nejzářivější hvězdy“ společenského vyvržence a muže na odpis. Přesto to ještě nebyl konec. Diego byl příliš skvělý hráč a příliš miloval fotbal, než aby se smířil s tak rychlým uzavřením kariéry. Po vypršení zákazu hrál ještě za španělskou Sevillu (1992–1993) a za argentinské týmy Newell’s Old Boys (1993–1994) a, znovu, za Boca Juniors (1995–1997), stejně jako na mistrovství světa ve Spojených státech amerických v roce 1994, z něhož byl ale potupně vyloučen pro pozitivní test na efedrin. A to už faktický konec tohoto velkého hráče opravdu byl.

Fotbal ale „tlusťoch Maradona“ (k nadváze měl sklon vždy, dokonce i ve svých nejlepších letech) neopustil ani v následujících letech, kdy působil jako trenér několika (nejen) argentinských týmů (například Textil Mandiyú, Racing Club, Gimnasia de la Plata) i argentinské reprezentace (2008–2010), velkého úspěchu ale nikdy nedosáhl a prokazatelně tím trpěl. Kromě toho trpěl i vážnými zdravotními problémy, vyjadřoval podporu kontroverzním politikům-diktátorům, jako byli Fidel Castro či Hugo Chávez, čas od času se mu nevyhnul ani společenský skandál. Jedno nicméně bylo stále stejné: bez ohledu na to, jak jednal a jak se choval, kamkoli přijel, vždycky byl a asi už navždy bude středem pozornosti, spousta lidí ho navíc stále naprosto nekriticky miluje. Není se co divit. I když dával góly rukou, užíval drogy a podváděl své nebližší, rozdal tento nejen podle mě nejlepší fotbalista všech dob během své kariéry tolik štěstí a radosti, že se o svůj verdikt u posledního soudu nemusí bát, alespoň doufám. 

Tak všechno nejlepší k té Tvé šedesátce, Diego, a hodně zdraví a štěstí!

SDÍLET