Kennedy jako úspěšný prezident? Je to jeden z největších mýtů moderních amerických dějin

Martin Kovář

07. 06. 2020 • 08:00

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Pětatřicátý prezident USA John Fitzgerald Kennedy (1917–1963; v úřadu v letech 1961–1963) měl pověst „skvělého mladého vládce“, jehož pomyslný „dvůr“ byl často přirovnáván ke Kamelotu, legendárnímu kulatému stolu bájného krále Artuše. Přitažlivý vzhled, na odiv dávaná vitalita, nakažlivý optimismus a skvělé řečnické schopnosti – to všechno znamenalo předpoklady pro to, aby se stal vůdcem nejen „Ameriky“, ale i celého „moderního světa“. Skutečné výsledky, kterých JFK během necelých tří let v Bílém domě dosáhl v domácí politice, však byly poněkud rozpačité; o té zahraničí platilo s částečnou výjimkou tzv. karibské krize totéž. V očích většiny Američanů to nicméně legendu o „zázračném chlapci v Bílém domě“ takřka vůbec nepoznamenalo.

Příběhy amerických prezidentů

Američané si počátkem listopadu po čtyřech letech opět zvolí prezidenta. Ten je nejen hlavou státu, ale i jedním z nejmocnějších politiků na světě. V seriálu INFO.CZ se proto ohlížíme za tím, jaké osobnosti ve 20. a na počátku 21. století v Bílém domě úřadovaly, jak je vnímali jejich současníci v „Americe“ i v zámoří a jak na ně s odstupem času nahlíží „velká historie“.

John Fitzgerald Kennedy se narodil 22. května 1917 v bostonském předměstí Brookline ve státě Massachusetts do bohaté, kultivované a vlivné katolické irsko-americké rodiny, jejíž hlava, otec Joseph Patrick zvaný Joe zbohatl ve 20. letech a poté znovu v době velké hospodářské krize, čímž zajistil svým blízkým pohodlný život.

Kontrast mezi dětstvím a mládím Harryho S. Trumana a Dwighta D. Eisenhowera, kteří byli prezidenty před ním, a JFK, jemuž se od mládí říkalo Jack, nemohl být propastnější. Jmenování otce velvyslancem ve Velké Británii (1938–1940) mladíkovi studujícímu na Harvardu poskytlo navíc možnost stýkat se pravidelně s evropskou a vlastně i světovou aristokratickou smetánkou, s lidmi z „velkého světa“, což ještě zvýšilo jeho již značné sebevědomí a schopnost pohybovat se suverénně ve společnosti, v níž se lidé jako Truman a zpočátku i Eisenhower cítili poněkud nesví.

Velitelem torpédového člunu a senátorem

O Jackově politické kariéře se v zásadě rozhodlo v okamžiku, kdy jeho starší bratr, po tatínkovi Joe, padl jako letec v roce 1944 v boji proti Němcům; od tohoto okamžiku věnoval ctižádostivý otec, jehož smrt prvorozeného syna zpočátku naprosto zdrtila, veškerou podporu právě jemu. Trnul přitom trnul strachy, Jack a jeho mladší bratr Robert zvaný Bobby se totiž také zapojili do války, na rozdíl od bratra ji ale přežili. Jack bojoval proti Japoncům v Tichomoří, přičemž projevil nemalou odvahu jako velitel torpédového člunu, v roce 1943 byl vážně zraněn a vyznamenán Purpurovým srdcem (nejstarším americkým vojenským vyznamenáním), což mu vytvořilo skvělou pozici pro vstup do politiky.

Po skončení války se Jack krátce věnoval novinařině, již v roce 1946 byl ale zvolen do Sněmovny reprezentantů Kongresu za stát Massachusetts. Prvním krokem do opravdu velké politiky pro něj ale byly až volby do Senátu (znovu za stát Massachusetts) na podzim 1952, v nichž porazil dlouholetého republikánského senátora Henryho Cabota Lodge Jr., který přitom kandidoval s podporou prezidenta Eisenhowera. Kennedy uspěl jednak díky otcovým penězům a díky nepopiratelnému charismatu, jednak díky skvělé kampani, již řídil jeho mladší bratr Bobby.

Jako senátor za sebou Jack, po pravdě řečeno, velkou stopu nezanechal, spíše naopak, s o to většími ambicemi ale hleděl k nejvyššímu politickému postu v zemi. V roce 1956 prožil krátkodobé zklamání, když neuspěl v boji o získání kandidatury na viceprezidenta, vzápětí ale mohl být rád, že se tak stalo. Demokrat Adlai Stevenson prohrál ve volbách s úřadující hlavou státu Dwightem Eisenhowerem i podruhé (poprvé se tak stalo v roce 1952), v důsledku čehož se on i jeho viceprezidentský spolukandidát Carey Estes Kefauer stali ztělesněním porážky a zmaru. Kennedy byl naopak úspěšný, v roce 1958 hladce obhájil post senátora, když ve volbách doslova zničil bostonského republikána Vincenta J. Celesteho (největším rozdílem v dějinách massachusettských voleb do Senátu). Poté už mu zbývalo jen dobýt Bílý dům.

V Bílém domě

Prezidentská kampaň v roce 1960 byla pro Jacka i pro celou rodinu nesmírně náročná, a to už v primárkách. Hlavně vůdce demokratické senátní většiny, Texasan Lyndon Baines Johnson, představoval silného protivníka. Připočteme-li k tomu skutečnost, že soupeři mohli poukazovat na Jackův (v americké vysoké politice neobvyklý a kontroverzní) katolicismus a na nedostatek jeho zkušeností (nemluvě o averzi, již k němu choval bývalý prezident Truman), bylo získání nominace na stranickém konventu v Los Angeles v červenci 1960 vskutku senzační.

