Byl Masaryk antisemita? TGM se nikdy nezbavil stereotypů o plemenné podřazenosti Židů

Úvodní citát je trestí Masarykovy pozitivní recenze jedné ze stěžejních evropských rasistických pseudostudií La France juive (Sežidovštělá Francie) Édouarda Drumonta, která přispěla k rozdmýchávání antisemitských nálad v době Dreyfusovy aféry. 

Říkáte si, to přece nemohl TGM napsat. Vždyť jste se ve škole učili, jak se budoucí československý prezident zastával Židů nejen za tzv. Hilsneriády. Vždyť jste někde četli i srovnávání Dreyfusiády a Hilsneriády – ve světle protirasistického humanismu…

Tak, jak se přece zastával spisovatel Emil Zola francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl „za židovskou věrolomnost“ označen za národního zrádce, jenž byl nespravedlivě označen za špióna císařského Německa – tak podobně se přece i Masaryk zastával nebohého duševně postiženého židovského tuláka Leopolda Hilsnera, kterého v Čechách neprávem obviňovali z rituální vraždy. Vždyť je v tom rozpor? Ano, rozpor. Ale jen zdánlivý. TGM sám byl velmi rozporuplný.

Než se pokusím rozebrat rozdíl mezi Dreyfusiádou a Hilsneriádou a odpovědět i na otázku z titulku – musíme se vrátit na počátek devatenáctého století a prozkoumat národnostní a etnické napětí v Evropě a na území Čech.

Na začátku 19. století se v Evropě dařilo nejvíce pronikat židům (náboženským) a Židům (národním) stále více do ekonomických, politických, kulturních a uměleckých struktur německého Pruska, které v té době bylo nejosvícenějším státem v kontinentální Evropě. Není náhodou, že právě v této zemi vznikla už koncem 18. století Haskala: židovské osvícení, které je zosobňováno filozofy Mosesem Mendelssohnem a Gottholdem Ephraimem Lessingem.

Později se v nově vzniklém císařském Německu podařilo celkem úspěšně integrovat a asimilovat Židy do všech struktur společnosti. Proto byli v absolutní většině k tomuto státu, v němž postupně získávali všechna občanská práva, velmi loajální. A až do meziválečného období (1918–1939) se etničtí Němci nedopouštěli pogromů a zuřivé agrese na svých spoluobčanech odlišného původu, ale stejného jazyka.

Pokládáte si teď určitě otázku: Vždyť to genocidní německé Endlösung – konečné řešení (1942–1945) muselo navázat na nějaké antisemitské nálady v německých jazykových oblastech. Odpověď mi naznačila četba studií židovské filozofky Hannah Arendt a názory českého židovského historika Tomana Broda, s nímž jsem navštívil před lety Osvětim, kterou jako dítě zázrakem přežil (Reportéři ČT 7. 3. 2011). 

Tito brilantní intelektuálové zastávají teorie o xenofobii a rasismu (a tedy i o antisemitismu) s tím, že vnitrodruhová skupinová nenávist mezi homo sapiens sapiens se promění v moderní době v dehumanizaci a v genocidu vždy jen v čase obrovské sociální frustrace, způsobené ekonomickou a sociální bídou. 

„Kdyby byl mezi válkami v jiné zemi Evropy takový hlad jako v Německu kvůli reparacím a ekonomické krizi přelité do Evropy z USA, byl by v ní antisemitismus stejný jako Německu,“ vysvětloval mi Toman Brod: „V době krizí hledají lidé obětního beránka. A vždycky ho najdou…“

Toman Brod a Hannah Arendtová znali dobře práce sociálního historika George Lachmanna Mosse, který zkoumal evropský antisemitismus po první světové válce. 

Americkožidovský společenský vědec napsal: „Před první světovou válkou to byla Francie spíše než Německo nebo Rakousko, která vypadala, že se stane domovem úspěšného rasistického a národně-socialistického hnutí. Německo žádnou Dreyfusovu aféru nemělo.“

Tomáš Garrigue Masaryk, který zkoumal v moderních českých dějinách kde co, se ale nikdy do hloubky nezamyslel nad slovanskými českými protižidovskými pogromy, které probíhaly po celé devatenácté století. Bez diagnózy jejich příčin nemohl pochopit psychotické šílenství skoro celého českého národa (včetně elit) v době Hilsneriády, v roce 1899.

