Příběh outsidera, který se nenechal zlomit, může být klíčem k pochopení dnešní Ameriky

Nixon byl muž, jehož vzestupy a pády fascinovaly celý svět, zejména proto, jak velké byly, i proto, jak neslavně v politice skončil. Jako prezident přitom zásadně změnil zahraniční politiku USA (pokud jde o vztah ke komunistické Číně i k Sovětskému svazu), což byl důvod, proč s ním svoje kroky v této oblasti konzultovala většina následujících šéfů Bílého domu a proč se všichni, včetně úřadujícího prezidenta Billa Clintona, v roce 1994 sešli na jeho pohřbu.

Richard M. Nixon je jediným americkým politikem, který byl dvakrát zvolen viceprezidentem (1952 a 1956) i prezidentem (1968 a 1972) své země, a který proto, byť nejen proto, vyvolával u lidí obrovské emoce. 

Nixon dosáhl největšího možného úspěchu v nejtvrdší možné konkurenci, tj. ve vysoké politice, třebaže pocházel z poměrů, jež byly, jak se říká, velmi skromné. Jakkoli v tomto ohledu nebyl mezi americkými prezidenty jediný, právě jemu a později Ronaldu Reaganovi se od samozvaných snobských špiček Republikánské strany v republikánských „salónech“ dostávalo mnoho opovržení jako člověku, který se snaží prodrat někam, kam vzhledem ke svému původu nepatří (tzv. parvenu). 

Podobné je to dnes s Trumpovým viceprezidentem Jamesem Davidem Vancem, jenž možná usedne v Bílém domě za tři a čtvrt roku, to ale teprve uvidíme.

Lidé Richarda Nixona adorovali, obdivovali jej a vzhlíželi k němu právě proto, jak se rval s osudem, jak neúnavný a neumdlévající byl, jak se dokázal po každé tvrdé ráně zvednout a jít dál, jak neudolatelný byl. 

Druzí jej naopak nenáviděli, záviděli mu a opovrhovali jím, především proto, že neměli ani zlomek jeho schopností, jeho síly a jeho odolnosti. O to víc trpěli při jeho velkých prezidentských triumfech (1968 a 1972) a o to víc si užívali jeho porážky – prezidentskou kampaň s Johnem F. Kennedym v roce 1960 a guvernérskou kampaň v Kalifornii s Patem Brownem v roce 1962 a zejména pád „na dno světa“, jenž přišel po aféře Watergate v roce 1974. 

Nixonova potupná rezignace a vynucený odchod z Bílého domu pro ně byly marnou nadějí, že časy, kdy měli podobní „loseři“ šanci na úspěch, jsou definitivně ty tam a už se nebudou nikdy opakovat. 

Šest let na to ale američtí voliči poslali k jejich vzteku do Bílého domu dalšího společenského „outsidera“, bývalého rozhlasového reportéra, hollywoodského herce a televizního moderátora Ronalda W. Reagana, jenž měl s Nixonem, jakkoli oba muže nepojily žádné sympatie, mnoho společného. Reagan si naopak držel Nixona „od těla“, aby na něj nepadl stín jeho pádu.

Richard Nixon je zkrátka, shrnuto a podtrženo, mužem, jenž jednoznačně patří mezi hrdiny i démony moderní Ameriky, a proto měl v našem seriálu od okamžiku, kdy jsme začali koncipovat jeho první kontury, neoddiskutovatelné místo.

Jak jsme již naznačili, Richard Nixon prožil život jako na pomyslné houpačce. Narodil se v předvečer Velké (první světové) války, na počátku roku 1913 v nemajetné kvakerské rodině v kalifornském městečku Yorba Linda, vystudoval fullertonskou Union High School, soukromou Whittier College a následně, díky dobrému stipendiu, práva na Duke University School of Law v Severní Karolíně. 

