Trump není Reagan. Jeho tým vyjednávající s Ruskem nesahá svým předchůdcům ani po kotníky

Ve skutečnosti má Trump k Reaganovi daleko; výtečně je to vidět na jeho politice vůči Rusku, včetně osobností, které jednáním s Rusy dosud pověřil. Pojďme si proto na Reaganovy, Trumpovy i další muže – kteří měli/mají v gesci jednání se Sověty, respektive na ně prezidenta připravovali/připravují – podívat podrobněji.

Ronaldu Reaganovi sloužil jako ministr zahraničí po většinu jeho vlády, konkrétně od července 1982 do ledna 1989, George Pratt Shultz (1920–2021). Ekonom, podnikatel, politik a diplomat. Patřil společně s ministrem financí a personálním šéfem Bílého domu Donaldem Thomasem Reganem a ministrem obrany Casparem Willardem Weinbergerem k jeho nejbližším spolupracovníkům. 

Shultzova ekonomická erudice (kterou osvědčil jako ministr práce a financí už za vlády Richarda Nixona), akademická zdatnost (na University of Chicago᾿s School of Business) i podnikatelská tvrdost (vysoký manažer u Bechtel Corporation či Bechtel Group, v té době jedné z deseti největších amerických firem), nemluvě o diplomatických schopnostech, mimořádné „otužilosti“ vůči prostředkům, jež se ve vysoké politice používají, a osobním kouzlu – to všechno dělalo ze Shultze takřka ideálního ministra zahraničí a – viděno sovětskýma očima, což je mimořádně důležité – jednoho z nejnebezpečnějších protivníků Moskvy vůbec.

Shultz měl navíc ještě jednu výhodu, respektive vlastnost, kterou jeho předchůdce Alexander Meigs Haig, Jr. (v čele americké diplomacie od ledna 1981 do července 1982) postrádal: naprostou loajalitu vůči svému šéfovi. K tomu všemu souzněl s Reaganovým přesvědčením, že oslabení a porážka SSSR ve studené válce nejsou konečným cílem, nýbrž pouze prostředkem k vytvoření „nového, bezpečnějšího, a tedy lepšího světa“. 

V tomto smyslu byli Ronald Reagan i George Shultz v nejlepším slova smyslu idealisté, které by v nich – včetně nejbližších přátel, jichž měli ostatně oba velmi málo, pokud vůbec nějaké – jen málokdo hledal. Píšu-li, resp. formuluji-li to právě takto, myslím to pro oba dva jako poklonu.

Dalším mužem, jenž Ronaldu Reaganovi pomáhal orientovat se v dějinách Ruska a pochopit, jak se Sověty jednat, byl harvardský profesor Richard Edgar Pipes (1923–2018), historik se specializací na Sovětský svaz a komunismus, který pro prezidenta pracoval v letech 1981 a 1982. 

Pipes se narodil jako Ryszard Pipes v Cieszynu (Těšíně) v Polsku, obnoveném jako samostatný stát po první světové válce. Po útěku židovské rodiny do Ameriky studoval na Muskingum College v ohijském New Concordu, po krátké vojenské službě absolvoval postgraduální studium na Harvardu a poté zde v letech 1958–1996 působil jako profesor. Knihy, které napsal, mu udělaly „velké jméno“, takže bylo jen otázkou času, než jej ke spolupráci vyzve americká vláda.

Po angažmá ve Stanfordském výzkumném institutu (Stanford Research Institute; SRI), který měl ve Washingtonu Středisko pro strategická studia (Center for Strategic Studies; CSS)“, a v tzv. „týmu B“ (Team B [AKB48], což byl tým analytiků zřízený CIA, jehož členové se věnovali sovětské protiletadlové obraně a strategickým cílům sovětského vojenského úsilí), se Pipes stal v lednu 1981 členem týmu poradce pro národní bezpečnost Richarda Vincenta Allena. 