V každém případě svědčilo o tom, že rodinný klan s dostatkem peněz, kontaktů a konexí fungoval jako dokonale promazaný stroj, stejně jako to, že Jack měl přitažlivost nejen pro voliče, ale i pro stranické volitele. Podzimní boj s republikánem Richardem M. Nixonem byl stejně tvrdý a Jack nakonec vyhrál jen o vlásek, o necelých 120 tisíc hlasů; Nixon ale přepočítání hlasů ve státech, kde byl výsledek velmi těsný, odmítl, a Kennedy se stal prezidentem. Legendární se byla především televizní diskuse JFK s Nixonem (první v prezidentských volbách vůbec), v níž prvně jmenovaný dominoval především svým vzhledem než díky tomu, o čem mluvil (příznačné bylo, že většina rozhlasových posluchačů označila za vítěze debaty Nixona).

Jackovu působení v Bílém domě vtiskl ráz již jeho slavný inaugurační projev, v němž Američany vyzval, aby se neptali, co může udělat jejich země pro ně, ale co mohou udělat oni pro ni. Velká slova a přitažlivé slogany, již zmíněný podmanivý úsměv a s tím související schopnost získat si důvěru spoluobčanů – právě v tom byla Kennedyho největší síla.

Podobný ohlas jako jeho inaugurační řeč mělo i jeho smělé prohlášení, že Američané do 10 let přistanou na Měsíci (v reakci na sovětské úspěchy ve vesmíru), stejně jako vystoupení Berlíně známé díky větě „Ich bin ein Berliner“, v níž dal najevo sounáležitost s obyvateli západní části města, sevřeného v komunistické Německé demokratické republice a čelícího silnému sovětskému tlaku. Velké mezinárodní echo mělo též vyhlášení programu nazvaného „Spojenectví pro pokrok“, ve kterém sliboval rozsáhlou pomoc latinskoamerickým zemím.

Reálné výsledky Kennedyho vládnutí byly spíš problematické. Na domácí politické scéně uvízly prakticky všechny jeho kroky přinejlepším v polovině cesty, ať už šlo o opatření proti ekonomické recesi a rostoucí nezaměstnanosti, jimž musely USA čelit od počátku 60. let, o řešení často drastických sociálních rozdílů, o pokračující boj za desegregaci americké společnosti či o tažení proti organizovanému zločinu, abych uvedl alespoň ty nejvýznamnější příklady. Současně je ale třeba říci, že JFK neměl v porovnání se svými předchůdci i nástupci dostatek času na to, aby své záměry dovedl do konce, a proto bychom měli být při jeho hodnocení obezřetní.

Karibská krize i první krok k vietnamské válce

Pokud jde o zahraniční politiku, hned první velká akce, s níž měla vláda JFK co do činění – pokus kubánských exulantů o svržení Fidela Castra, připravovaný ve spolupráci se CIA (a s vědomím Bílého domu) v dubnu 1962 – skončila fiaskem a mezinárodní ostudou. Prezident, nabízející latinskoamerickým státům „spojenectví pro pokrok“, se podílel na převratu v jednom z nich, který byl navíc tak zpackaný a amatérsky provedený, že budil kromě pohoršení i posměch. Také v tomto případě je ale třeba být do jisté míry shovívavý, celá záležitost byla v nemalé míře „eisenhowerovským dědictvím“ a JFK si zasloužil sžíravou kritiku pouze zčásti.

Kuby se týkala i nejdramatičtější událost, jíž musela Kennedyho administrativa čelit. Snaha sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova (na)instalovat na ostrově rakety schopné zasáhnout v krátkém čase území USA přivedla obě supervelmoci až na pokraj jaderné války. Právě v této krizi prokázal JFK (s výraznou podporou bratra Bobbyho, jenž byl v jeho vládě ministrem spravedlnosti) státnickou rozvahu a rozhodnost, díky nimž donutil Sověty k ponižujícímu ústupu. Garance, které do budoucna poskytl Castrovu proto-komunistickému režimu a stažení amerických raket z Turecka, ale zanechaly na celé záležitosti jistou pachuť.

Totéž platilo i o dalších zahraničněpolitických aktivitách prezidenta: o jeho jednání s Chruščovem ve Vídni v červnu 1961 a o tzv. druhé berlínské krizi obecně (jejímž vyvrcholením bylo postavení Berlínské zdi) i o jeho přístupu k Vietnamu, kde již naplno hořel boj mezi severovietnamskými komunisty a jihovietnamskými nacionalisty; podpora, kterou Kennedy poskytl režimu prezidenta Diema, byla podle řady historiků prvním reálným krokem, který posléze přivedl USA do vietnamské války. Shrnuto a podtrženo: výsledky Kennedyho administrativy na poli zahraniční politiky byly podobně jako u té vnitřní přinejlepším rozporuplné.

Obětí atentátu

Atentát v texaském Dallasu v listopadu 1963 učinil hodnocení vlády prezidenta Kennedyho ještě složitějším. I v Česku známá biografie JFK od Roberta Dalleka má příznačný název: „Nedokončený život“ (An Unfinished Life: John F. Kennedy, 1917–1963) – jak totiž posuzovat hlavu státu, která mohla realizovat své cíle, plány, představy a sny jen necelé tři roky?

Drtivá většina „obyčejných“ Američanů má na rozdíl od odborníků jasno: tragicky zesnulý John Fitzgerald Kennedy podle nich patřil k největším prezidentům USA všech dob, a to bez ohledu na cokoli (včetně zejména bulvárem propíraných sexuálních a dalších afér). Chcete-li, na závěr, dobrou radu, tady ji máte: nepokoušejte se jim tento názor vyvracet, z vlastní zkušenosti vím, že to není dobrý nápad.

SDÍLET