Kde se vzal rasismus našich národních velikánů? V nesmiřitelném boji v 19. století s našimi Němci o jazykovou hegemonii v Království českém (Königreich Böhmen). Naši Židé se dlouho cítili nadnárodními Böhmáky, hovořícími oběma zemskými jazyky. Národovecky jazykově – „stádně kmenově plemenně“ – se nechtěli vyhraňovat. 

Přesto ale více tíhli do konce 19. století k německé kultuře a k němekému jazyku, většinou ale spíše z praktických důvodů. Němčina byla ve střední Evropě „lingua franca“. Jako dnes angličtina. Byla světovou řečí obchodu, vědy a umění. Čeština až do konce devatenáctého století neměla dokonce pojmy pro nové vědní obory. Stále se vytvářela.

Příklon Židů k němectví byl trnem v oku u prvních českých národních velikánů. A pro české lidové vrstvy – hlavně v Praze – dokonce němectví s židovstvím splývalo, což mělo reálný základ. V žádném městě v Rakousku se Židé a Němci tak nepromíchávali jako v „matičce s drápy“ – jak označoval své rodné město bilingvní Franz Kafka. 

V sedmadevadesátém mi Jiří Steiner, na němž prováděl Anděl smrti Josef Mengele v Osvětimi pokusy, vyprávěl pro pořad ČT Nadoraz, že když se žlutou hvězdou mířila rodina ve dvaačtyřicátém na pražské nádraží Bubny směr Terezín, tak od etnických Čechů často slyšela: „To máte za to, že jste němčili…“

Tomuto tématu jsem se blíže věnoval i v pořadu Reportéři ČT.

Už na počátku devatenáctého století se odhodlala skupina vzdělaných židovských intelektuálů v kroužku Mladá Čechie (Siegfried Kapper, Alfred Meissner, Moritz Hartmann, David Kuhn, Isidor Heller) přimknout k západoslovanskému jazyku a k modernímu češství. Prostě se asimilovat a pomáhat v rozvoji nově vzkříšeného západoslovanského národa. Propagovali české umělce v rakouském německém tisku. 

Smíchovský rodák Siegfried Kapper přeložil Máj do němčiny a považoval Karla Hynka Máchu za velkého evropského básníka. Byl skoro jediný v té době, kdo rozpoznal existenciální přesah Máchových veršů; česká kritika básnickou sbírku odsoudila jako „nečeskou“ (J. K. Tyl), „mrtvé věčné nic“ (J. S. Tomíček), „báseň nedospěla ještě pro kritiku“ (J. K. Chmelenský).

První odcizení zažili židovští přívrženci české národní emancipace v roce 1844, kdy smíchovská kartounka (továrna na potiskování tkanin) židovských majitelů rodiny Porgesů kvůli zavádění moderních technologií snižovala mzdy. 

Protestní sociální bouře českých dělníků se zvrhly v drancování a rabování židovských obchodů a „honů na němčící Žiďáky“. Byli vážně ranění. Jeden ze synů spolumajitele továrny Mosese Porgese byl dělníky do krvava zkopán a pomočen.

S hodnocením těchto pražských pogromů Davidem Kuhem souhlasili jeho přátelé toužící po asimilaci s etnickými Čechy. Přesto věřili, že šlo o poslední protižidovské ataky v Praze. Mrzelo je, že protižidovské nálady neodsoudili čeští národní vůdcové. 

David Kuh napsal: „Naši kultivovaní a vzdělaní Češi nevěděli nic lepšího než otevřeně ukázat svou omezenou a hrubou nenávist k Židům, obviňujíce všechny Židy, jako jedno tělo, z podvodu… Ach Češi, voláte po svobodě a nezávislosti v době, kdy se sami zbavujete lidskosti, kdy jste klesli na úroveň dravých zvířat…“

Další ranou pro naivní české židovské asimilanty byla recenze Kapperovy česky psané básně České listy Karlem Havlíčkem Borovským, kde se vedle kritiky uměleckého díla pustil český žurnalista i do antropologie. Podle Borovského se nemohou stát naši Židé kulturní a jazykovou součástí českého národa. 