Po neúspěšném pokusu stát se zaměstnancem FBI se vrátil do Kalifornie a začal pracovat jako právník; v roce 1938 již vedl firemní pobočku a následujícího roku se stal ve firmě partnerem. V roce 1940 se oženil se svou „láskou na první pohled“ Pat Ryanovou, s níž měl dvě dcery – Tricii a Julii, která se později, mimochodem, provdala za vnuka amerického prezidenta Davida Eisenhowera.

Druhé světové války se Nixon účastnil jako námořní důstojník v Pacifiku, poté sloužil i ve Spojených státech. Po skončení bojů se hned v roce 1946 vrhl do politiky a hned napoprvé uspěl, když porazil dlouholetého kalifornského zákonodárce Jerryho Voorhise a stal se členem Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu. 

Již tehdy zaujal ostrým protikomunistickým postojem, stejně jako nekompromisním „tažením“ proti Algeru Hissovi, bývalému vysokému úředníkovi ministerstva zahraničí, obviněnému ze špionáže ve prospěch SSSR. Právě tehdy, v čase zuřící „horké fáze studené války“, někteří republikáni pochopili, že mají v Nixonovi politika, o kterém ještě uslyší a s nímž mohou do budoucna, budou-li chtít, počítat. 

Když v roce 1950 porazil Nixon ve volbách do Senátu hollywoodskou hvězdu Helen Gahaganovou Douglasovou, přítelkyni manželky bývalého prezidenta Franklina D. Roosevelta, věřil, že může dosáhnout i těch nejvyšších met.

V roce 1952 se tak stalo. Válečný hrdina, generál Dwight Eisenhower, si jej totiž vybral jako svého viceprezidentského kandidáta a v listopadu 1952 byli přesvědčivě zvoleni; o čtyři roky později pak úspěch zopakovali.

Během svých prvních osmi let v Bílém domě sice Nixon logicky zůstával ve stínu oblíbené „aristokratické“ hlavy státu, zejména „obyčejní“, tvrdě pracující Američané z řad working classes ale měli za to, že mají „tam nahoře“ svého člověka – muže, který jim rozumí a který se za ně bude rvát.

Nixon pokládal osm viceprezidentských let za „zkušební období“, které si nijak zvlášť neužíval, současně se ale o nejvyšší politice naučil (skoro) všechno, co o ní potřeboval vědět. V roce 1960 jej republikánští voliči i proto vybrali v primárkách jako prezidentského kandidáta, jenž ale v listopadu toho roku o pověstný vlásek prohrál s mladým charismatickým demokratickým kandidátem Johnem F. Kennedym. 

Když Nixon o dva roky později prohrál ve snaze udržet se ve vysoké politice pro změnu souboj o post kalifornského guvernéra s již zmíněným Patem Brownem, zdálo se každému příčetnému člověku, že v USA není větší „politická mrtvola“ než Richard Nixon, „muž odsouzený k zapomnění“.

Nixon sám si to ale nemyslel a v roce 1968 se znovu vrhl do boje. Nejprve pro sebe doslova urval republikánské primárky a následně, na rozdíl od roku 1960, kdy těsně prohrál s Kennedym, tentokrát podobně těsně vyhrál nad demokratem Hubertem Humphreyem. 

Spojené státy se snad nikdy, s výjimkou časů Velké hospodářské krize z počátku třicátých let, nenacházely ve 20. století ve složitější situaci. Vrcholila nejen vzpoura „květinových dětí“ proti establishmentu, ale i odpor vůči nenáviděné válce ve Vietnamu, kterou Nixon slíbil přivést k „důstojnému konci“. 

Postupně proto stahoval z Vietnamu americké vojáky, současně ovšem pokračoval v bombardování severní části země ve snaze přimět Hanoj k seriózním mírovým jednáním. Využíval k tomu i navázání diplomatických vztahů s komunistickou Čínou, čímž chtěl zároveň přivést Sověty k jednání o snížení počtu jaderných zbraní. Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost a později i státní tajemník (ministr zahraničních věcí) Henry Kissinger tak zásadně změnili americkou a světovou politiku nejvíc od skončení druhé světové války. 

