Poslední rok Ronalda Reagana v Bílém domě, od ledna 1988 do ledna 1989, byl z logiky věci tak trochu bilanční. V roce 1987 Reagan se štěstím přestál největší aféru svého prezidenství zvanou Írán-Contras, aniž to zásadně poškodilo jeho obraz na veřejnosti. Spolu se sovětským lídrem Michailem Gorbačovem vedl k závěru jednání, jež dramaticky snížila riziko válečného konfliktu mezi oběma supervelmocemi včetně toho jaderného. Kromě završení osmileté agendy a ukončení rozpracovaných projektů, kromě neformální podpory prezidentské kandidatury George Bushe staršího a dalších věcí myslel Reagan stále častěji i na to, čím naplní svá post-prezidentská léta, a to tím spíš, že se mu pozvolna blížila osmdesátka. A právě o tom všem bude dnešní díl našeho seriálu.
Odejít s čistým štítem
Výše zmíněná aféra Írán-Contras (Iran-Contra Affair) z let 1986–1987 nijak neotřásla Reaganovou sebedůvěrou ani jeho vírou v nejbližší spolupracovníky. Prezident si nicméně velmi dobře uvědomoval, že se ocitl „na hraně“.
Důvodů, proč neskončil jako Richard M. Nixon během aféry Watergate v roce 1974, byla celá řada. Nejdůležitější ze všech bylo, že Reagan na rozdíl od Nixona psychicky nezkolaboval a měl kolem sebe mimořádně schopné, naprosto loajální spolupracovníky, na prvním místě viceprezidenta George Bushe a ministra zahraničí George Shultze.
Druhým důvodem bylo to, že demokratická opozice, především levicoví straničtí radikálové, tzv. Rad-Lefts, sice toužila, obrazně řečeno, po Reaganově hlavě, vzhledem k jeho obratné obhajobě a k jeho stále vysoké popularitě na veřejnosti ale chápala, že by si jeho odstraněním nejvíc, možná fatálně, ublížila sama sobě.
Velká, vesměs levicová a liberální média sice „řvala o sto šest“, stejně jako v hektických čase Watergate, nebylo jim to nic platné a Reagan, jak jsem už řekl, si nakonec mohl oddechnout. Prezidentství i jeho čest byly zachráněny a žádné další drama jej až do ledna 1989, kdy opouštěl Bílý dům a Washington a kdy se vracel do milované Kalifornie, už nečekalo.
Agenda posledního roku
Z agendy, již musel Ronald Reagan vyřešit či dovést do konce v posledním roce své vlády, vybírám alespoň jednu, kterou pokládám za v mnoha ohledech nejdůležitější. Jedná se o kanadsko-americkou smlouvu/dohodu o svobodném obchodu (Canada–United States Free Trade Agreement; CUSFTA), kterou prezident podepsal v lednu 1988, čímž úspěšně završil jednání probíhající od května 1986.
Dohoda postupně rušila četná opatření omezující vzájemný obchod a vedla k jeho nezanedbatelnému nárůstu. V roce 1994 se k ní připojilo i Mexiko, takže vznikla Severoamerická dohoda o svobodném obchodu (The North American Free Trade Agreement; NAFTA), v roce 2020 nahrazená Dohodou USA-Mexiko-Kanada (United States-Mexico-Canada Agreement; USMCA), někdy též zvaná NAFTA II.
Význam těchto smluv, zejména té první z Reaganových časů (na americké straně vedl jednání Peter O. Murphy, bývalý velvyslanec v Ženevě, na francouzské straně bývalý ministr financí Simon Reisman), je nezpochybnitelný a pro všechny zúčastněné země (USA, Kanada a Mexiko) mimořádně přínosný. I ona byla jedním z velkých odkazů prezidenta Reagana Spojeným státům americkým na konci 20. a na počátku 21. století.