Borovský píše: „Při izraelitech se nesmí jen ohled bráti k víře a náboženství… Jak tu mohou izraelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitského? To můžeme dříve Němce, Francouze, Španěle, Angličany atd. atd. k národu svému počítati než židy, neboť všichni tito národové mají s námi větší příbuznost než židé… Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být židem.“

Po této nerozporované Havlíčkově tezi předními českými vlastenci, kteří si – na rozdíl od tehdejších německých liberálů – opravdu mysleli, že vlastencem nemůže býti Žid, roztrhal David Kuh svůj list psaný etnickým Čechům, kteří jej, stejně jako jeho židovské čechofilské kamarády, odmítají. 

Co Kuh napsal? „Jen přátelského slova je potřebí a Žid vycedí krev svou pro toho, kdo mu ukázal srdce laskavé. On nežádá mnoho, málem je spokojen, jen tu lásku a uznání…“

Po Borovského antisemitské úvaze se jeden z nejtalentovanějších publicistů své generace a pozdější politik David Kuh spojuje s německým jazykovým prostředím, kterého jej tak ostentativně – jako etničtí Češi – neodmítalo. V našem povědomí vůbec není, že byl vůbec prvním (1858), kdo odhalil nepravost Rukopisů. Byl kvůli tomu udán, že se dopustil na českém národu urážky na cti a byl odsouzený na dva měsíce pobytu v rakouském kriminálu.

Celé týdny nevycházel z domu, bál se napadení českými nacionálními antisemity. V liberálních německých böhmáckých stranách – Ústavní (Verfassungspartei) a Pokrokové (Fortschrittpartei) – se zasloužil o rozvoj ekonomiky a kultury v historických zemích, z čehož měli užitek i slovanští Češi.

Po rasistických výlevech národních velikánů Františka Palackého a Jana Nerudy – které uvádím níže – začali v padesátých až sedmdesátých letech 19. století od českého národa odpadat i jiní židovští idealisté. Siegfried Kapper se vrací s velkým vnitřním žalem k básni z léta 1844, jak jej Čechie odvrhla: Tě miloval, tys bohyní mu byla!/ Ty vírou, láskou, nadějí! – Ó žel!/ Tys krásný sen mu sama zakalila,/ ranivši jej, když obejmout tě chtěl.//

František Palacký napsal v doslovu ke sbírce literárních úvah k politice Radhost o Židech: „V ohavnosti mají vše, co během věkův historicky se ustrojilo a ustálilo… Učili se dosavad nejraději u lišek, zejména v obchodech i na bursách, ale již rádi vítají také vlky ve středu svém…“ V antisemitismu jej předčil v našich luzích a hájích už jen spisovatel Jan Neruda, autor antisemitského pamfletu Pro strach židovský. Tvůrce Hřbitovního kvítí a Malostranských povídek v roce 1870 navštívil Palestinu v Osmanské říši. 

O svých postřezích z Jeruzaléma píše do Národních listů: „Křesťan i mohamedán zde Židem opovrhují… Čtvrť židovská … je také zde čtvrtí nejhorší, a v ní bydlí nejhorší lidé. Špinaví, oškliví a nemocní plíží se ulicemi, tmavé kučery jejich vlasů třesou se zimničně na bledých spáncích, potrhané župany visí z nich jako z bidélek… Ohyzdnějších Židů a ohyzdnějších šatů jsem posud nebyl viděl; jako by svět z ošklivosti byl vrhl zpět ten hadr, tu zvadlou kůži a ten sešlý hnát… Roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolů a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužit k vyšperkování jich bohatých salonů. Jinde největšími, nejmocnějšími pány, jsou v Jerusalémě, kolébce svého národa největšími bídáky.“

Citované řádky nejen estetické dehumanizace celé náboženské a národnostní skupiny by se hezky vyjímaly v protektorátní nacistické Vlajce, deníku organizace stejného názvu, stejně tak v nacistickém týdeníku Der Stürmer (Úderník).