Konkrétně se jednalo o post šéfa východoevropského a sovětského oddělení, což byla pro Allena i pro Reagana zcela zásadní pozice pro formování jejich postojů a strategie pro jednání s Moskvou.

O tom, jak velký vliv Pipes na Allena a Reagana měl, svědčí to, jakou pozornost jeho jmenování do funkce vzbudilo v Sovětském svazu. Tamní analytici i političtí komentátoři vykreslovali Pipese jako „protisovětského fanatika nejen v politice, ale i ve vědecké historické práci“.

Pipese to sice popuzovalo, současně to ale jasně ukazovalo, že je mužem na svém místě. Jako „ohava plný patologické nenávisti k SSSR“ (jak napsal moskevský stranický tisk Pravda) si naopak získal pozornost i těch amerických konzervativců, kteří jej doposud příliš neznali.

Pipesovi věnoval pozornost i Henry Kissinger, který – v osmdesátých letech již bez reálné moci – stále zůstával vlivným glosátorem i svým způsobem vlivným zákulisním hráčem americké (především zahraniční a bezpečnostní) politiky. O tom, že jak George Shultz, tak Richard Pipes měli (stejně jako někteří další) na Reaganovu úspěšnou politiku vůči SSSR důležitý podíl, není nejmenších pochyb.

Když už byla řeč o Henrym Kissingerovi (1923–2023), poradci pro národní bezpečnost v letech 1969–1975 a ministrovi zahraničí v letech 1973–1977, tj. za vlády republikánských prezidentů Richarda Nixona (1969–1974) a Geralda Forda (1974–1977), je na místě připomenout, že stejně jako Pipes byl i „doktor Henry“ brilantním intelektuálem a skvělým akademikem, na rozdíl od Pipese byl ale i machiavellistickým, úspěšným politikem, což byla kariéra, po níž Pipes nikdy netoužil. 

Nicméně bez ohledu na to, co si o Kissingerově (plus Nixonově a Fordově) politice détente (tj. politice uvolňování napětí ve vztazích se Sovětským svazem) mysleli současníci i třeba sám Ronald Reagan (který ji nesnášel a označoval ji za „ve všech ohledech mylnou“), bylo to, že Kissinger měl v Moskvě absolutní respekt. Sověti jej brali smrtelně vážně a nikdy si nedovolili jej sebeméně podcenit, protože velmi dobře věděli, jak dobře je zná, jak rozumí jejich historii, jejich uvažování a jejich mocenským hrám.

Totéž platilo i o poradci pro národní bezpečnost demokratického prezidenta Jamese Cartera z let 1977–1981, varšavském rodákovi Zbigniewu Brzezińském (1928–2017). Kromě toho, že absolvoval prvotřídní studia na McGillově univerzitě v Montrealu, na Harvardu a Kolumbii, nesl si s sebou Brzeziński po celý život intenzivní polský protiruský sentiment, což jej – ve spojení s dokonalou znalostí všeho, co se týkalo Ruska a Sovětského svazu – činilo pro Cartera téměř nepostradatelným. 

Zatímco prezidenta samotného vnímali v Moskvě oprávněně jako „slabší váhu“, o kompetentnosti a „ostrosti“ jeho poradce pro národní bezpečnost nepochybovali ani vteřinu. Výraz „ten zatracený Polák“ zazníval v chodbách kremelských úřadů ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století hodně často; když se to Brzeziński doslechl, bral to – podobně jako Pipes – za poklonu.

Také na prezidenta George Bushe mladšího (ve funkci v letech 2001–2009) se v Moskvě někteří politikové a lidé, kteří měli blízko k prezidentu Putinovi, dívali podobně jako na Cartera, tj. poněkud svrchu. Oprávněnost tohoto postoje bych nechal pro tuto chvíli stranou – analýza by byla na dlouhý text. 

Současně bych nicméně však dodal, že tak jako to neplatilo o Kissingerovi a o Brzezińském, neplatilo to ani o Bushově poradkyni pro národní bezpečnost (2001–2005) a ministryni zahraničních věcí (2005–2009) Condoleezze „Condi“ Riceové (* 1954 v alabamském Birminghamu). 

