Smrtí Henryho Kissingera skončila jedna éra. Svět velké politiky a diplomacie už nikdy nebude jako dřív

Henry Kissinger byl muž, jací se rodí vzácně. Utečenec před Hitlerem. Voják americké armády. Brilantní akademik a intelektuál. Poradce pro národní bezpečnost, ministr zahraničních věcí a přítel dvou amerických prezidentů – Richarda Nixona a Geralda Forda. Držitel Nobelovy ceny míru. Nemilosrdný, cynický (podle některých) technolog moci. 

Lev salónů, autor světových bestsellerů (od Umění diplomacie až po nedávné Umění politické strategie), včetně geniálních, třídílných detailních memoárů. Neúnavný, vtipný a moudrý glosátor světové politiky téměř do posledních dnů života (ruská agrese na Ukrajině, americko-čínské vztahy).

Bez ohledu na to, zda jsme s jeho politikou a s jeho představami o uspořádání světa souhlasili či nikoli, bude chybět. Svět velké diplomacie už nikdy nebude jako dřív.

Životní osudy „Henryho“, jak mu říkali nejen přátelé a známí, jsou, myslím, obecně známé, právě dnes ale neškodí si je i tak alespoň ve stručnosti připomenout. Fakt, že se – jako Henry Alfred Kissinger – narodil v květnu 1923 v bavorském Fürthu v židovské rodině, zásadně předurčil jeho osud. 

Jako patnáctiletý kluk totiž musel s rodinou utéct před Hitlerem, přičemž si, jako mnoho dalších Židů, zvolil za novou vlast Spojené státy americké. Pod její vlajkou pak nejen bojoval ve druhé světové válce, ale – vzhledem ke své inteligenci a pracovitosti – vystudoval na prestižní Harvardově univerzitě, kde napsal skvělou doktorskou dizertaci, věnovanou velkým politikům první poloviny 19. století – britskému ministru zahraničních věcí Castlereaghovi a rakouskému kancléři Metternichovi. V okamžiku jejího obhájení bylo o Kissingerově dalším osudu v zásadě rozhodnuto.

V šedesátých letech Kissinger přednášel na Harvardu, pracoval pro filantropickou nadaci rodiny Rockefellerových (Rockefeller Brothers Fund), aktivně se účastnil veřejného života a na podzim 1968 dostal od Richarda Nixona, nabídku, zda by se nechtěl stát jeho poradcem pro otázky národní bezpečnosti. 

Po nástupu do Bílého domu měl na prezidenta značný vliv, snad jako žádný jiný akademik – teoretik v dějinách. Spojené státy se tehdy nacházely v mimořádně složité situaci, jež byla dána především vietnamskou válkou, komplikovanými vztahy s komunistickou Čínou a brizantní krizí na Blízkém (a Středním) východě. 

„Doktor Kissinger“ se v těchto složitých poměrech pohyboval suverénně, kromě výše zmíněného poradce pro národní bezpečnost i jako ministr zahraničí USA; v celém světě, včetně světa médií, jej bylo plno.

Kissingerova a Nixonova (1969–1974) a Fordova (1974–1977) politika détente (politika uvolnění či snižování mezinárodního napětí ve vztazích s Čínou a se Sovětským svazem) definovala vztah Washingtonu s těmito zeměmi na více než deset let – zčásti i v době, kdy v Bílém domě vládl Jimmy Carter (1977–1981). 

Třebaže ji následná Reaganova administrativa (1981–1989) odmítla a zvolila místo ní politiku konfrontace, je dodnes chápána jako jedna ze zásadních politik USA v časech celé studené války. Kissinger vždy uvažoval v intencích velmocenské politiky s cílem dosáhnout stability, světového řádu či pořádku, v němž by „věci“ měly své stálé místo a diplomaté by ji/jej drželi pod kontrolou. 

Uvážlivost, umírněnost, hledání společných zájmů, sbližování stanovisek a ulamování hrotů a respekt, znovu to slovo opakuji, vzájemný respekt velmocí v bipolárním světě, přesně tohle ztělesňoval Henry Kissinger v Bílém domě.