Tomáš Garrigue Masaryk vstupuje aktivně do českého politického života v poslední třetině devatenáctého století. Pokouší se kultivovat veřejný život. Bylo to v době, kdy se další generace českých Židů (většinou z nižších středních vrstev) pokouší politicky spolupracovat s etnickými Čechy, přestože největší politický subjekt – národovecká Národní strana svobodomyslná (Mladočeši) – odmítá přijímat Židy, na rozdíl od německých liberálních stran. 

V hostinci U slovanské lípy v pražské Spálené ulici vzniká v březnu 1876 Spolek českých akademiků židů. Největší pochopení k jejich upřímně míněné asimiliaci nacházeli u vznikající nexenofobní Sociální demokracie, s níž sympatizoval i TGM. Proto pro ně bylo v roce 1888 rozčarováním jeho kladné hodnocení Sežidovštělé Francie Édouarda Drumonta, věrozvěsta vědeckého rasismu, jak se zmiňuju v úvodu eseje.

Jeden z našich největších odborníků na antisemitismus ve střední Evropě, historik Michal Frankl, v rozhovoru s Tomášem Perglerem 20. 6. 2020 (Seznam Zprávy) s názvem Jaké byly hříchy českých elit? K antisemitismu přičichl i Masaryk uvádí: „Masaryk tu knihu vyhodnotil velmi pozitivně. Recenze dokonce směřuje k tomu, že antisemitismus by měl mít své místo v české politice. O rok později vyšel v Masarykově Času dlouhý text o židovské kriminalitě doložené statistikami… Na základě stereotypní argumentace potvrzuje představu o nadměrné kriminalitě Židů. Právě to má být příčinou antisemitismu.“

Michal Frankl se společně s Miloslavem Szábó ještě zamýšleli nad vztahem TGM k Židům v Lidových novinách 22. 9. 2017 v článku Pro, nebo proti. Píší, že se názory budoucího prezidenta na Židy postupně vyvíjely a měkčily. Ale pravdou je, tvrdí historik Frankl: „Masaryk sám nevěřil v možnost židovské asimilace…“

Prologem k naší Hilsneriádě byly největší antisemitské bouře ve střední a západní Evropě koncem 19. století, které se odehrávaly v prosinci 1897 v jazykově českých oblastech Království českého a nejvíce v Praze. Šlo o politickou reakci na zamítnuté jazykové česko-německé vyrovnání, kdy se měla čeština zavést jako vnitřní úřední řeč v čistě německých jazykových oblastech.

Byly vypleněny skoro všechny židovské obchody v centru města, fyzicky byly napadány osoby, které „fyziognomicky“ vypadaly jako Židé. Na obranu napadených bylo nasazeno sedm tisíc rakouských vojáků. Tisíc dvě stě lidí bylo zatčeno. Devadesát těžce zraněných. Dva mrtví. 

Novum v těchto pogromech bylo, že napadanými nebyli jen Židé německého jazyka, ale i ti, kteří se už cítili být Čechy. Ti žili většinou na Žižkově. Armádě se nepodařilo uchránit ani tuto čtvrť před běsnícími antisemity, když za zpěvu Kde domov můj a Hej Slovane protrhli brzy po ránu 2. 12. 1897 kordón uniformovaných.

Česko-židovské noviny o týden později psaly: „Nejdříve se dav vrhl na dům pana Jindřicha Bondyho, váženého a dobrosrdečného občana, kterého, ač jest členem všech zdejších českých národních spolků, úplně vydrancovali a vykradli. Taktéž vydrancován byl obchodník pan Jakerle, který se musel uchýlit se svou rodinou na půdu, kde ho lůza našla, a revolverem jej donutila, aby jim vydali své úspory… Ani synagogy neušetřili a táhli do Záběhlic…“ 

Až na několik sociálních demokratů tyto násilnosti nikdo neodsoudil. Ani TGM.

Tato česká antisemitská psychóza vyvrcholila v roce 1899, kdy – až na TGM a několika málo lidí kolem něj – podlehla velká část moderního českého národa masové rasistické hysterii s pověrou, že o židovských Velikonocích – Pesachu – potřebují Židé krev českých panen, kterou přilévají do svého nekvašeného chleba – macesů… Žebrák z Polné na Vysočině Leopold Hilsner byl obviněn, že pro krev do macesů zabil devatenáctiletou místní dívku Anežku Hrůzovou.

