Nixon se do veřejného mínění zapsal jako „darebák“, skutečnost však byla mnohem složitější

HalfPageAd-1

Martin Kovář

05. 07. 2020 • 12:00

Sedmatřicátý prezident Spojených států amerických Richard Milhous Nixon (1913–1994; v úřadu v letech 1969–1974) je vesměs pokládán za muže, který ve funkci spáchal neomluvitelné přečiny a který pošpinil Bílý dům, a který proto musel na úřad rezignovat, neboť mu hrozila ústavní obžaloba, impeachment. Zároveň je jediným americkým politikem, který byl dvakrát zvolen viceprezidentem i prezidentem, státníkem, jenž významně změnil zahraniční politiku své země, vzhledem k čemuž s ním své kroky na poli mezinárodních vztahů konzultovala, pravda, ne vždy veřejně, většina jeho nástupců, a mužem, na jehož pohřbu se bez ohledu na jeho složitou minulost sešli všichni žijící exprezidenti USA včetně tehdy úřadujícího demokrata Billa Clintona.

Mobile-rectangle-3

Richard Nixon se narodil 9. ledna 1913 v nemajetné kvakerské rodině v kalifornském městečku Yorba Linda, vystudoval fullertonskou Union High School, soukromou Whittier College a následně, díky dobrému stipendiu, práva na Duke University School of Law v Severní Karolíně. Po neúspěšném pokusu stát se zaměstnancem FBI se vrátil do Kalifornie a začal pracovat jako právník; v roce 1938 již vedl firemní pobočku a následujícího roku se stal ve firmě partnerem. V roce 1940 se oženil se svou „láskou na první pohled“ Pat Ryanovou, s níž měl dvě dcery – Tricii a Julii, která se později, mimochodem, provdala za vnuka amerického prezidenta Davida Eisenhowera.

Druhé světové války se Nixon účastnil jako námořní důstojník v Pacifiku, poté sloužil i ve Spojených státech. Po skončení bojů neváhal a vrhl se do politiky, která jej od mládí lákala, konkrétně do voleb do Sněmovny reprezentantů, když, povzbuzen přáteli, vyzval na souboj dlouholetého kalifornského zákonodárce Jerryho Voorhise. Vzhledem k tomu, že by v „normální kampani“ zřejmě neměl velkou šanci, rozhodl se Nixon – nutno říct že v souladu se svým celoživotním přesvědčením – pro prezentaci ostrého antikomunistického postoje, díky němuž nakonec přesvědčivě zvítězil. Jako kongresman se celostátně zviditelnil nekompromisním „tažením“ proti Algeru Hissovi, bývalému vysokému úředníkovi ministerstva zahraničí, obviněnému a posléze usvědčenému ze špionáže ve prospěch SSSR; právě během Hissovy aféry republikáni pochopili, že mají v Nixonovi politika, s nímž mohou do budoucna počítat. Když v roce 1950 porazil ve volbách do Senátu hollywoodskou hvězdu Helen Gahaganovou Douglasovou, přítelkyni manželky bývalého prezidenta Franklina D. Roosevelta – paní Eleanor, měl cestu do nejvyšších pater politiky otevřenou.

Dočkal se dříve, než sám myslel; již v roce 1952 si jej totiž Dwight Eisenhower po delším váhání vybral jako spolukandidáta na post viceprezidenta. Nixonovým podle některých až příliš rychlým vzestupem neotřáslo ani obvinění, že přijal na soukromé výdaje finanční prostředky od kalifornských podnikatelů. Nixon na útok reagoval dnes již legendárním „projevem o Károvi“ (Checkers Speech), což byl kokršpaněl, o němž připustil, že jej skutečně dostal darem, ale jehož přesto odmítl vrátit, neboť si ho zamilovala jeho dcera. Demokraté v čele s prezidentem Trumanem si nebrali při kritice „sladkobolného“ a „pokryteckého“ proslovu, v němž se Nixon, mimo jiné, hrdě přihlásil ke své „chudobě“ a k „tvrdě pracujícím obyčejným Američanům“, servítky, voliči ale Eisenhowera s ním i Nixona přesvědčivě poslali do Bílého domu.