Hlavními výsledky politiky détente byly, kromě obecného zklidnění (hlavně) ve vztazích mezi Washingtonem a Moskvou, dohody známé jako SALT I (Strategic Arms Limitation Talks) o omezení strategických zbraní, držených oběma supervelmocemi a podpis Závěrečného aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975).

Kissinger a jeho šéfové-prezidenti s nimi byli spokojeni, protože znamenaly podstatné snížení mezinárodního napětí, zatímco jejich kritikové tvrdili, že ve svých důsledcích vedly k posílení vlivu Sovětského svazu a jeho spojenců, zatímco z pohledu USA se o žádný úspěch nejednalo.

Mezi nejostřejší kritiky „Kissingerovy“ zahraniční politiky patřil jeho nástupce ve funkci poradce pro národní bezpečnost Jimmyho Cartera, konzervativní „Polák“ Zbigniew Brzeziński, a především, jak jsem již naznačil, prezident Ronald Reagan (v úřadu v letech 1981–1989), který ji označoval za „slabošskou a neefektivní, neboť fatálně ohrožovala naše národní zájmy“. 

Se Sovětským svazem nelze dlouhodobě koexistovat, je nutné jej porazit, říkal „velký komunikátor“ a měl, alespoň podle mě, pravdu. Kissinger ale tuto kritiku vždy, až do konce života, odmítal a trval na tom, že v kontextu, opakuji, v kontextu konce šedesátých let a v sedmdesátých letech byla naprosto správná a, „pokud jsme se chtěli vyhnout jaderné válce, i jediná možná“. 

Ať už měli pravdu jeho odpůrci, nebo on, byl „Henry“ i po odchodu z výše zmíněných funkcí pokládán za jednoho z velkých amerických politiků i intelektuálů druhé poloviny 20. století a zůstal jím až do smrti.

Dokonce i když už Kissinger nezastával žádnou veřejnou funkci, čekalo se v případě jakékoli větší mezinárodní krize na to, jakým způsobem se k ní vyjádří, jaký názor zaujme a jaké řešení navrhne. Na jeho veřejné i privátní (po čertech drahé) přednášky se vždy stály skutečné či pomyslné fronty, jeho knihy se vždy skvěle prodávaly, nejen v „Americe“, ale na celém světě, prakticky každá z nich byla bestsellerem. Zajímal i ideologické a politické odpůrce, protože s ním byla radost diskutovat, přít se s ním, „hádat se“.

Jen málokdy se diplomatovi stane, aby se jeho jméno objevovalo nejen v politických souvislostech, ale aby byl zároveň veřejnou celebritou, sexuálním symbolem svého druhu („moc je největší afrodiziakum na světě,“ řekl údajně), aby vystupoval jako postava v povídkách, románech, v divadelních hrách a ve filmech, aby se o něm zkrátka, nejen v letech 1969–1977, ale i potom mluvilo „všude“, aby vzbuzoval rozruch, kdekoli se objevil.

Já sám mám nejraději scénu z amerického filmu Avanti (česky pod názvem Nebožtíci přejí láce) režiséra Billyho Wildera z roku 1972, v níž Wendell Armbruster, Jr. (Jack Lemmon) vysvětluje italskému hoteliérovi, proč nelze odložit pohřeb jeho otce, který zemřel při autonehodě na ostrově Ischia v Neapolském zálivu: „Budou tam zástupci FBI, CIA, Klubu dobráků a já nevím koho všeho ještě, Bílý dům posílá doktora Kissingera a vy po mně chcete, abych to odložil? Nemožné…“

Shrnuto a podtrženo: Henry Kissinger byl nejen akademik, politik, diplomat a světová celebrita par excellence, ale, s tím, jak mu přibývala léta, také moudrý muž s obrovským rozhledem, schopný vnímat jak parciální zájmy své druhé vlasti a Západu jako celku, tak zájmy světa jako takového, vidět jej „vcelku“, „na velkém plátně“ („on the big screen“), jak často říkával. 

Takových lidí bylo a je málo, velmi málo. „Henry“ byl jedním z nich, jedním z posledních. I proto bude všem moc a moc chybět.