Masaryk se při vyvracení středověké pověry jednoznačně vyjádřil, že mu nejde o Židy – „jejichž vlastnosti všichni známe“ –, ale o osvětu mezi etnickými Čechy, kteří by neměli věřit středověkým pověrám… „Já jsem se židů neujal,“ píše ve svém Času 24. 11. 1899 TGM. „Když jsem poznal monstróznost procesu polenského, nepamatoval jsem především na Židy…, ale na celou nestoudnost a brutálnost procesu. V tomto procesu Židům křivdili a právě tím jim pomohli. Každá nespravedlnost se mstí. Klerikální antisemitismus nutně posiluje pozici Židů.“

TGM se i jako poslanec v rakouském parlamentu explicitně vymezoval, že není žádný filosemita. Spisovatel a publicista Jiří Kovtun našel v archivech záznam jeho vystoupení v době Hilsneriády. TGM: „Vystoupil jsem, ne abych chránil Židy, to je jejich věc, nýbrž abych našemu lidu vzal pověrčivost, protože je podle mého přesvědčení škodlivá každá pověra… S bolestí přiznávám, že k šíření rituální pověry přispěla inteligence….“ (Jiří Kovtun – Masaryk & America: Testimony of a Relationship vydané anglicky Knihovnou kongresu; Washington, 1988).

Zde také vidíme zajímavý lidský, psychologický a sociologický rozdíl v pozadí motivací obrany Leopolda Hilsnera v Čechách a Alfreda Dreyfuse ve Francii. Obě dvě causy se týkají antisemitských stereotypů. U nás jde o představu „židovského rituálního vraždění“, ve Francii – že „zákeřný Žid“ nemůže být loajální ke státu a pro peníze jej vždy zradí. 

V zemi galského kohouta menšinové skupinky nepředpojaté inteligence bojovaly proti tézím o kolektivní vině jako takové. V době Hilsneriády píše v Židovských listech Eduard Lederer o TGM: „Neměl nikdy styku se Židy, jest dalek jejich života a jejich snah… Jak jednal, jednal jen proto, že přispěti musel utiskovaným proti křivdě na nich spáchané. Že tentokráte to byli Židé, bylo proň jen nahodilé.“

Emil Zola a jeho přátelé (Anatole France, Jules Renard, Marcel Proust, Octave Mirbeau, Georges Clemenceau) se Alfreda Dreyfuse zastávali na základě těchto základní tezí: Francouzi židovského původu mohou být vlastenci a k obecnému dobru mohou inklinovat stejně jako etničtí Francouzi. Integrace a asimilace je prospěšná. Odmítali přeceňování „záporných povahových rysů“ různých etnických a sociálních skupin. Slova rasa či plemeno se pro ně stalo tabu – pokud se jimi označovaly neměnné, jednou pro vždy dané morálně-volní vlastnosti nějaké skupiny lidí. 

Tlak menšinového humanistického veřejného mínění ve Francii docílil nového vyšetřování causy, kdy se objevily přesvědčivé důkazy, jež z vlastizrady Dreyfuse vyvinilo. V roce 1906 byl Alfred Dreyfus plně soudně rehabilitován.

Jak už víme, Masaryk se explicitně Leopolda Hilsnera nezastával (šlo mu o vyvrácení středověkých pověr v českých hlavách). Jako člověk jej židovský tulák a žebrák vůbec nezajímal. Prohlásil o něm: „Je to ničema, který patří do polepšovny.“ Nevžil se do jeho psyché, co musel tento duševně nemocný bližní zažívat, když ho chtěla celonárodní psychóza co nejrychleji pověsit…

Jediným člověkem mezi milióny, který se do něj opravdově empaticky vcítil, byl jeho obhájce bez nároku na honorář Zdenko Auředníček. Toho po procesu vyhnala antisemitská psychóza z Čech do Vídně, kde musel začít v advokacii od píky.