Všestranně nadaná specialistka na Rusko působila jako juniorní poradkyně již v týmu George Bushe staršího, kdy stejně jako za vlády jeho syna prosazovala tvrdý protiruský postoj, daný primárně vynikajícími znalostmi Sovětského svazu / Ruska a bezpečnostní problematiky (včetně otázek americké protiraketové obrany). Respekt, který na ruské straně měla, byl naprosto logický.

Donald Trump, jenž se – jak jsem již uvedl výše – rád srovnává s Ronaldem Reaganem, se na rozdíl od něj (i od Richarda Nixona, Geralda Forda, Jimmyho Cartera a obou Bushů) obklopil – s prominutím – „béčkovými“ (v případě ministra zahraničí), respektive (snad příliš nepřeháním) „céčkovými“ či „déčkovými“ lidmi – v případě zvláštního vyslance pro Blízký východ a pro mírové rozhovory s Ruskem.

Marco Antonio Rubio (* 1971) přitom patří, pokud jde o politiku, k nejzkušenějším lidem v Trumpově druhé administrativě. Absolvent politologických a právnických studií na univerzitě v rodném Miami vstoupil coby republikán do politiky již v mládí a v roce 2011 získal senátorské křeslo v Kongresu USA. 

O jeho ambicích svědčí mimo jiné to, že se již roku 2016 pokusil v primárkách získat republikánskou nominaci do prezidentských voleb; tehdy ale všechny protivníky doslova „smázl“ Donald Trump.

V následujících letech nebyly vztahy mezi Rubiem a Trumpem „bez mráčku“. Prvně jmenovaný ovšem pochopil, že „nepolíbí-li Trumpovi pomyslný prsten“, má v následujících letech v Grand Old Party (oficiální název Republikánské strany) po kariéře. A protože inteligentní a nesmírně ctižádostivý Rubio po velké kariéře toužil, udělal, co bylo třeba – a odměnou mu byl vytoužený post ministra zahraničí (státního tajemníka); v současnosti se dokonce nejen v Republikánské straně vede debata na téma, že by mohl být spolukandidátem současného viceprezidenta Jamese D. Vance na prezidentskou funkci ve volbách v roce 2028. Uvidíme, mid-terms už jsou za rohem.

Rubiův hlavní problém nespočívá v jeho ne/kompetenci (a v pouze částečných, spíše útržkovitých a nesystematických znalostech dané problematiky), nýbrž v ohromné, stravující ctižádostivosti, která jej vede k tomu, že ve své funkci v zásadě neoponuje prezidentu Trumpovi a dělá a říká to, o čem si myslí, že chce slyšet. 

Zatímco ve vztahu k Izraeli a ke konfliktu na Blízkém východě to není příliš na škodu, ve vztahu k putinovskému Rusku je to velmi špatné, třebaže Rubio je jen jedním z několika „hráčů“, které Trump jednání s Moskvou pověřil.

Stevenovi Charlesu Witkoffovi (* 1957), jenž je Trumpovým výše zmíněným zvláštním vyslancem pro Blízký východ a pro mírová jednání na Ukrajině, ani v náznaku nevyčítám, že je člověkem z byznysu. To byl ostatně George Shultz svým způsobem (viz výše) rovněž a fakticky to bylo ku prospěchu věci (jakožto v případě mnoha dalších politiků); jak mi ostatně při našich četných rozhovorech o dějinách mezinárodních vztahů nejednou říkal skvělý český historik působící na univerzitě ve švédské Uppsale Karel Durman (autor knih Útěk od praporů a Popely ještě žhavé I a II), i sebemenší zkušenost z byznysu je pro vysokou politiku nenahraditelná; osobně mám za to, že měl pravdu.