Jejich politika détente, tj. snaha o zlepšení vztahů s Moskvou a o zklidnění mezinárodněpolitického napětí, sice byla v řadě ohledů problematická, Nixonovi nástupci, republikán Gerald Ford a demokrat Jimmy Carter, v ní ale v zásadě pokračovali až do konce sedmdesátých let. Pozdější kritika ze strany Ronalda Reagana nebyla, popravdě řečeno, úplně fér, zejména proto, že ignorovala dobu, v níž vznikla.

Drtivé vítězství v prezidentských volbách, jehož Nixon dosáhl v roce 1972 nad Georgem McGovernem, bylo jeho životním triumfem a zadostiučiněním, po kterém celý život toužil. Tento úspěch ale neměl dlouhého trvání. V zásadě banální vloupání do sídla Demokratické strany v komplexu budov Watergate ve Washingtonu, D.C. se pro Nixona pozvolna měnilo v „noční můru“, jež jej nakonec zničila. 

Třebaže vloupání sám neinicioval, jeho neustálé zapírání, že o záležitosti cokoli ví, lhaní a snaha mařit vyšetřování nakonec způsobily, že vypadal jako větší viník, než jakým ve skutečnosti byl, takže mu prakticky všichni přestali věřit. Rezignace na prezidentskou funkci v srpnu 1974 byla jediným řešením, jež ho ochránilo před impeachmentem, stejně jako jej milost od jeho nástupce Geralda Forda (v úřadu v letech 1974–1977) zachránila před dalším vyšetřováním a skandalizováním, jehož si i tak užil až dost.

Aféra Watergate zničila nejen Richarda Nixona osobně, ale – naštěstí pouze téměř – i Spojené státy americké. Kromě toho, že zásadně podlomila důvěru Američanů v prezidentský úřad a obecně v politické instituce v zemi, měla i dalekosáhlé mezinárodněpolitické důsledky. 

Na prvním místě se jednalo o to, že severovietnamští komunisté okamžitě pochopili, že USA na jejich další útok proti jižnímu Vietnamu nebudou mít sílu reagovat a v roce 1975 jej vojensky porazili a spojili zemi v jeden komunistický totalitní stát. Nixon sám to sledoval už jen zpovzdálí ze svého kalifornského sídla a snažil se najít klid.

Posledních dvacet let života strávil Richard Nixon víceméně osamoceně s rodinou, přičemž věnoval velkou pozornost vlastní rehabilitaci. V tomto úsilí ale uspěl pouze částečně. 

Ti, kteří jej všemu navzdory pokládali za velkého státníka i prezidenta, četli jeho knihy se zájmem a s empatií. Ti, kteří ho nenáviděli, protože se nikdy nedokázali smířit s jeho úspěchem, jej nadále špinili a snažili se přesvědčit sami sebe, že byl darebák a neúspěšný politik.

To, že neměli pravdu, je stejně jasné, jako to, že se nad Nixonem a jeho politickou kariérou budou už navždy vznášet velké otazníky a rozpaky, které nevyřeší ani ta nejvstřícnější a nejspravedlivější biografie, jež o něm jednou bude nepochybně napsána.

Jak plyne čas, upozorňuje stále více historiků i publicistů na to, že před čtyřiceti lety vyřízený a totálně odepsaný „gauner Nixon“ patřil k velkým americkým prezidentům. Aféru Watergate, přesněji řečeno způsob, jakým se ve svém úřadu snažil mařit její vyšetřování, jak nedůstojně lhal a snažil se manipulovat s důkazy a vyhnout se spravedlnosti, mu již nikdy nikdo tak říkajíc neodpáře, to je však pouze jedna stránka Richarda Nixona. 

Na druhé straně byl politikem a státníkem, který v řadě ohledů překročil limity své doby a který úspěšně vyvedl Spojené státy z „nejšílenější dekády“ v jejich moderních dějinách. Jestli někdo opravdu patří k americkým „hrdinům a démonům moderní Ameriky“, je to mimo jakoukoli pochybnost právě on.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.