Leopold Hilsner byl odsouzený na základě nepřímých důkazů za vraždu se sexuálním motivem Anežky Hrůzové k trestu smrti. Císař František Josef I. mu milostí v roce 1901 změnil trest na doživotí. Po sedmnácti letech vězení prohlásil císař Karel I. celou causu za justiční omyl a nařídil v březnu 1918 milostí Leopolda Hilsnera z vězení propustit, což se také stalo. Pokusy o jeho plnou soudní rehabilitaci před několika lety vyšuměly do prázdna.

Přestože Masarykovi „o toho Hilsnera nešlo“, vysloužil si za statečný boj proti pověře sympatie českých i zahraničních Židů, že byl v Čechách skoro jediný, kdo se vymezil proti iracionální kolektivní hysterii. „Za války jsem pochopil, k čemu to také bylo dobré,“ svěřuje se Čapkovi v Hovorech s TGM. 

„Světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů. Znali mě z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“ (k stažení zde, str. 93)

Počátkem dvacátého století, kdy se částečně v Čechách antisemitismus na krátkou dobu utlumil, vznikají nové česko-židovské kulturní a hospodářské organizace. Čím dál větší část inteligence se cítila být sekulárními humanisty a českými vlastenci. Domnívali se, že už jsou konečně plně integrováni a asimilováni. 

Jenže přišla ťafka. Políček od člověka, od něhož to vůbec nečekali… V roce 1909 v týdeníku Východ TGM říká: „Asimilace jako hnutí lidové je přímo nemožné a směšné, to prokázala ostatně poslední desetiletí, přes všechno úsilí nedosáhla asimilace reálných výsledků…“

Čeští Židé jsou v šoku. Jeden z největších propagátorů asimilace Eduard Lederer, který pomáhal finančně Masarykovi při založení České strany pokrokové, žádá vysvětlení a upřesnění Masarykových názorů na to, že se podle něj nemohou Židé stát Čechy. Ve vysvětlujícím rozhovoru v časopise Rozvoj v témže roce Masaryk přilévá olej do ohně: „Co se týče výroku o asimilaci, měl jsem na mysli asimilaci krevní, a tu jsem řekl, že je prozatím nemožná, poněvadž Židé se mohou státi kulturně Čechy, zůstává tu ovšem rozdíl, jiný původ, rasa, která se však nedá zjistit přesně…“

Francouzské intelektuální elity přijaly Alfreda Dreyfuse za svého beze zbytku. Mysleli občansky. Prostě je to Francouz. Se vším všudy. Nezkoumali rasu svých bližních jako TGM.

Rozhovor s budoucím prezidentem vedl českožidovský asimilant Viktor Teytz. Jak se asi tvářil, když mu – tváří v tvář – „hrdina Hilsneriády“ oznámil, že kvůli rase nemůže být plnohodnotným Čechem...?

Rasou (plemenem) nemyslel TGM jen vizuální vnější antropologické znaky, ale i záporné morálně-etické vlastnosti různých skupin lidí, v našem případě českých Židů. Jejich povahu posuzoval TGM skupinově, tedy optikou jakési věčné rasové kolektivní viny. Když na něj čeští Židé po rozhovorech ve Východu a ve Vývoji tlačili, ať je vědecky přesný, když se vydává za bezpředsudečného pozitivistu, odpověděl jim, ať si přečtou jeho Otázku sociální. Tam prý všechno má.

Tak touto brožurou listuju. Co tam má TGM o českých Židech? Především se v knize poprvé vyjadřuje se sympatií k otázce sionismu: „Kus této obrodní práce vidím v sionismu. Nemíním tím vystěhování do Palestiny. Židé klidně mohou zůstat, kde jsou. Ale musejí pochopit, že jejich mravní charakter a celý názor na svět potřebuje nápravy.“

„Jak se máme ještě napravovat, abychom se zavděčili?“ kontrují židovští asimilanti. „Vždyť nekramaříme a nesyslíme – jak nám stále mnozí spoluobčané předhazují. Vzděláváme se nově ve francouzštině, a ne v němčině – jako mnozí čeští národovci. Podporujeme vlasteneckou věc, přestože nás – až na sociální demokracii – do partají nepřijímají. Poctivě vydělané peníze dáváme na podporu dělníků vlastenců. Jsme mecenáši… Zjistěte si, kolik dáváme na charitu… Jaký že máme mravní charakter? Neodvíjí se především od každého jednotlivého člověka, v němž se věčně hádá anděl s ďáblem? U Židů, stejně jako u etnických Čechů, Němců nebo Francouzů…?“

