KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Pokud se snad někdo po hrůzách holocaustu z časů druhé světové války domníval, že bude v Evropě s antisemitismem jednou provždy konec, hluboce se mýlil. I dnes – mimo jiné, avšak nikoli výhradně, v souvislosti s děním v Izraeli a Pásmu Gazy – dochází k opakovaným projevům antisemitismu v řadě evropských zemí. Situace je zřejmě nejvážnější ve Francii, kde se zejména radikální propalestinská a promuslimská levice neštítí antisemitských projevů zcela veřejně. Židé se proto v zemi necítí již několik let bezpečně a houfně ji opouštějí, což je jasný signál toho, že něco není v pořádku.
Mélenchonovi antisemité
Naprosto šokujícím příkladem toho výše uvedeného byla – alespoň pro mě a věřím, že nejen pro mě – pozvánka na demonstraci krajně levicového hnutí zvaného Nepoddajná nebo Nezkrotná Francie (La France insoumise, LFI) naštěstí prozatím neúspěšného prezidentského kandidáta Jeana-Luca Mélenchona z letošního března s textem Demonstrace proti extrémní pravici, jejím myšlenkám a jejímu (volně přeloženo) vzestupu či nástupu.
To ale není vše. Vizuálně ji doplňuje černobílá fotografie téměř archetypálně stylizovaného Žida, za jakou by se nemusel stydět ani nacistický týdeník Der Stürmer, který od dubna 1923 (s krátkou přestávkou, kdy se v Německu v roce 1936 konaly olympijské hry) až do února 1945 vydával fanatický hitlerovec Julius Streicher, popravený v Norimberku. Velký dík patří Ondrovi Černému, který ve Francii studuje práva a na pozvánku mě upozornil.
🥸 LFI vient d'effacer ce tweet. Il faut dire qu'appeler à lutter contre l'extrême droite en reprenant les codes de communication de Goebbels, fallait l'oser. 🤪
— Lucas Jakubowicz (@lucas_jaku) March 11, 2025
Ils n'ont pas pu trouver d'éléments de langage à tweeter en masse pour se victimiser après cette "œuvre" ? pic.twitter.com/dN2WWCmqlS
Skutečnost, že se francouzská (byť krajní) levice je schopna k něčemu takovému snížit, má velkou vypovídací hodnotu. Stejně jako to, že na to část veřejnosti slyší.
Situace je o to bizarnější, že na jiné verzi plakátu – s týmž motivem a touž židovskou tváří – jsou i někteří francouzští politikové, včetně šéfa Národního sdružení Jordana Bardelly, který je přitom dobře znám svými proizraelskými postoji a přátelstvím s mnoha Židy.
Něco tak skandálního by v normální demokratické zemi, v členském státu Evropské unie, mělo být nemožné. A pokud už k tomu dojde, měli by ti, kteří za tím stojí, skončit před soudem.
Jenže, podíváme-li se na dlouhodobý politický vývoj ve Francii a na postoje Evropské unie jako celku vůči Izraeli, není se vlastně čemu divit. Podobnou skepsi můžeme pocítit, podíváme-li se na to, co je ve vztahu k Židům a k Izraeli možné v Irsku, nebo jak vůči Izraeli vystupuje španělská levicová vláda Pedra Sáncheze. Česká vláda se v tomto ohledu chová, bůh zaplať, naprosto příkladně.
Trocha historie nikoho nezabije
Francouzský antisemitismus samozřejmě není nic nového pod sluncem, stačí si připomenout například historii okupované části Francie, včetně Paříže, za druhé světové války (respektive historii tzv. Vichistického kolaborantského režimu).
Kořeny moderního francouzského antisemitismu nicméně sahají mnohem hlouběji do dějin. Klasickou, učebnicovou ukázkou je tzv. Dreyfusova aféra z konce 19. století (1894–1906). Jednalo se o justiční a následně rovněž politický skandál, který doslova, bez přehánění, rozpoltil francouzskou společnost vedví a divže nevedl k rozpadu již tak politicky nepříliš stabilní třetí republiky (1871–1940).
Protagonistou příběhu byl židovský důstojník – kapitán Alfred Dreyfus, který byl v roce 1894 na základě zfalšovaných důkazů obviněn, degradován a odsouzen za velezradu. Doživotní trest si odpykával v krajně nepříjemných (nejen klimatických) podmínkách na Ďábelském ostrově při pobřeží Francouzské Guyany v Latinské Americe v západním Atlantiku. Nespravedlnost celé záležitosti doslova „bila do očí“, což vedlo některé přední osobnosti francouzského veřejného života k tomu, že se otevřeně postavily na Dreyfusovu stranu.