Witkoff, právník, realitní investor a developer, má z byznysu zkušeností požehnaně. O jeho „zázračných schopnostech“ nakoupit na Manhattanu a v rodném Bronxu relativně levně domy a byty a následně na nich vydělat „majlant“ jsem i já slyšel během svých pobytů v NYC bez přehánění legendy, dlouho předtím, že byl povolán do Trumpovy administrativy. 

Jenže! Zkušenosti z byznysu by neměly být hlavní a už vůbec ne jedinou předností předního diplomata. Witkoffův amatérismus (o němž byly popsány „stohy papíru“) je nejen směšný či spíše skandální, ale i nesmírně nebezpečný, a to nejen pro Ukrajinu, čelící již čtvrtým rokem ruskému útoku, a pro Evropu včetně nás, ale i pro samotné Spojené státy. 

Donald Trump ale všem analýzám a vší kritice navzdory Witkoffovi své pověření neodebral, což svědčí jednak o jejich vřelých vzájemných vztazích, jednak o tom, že mu Witkoffův postoj a způsob jednání s Vladimirem Putinem a jeho lidmi v zásadě vyhovuje. Těžko říct, co z toho je pro svět a pro nás horší zpráva.

Poslední zprávy z Bílého domu ovšem naznačují, že by se do jednání s Rusy měli zapojit přinejmenším dva další muži. Prvním z nich je Trumpův zeť, manžel oblíbené dcery Ivanky – Jared Corey Kushner (* 1981), který působil v letech 2017–2021 v Bílém domě jako jeden z nejvlivnějších prezidentových poradců, stál za tzv. Abrahámovskými dohodami, jež jsou drtivě největším úspěchem americké diplomacie na Blízkém východě od časů dohody z Camp Davidu (1978/79) a stojí i za současným mírovým plánem Američanů pro Gazu. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jednalo by se vzhledem ke Kushnerově inteligenci a odvaze o velmi nadějnou zprávu.

Podle některých komentátorů by to s jistými výhradami mohlo platit i o dalším muži, jenž by se měl stát jedním z klíčových amerických vyjednavačů s Ruskem. Jedná se o Daniela Patricka „Dana“ Driscolla (* 1986), rodáka z města Boone v Severní Karolíně, který doposud působil jako státní tajemník na ministerstvu obrany – nyní vlastně nově už války (Secretary of War). 

Muž z rodiny s dlouhou vojenskou tradicí (dědeček bojoval ve druhé světové válce, otec ve válce ve Vietnamu), s vlastními bojovými zkušenostmi z Operation Iraqi Freedom na Středním východě i se zkušenostmi z podnikání měl na ministerstvu doposud na starosti zejména modernizaci armády, včetně alokace zdrojů pro americké jednotky, v čemž si podle všech zpráv vedl poměrně úspěšně. 

Co konkrétně lze čekat od muže, jenž za svůj bleskový politický vzestup vděčí na prvním místě přátelství s viceprezidentem Jamesem D. Vancem, a jak se budou vyvíjet jeho vztahy s ministrem obrany Peterem Brianem „Petem“ Hegsethem, jenž se může cítit, v řadě ohledů oprávněně, upozaděn, teprve uvidíme.

Diplomacie ve vztahu s Ruskem není – na rozdíl od Blízkého východu, kde jeho tlak přináší, alespoň doposud, až překvapivě dobré výsledky – Trumpovou nejsilnější stránkou. Srovnání s érou Ronalda Reagana s jeho lidmi dopadá pro Trumpa – nijak nepřeháním – doslova tragicky. Zda se jedná primárně o důsledek prezidentovy nekompetentnosti, nepřipravenosti, lability atd., nebo o záměr, jehož cílem je nerozhádat se fatálně s Moskvou, není úplně jasné. 

Dost možná jde o obojí. Jedno ale jisté je: jakmile dojde v jednání mezi Spojenými státy, Ruskem a Ukrajinou k nějakému zásadnímu posunu, docela jistě se k tomuto tématu vrátíme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.