Vznik národního státu v říjnu 1918 byl provázen antisemitskými bouřemi a pogromy v desítkách míst, například v Kolíně, v Písku a v Poděbradech. K největšímu násilí došlo v moravském Holešově, kde se rabování a krádeží zúčastnili vedle místních i vojáci Československé armády. Při obraně svého majetku byli zastřeleni dva místní Židé, Heřman Grünbaum a Hugo Gretzer. Postupně se ale situace zklidňuje. Ale ne na věky. Za druhé republiky (1. 10. 1938 – 15. 3. 1939) se opět vynořuje v nebývalé rasistické síle.

Historička Blanka Soukupová ve studii TGM a Židé, Masaryk: legenda a skutečnost seznamuje čtenáře s fakty, že až na Právo lidu český tisk ve většině neodsuzoval pogromy v novém státě a některými články implicitně násilí podporoval. To bylo na mlýn židovským sionistům, kteří byli mezi českými Židy v té době v menšině. Vyzývali k odstěhování z Čech, aby někde našli trochu klidu. 

Blanka Soukupová cituje z jednoho ze stovek typických dopisů, které přicházely za prezidentem Masarykem na Hrad: „Sionisté buší do nás českých Židů Vaším jménem a Vaší autoritou; prý sympatizujete s nimi, ne s námi. Nevím, co na tom pravdy. Ale cítím, že mé češství je tak srostlé s mou bytostí, že není moci na světě, aby mne o ně připravila. Prosím Vás, jenž máte odvahu říct národu pravdu, vystupte veřejně proti antisemitismu a hlavně zavolejte k sobě zástupce tisku a řekněte jim, že tak jak píší o Židech, pracují pro pogromy a proti republice.“

Masaryk nikdy nevystoupil se státotvorným projevem, kde by vyzval všechny národy, národnosti a etnické skupiny v Československu k toleranci. Nikdy explicitně nevyjádřil podporu asimilovaným Židům, kteří přijali srdcem Československo za svůj stát. Naopak – čím dál více se TGM začal zajímat o myšlenky sionismu: o vystěhování – samozřejmě dobrovolném – Židů do některých zemí, které by tehdy přicházely v úvahu. Mluvilo se nejvíce o Argentině, Kongu, Ugandě, Palestině a Kypru.

Nejlogičtějším a nakonec předními evropskými sionisty nejvíce prosazovaným místem „nové staré vlasti“ bylo Britské mandátní území Palestiny (do roku 1918 Osmanská říše), kam proudily od počátku dvacátého století tisíce a desetitisíce Židů z celého světa. Masaryk se chtěl na vlastní oči přesvědčit, zda by evropští – i čeští Židé – mohli v mytologické „Zemi zaslíbené“ nalézt skutečný domov.

Zvědavý TGM přijel jako soukromá osoba do Palestiny na jaře 1927; v roce 1920 uvádějí Britové poměr národů na svém mandátním území: Arabové – 89 procent, Židé – 11 procent. Masaryk se zajímal o integraci Židů z Československa. Spravedlivě a proporcionálně rozděloval návštěvu muslimských, židovských a křesťanských míst. Navštívil židovského starostu Starého města v Jeruzalémě Ragheb bej Našašibu i Kasima Pašu z Muslimské rady.

Po návratu z Palestiny Masaryk své poznání z cesty na Blízký východ zhodnotil takto: „Je zajímavé a velkolepé, co se tam podniká se Židy, a má to vše vyhlídku na zdar, protože je nejen nadšení, ale asi i dostatek prostředků po ruce. Obtížný problém však spatřuji v tom, že Židé asi sotva kdy nabudou majority v té zemi. Proti číselné převaze Arabů se asi sotva kdy dá co udělati.“

Čeští i slovenští asimilovaní Židé přivítali v té době skepsi TGM. Nechtěli se tehdy stěhovat do jiné kultury, když se cítili být Čechoslováky jako poleno. Po holokaustu i po poválečných pogromech v desítkách míst na Slovensku (nejvíce navrátilců z vyhlazovacích táborů bylo těžce zraněno 24. září 1945 v Topolčanech) ale mnozí z nich přehodnocovali svůj vztah k Československu a pokoušeli se nalézt novou domovinu i identitu ve vznikajícím státu Izrael.

Autorka studie Vztah T.G. Masaryka k Židům Gabriela Borovcová a historik Michal Frankl (Emancipace od Židů: Český antisemitismus), jejichž odborná činnost mě donutila napsat tuto esej, se domnívají, že TGM nebyl antisemitou. Ale ani filosemitou. V pohledu na tzv. židovskou otázku zůstává ale Tomáš Garrigue Masaryk složitou a rozporuplnou osobností. 

Pravdou je, že oproti humanistickým veřejným intelektuálům ve velkých evropských zemích – se nikdy nezbavil paušalizace „židovské povahy“, v níž spatřoval charakterové a hodnotové nedostatky. Jako by byl tento sociolog a filozof neuznával protiargumenty, že povahové rysy se častěji odvíjí spíše od pomíchané složitosti genů a prostředí, sociálních kořenů a kulturního kapitálu. Prostě všechny tyto faktory zpochybňují jeho charakteristiku plemen a ras. Tyto pojmy používal až do konce života, když už musel vědět, jak je zneužívají ve „vědeckém rasismu“ němečtí nacisté.

„Nemyslím, že přeháním, řeknu-li, že naše historie je jedna z nejzajímavějších – jsme chlapíci, ale často šlápneme vedle. Nacházím u německých antropologů lebeční a mozkové indexy řadící nás mezi prvé národy – nadaní jsme, jen co je pravda, ale jsme trochu nestálí, nedosti rozvážní a politicky, řeknu, zelení; a politická nezkušenost je živnou půdou demagogie, a té máme víc než dost.“

Toto je citace z Hovorů s TGM od Karla Čapka. Z knihy, kterou mají Češi vedle různých kuchařek, Hrabala, Švejka a Babičky doma nejčastěji; několik rozprodaných vydání po roce 1989. Když teď sáhnete do poličky a nalistujete kapitolu Láska k národu, najdete tam tu děsivou větu. Vůbec nevím, co si o ní mám myslet. Jsem bezradný. Přesto se ji pokusím rozebrat.

Především, pokud TGM rozděluje podle tvaru lebky „kvalitu národů“, tak musí být – podle jeho logiky – priority jedněch národů v kontrastu s „lebeční zaostalostí“ národů druhých. Masaryk se v té hrůzné větě vrací už k vědecky dávno vyvrácené frenologii, která podle stavby lebky posuzovala duševní a charakterové vlastnosti člověka. Je až horrorové, že tvrdí něco, co pseudovědecky analyzuje Adolf Hitler v už vydaném Mein Kampfu (1926).

Nemohu si pomoci, nechci plácat hlouposti. Pokouším se věcně střízlivě analyzovat prakticky nejdůležitější větu knihy, která se v nejobecnějším antropologickém vhledu posuzuje Dobro a Zlo skrze hodnotový rozdíl mezi různými druhy homo sapiens sapiens.

Nechápu, že spisovatel Karel Čapek Masarykovi neoponoval. Asi mu v tom rozhovoru s „velkým humanistou“ bránil ostych a nekritický obdiv ke zbožšťovanému politikovi. „Spisovatel humanista“ se ale musel při úpravě textu a při korekturách zarazit… Nebo ne? Nechtěl cenzurovat? Možná, že význam věty přeháním a zveličuju. Nejsem si jistý. Co si o tom myslíte vy?

Nezveličuju a nepřeháním ale, když píšu, že němečtí nacističtí antropologové osm let po napsání Hovorů s TGM – podle měření lebečních a mozkových indexů – posílali lidi na smrt. Do plynu.

Autor je dokumentarista a režisér. Esej byla převzata s jeho souhlasem z webu monikalefay.cz.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.