Osm viceprezidentských let bylo pro Nixona rozporuplným obdobím. Na jedné straně těžce nesl, že jej někteří vlivní lidé pokládali za Eisenhowerova „poslíčka“, zároveň se ale dokázal, zejména v době, kdy byl stárnoucí prezident nemocen, prosadit do té míry, že si jej strana v roce 1960 vybrala jako kandidáta na hlavu státu. Těsná porážka s Johnem Kennedym v listopadových volbách Nixona těžce poznamenala (JFK získal 49,72 % hlasů oproti 49,55 % pro Nixona, 22 států oproti 26 státům, v nichž vyhrál Nixon, a 303 oproti 219 volitelům), stejně jako když o dva roky později prohrál ve snaze udržet se ve vysoké politice souboj o post kalifornského guvernéra s Patem Brownem. Roku 1962 tak nebyla v USA větší „politická mrtvola“ než Richard Nixon, muž odsouzený k zapomnění.

Nixon sám, jakkoli jej dvojí neúspěch zdrtil, si to nicméně nemyslel. V roce 1964 se ještě dokázal držet zpátky, neboť chápal, že proti „strážci Kennedyho odkazu“ Lyndonu Johnsonovi nemá šanci, roku 1968 se ale dal znovu do boje. Nejprve v primárkách udolal kalifornského guvernéra Ronalda Reagana a newyorského guvernéra Nelsona Rockefellera. Nakonec těsně zvítězil nad demokratem Hubertem Humphreyem (Nixon získal 43,4 % hlasů, 32 států a 301 volitelů, zatímco Humphrey 42,7 % hlasů, 13 států + Washington DC a 191 volitelů; zbytek „posbíral nezávislý kandidát George Corley Wallace, Jr.). „Nejšílenější rok moderních amerických dějin“, během něhož byli zavraždění Martin Luther King, Jr. a Robert „Bobby“ Kennedy, kdy hořela černošská ghetta a kdy vrcholily odpor proti válce ve Vietnamu a vzpoura „květinových dětí“ proti establishmentu, tak dospěl do nepředpokládaného finále: Richard Nixon, jenž přesvědčil Američany, že obnoví v zemi vládu zákona a pořádku, sjednotí rozpolcený národ a zajistí „čestný mír ve Vietnamu“, se stal prezidentem USA.

Velká část liberálních demokratických elit i intelektuálních republikánských špiček Nixonem hluboce opovrhovala; podle nich se stal prezidentem muž, jenž neměl v Bílém domě co dělat, podobně jako později Ronald Reagan, George Bush mladší a Donald Trump. Především z toho důvodu se stal „darebák Dick“ (Dirty Dick), jak Nixona přezdívala hlavně vlivná média z východního pobřeží, ještě podezřívavějším, téměř paranoidním v neustálém hledání „vnějších i vnitřních nepřátel“, usilujících, jak věřil, o jeho zničení. Právě v tomto duševním rozpoložení musíme vidět počátky cesty, jež ho později přivedla až ke katastrofě jménem Watergate. 

První období v Bílém domě se Nixon ve spolupráci s poradcem pro otázky národní bezpečnosti Henrym Kissingerem věnoval především zahraniční politice, konkrétně vietnamské válce, o nutnosti jejíhož důstojného ukončení byl přesvědčen. Postupně stahoval z Vietnamu americké vojáky, současně ovšem pokračoval v bombardování severní části země a ve snaze zničit tzv. Ho Či Minovu stezku (trasu na území Laosu, po níž severovietnamští komunisté posílali zbraně na jih), což z něj v očích levice činilo „válečného zločince“. Zcela přelomové bylo navázání diplomatických vztahů s komunistickou Čínou, jíž chtěl využít jako „páky“ ve snaze přivést Sověty k jednání o snížení počtu jaderných zbraní. Nixon a Kissinger tak změnili americkou a světovou politiku nejvíc od skončení druhé světové války. Jejich politika détente, tj. snaha o zlepšení vztahů s Moskvou a o zklidnění mezinárodněpolitického napětí, byla ale v řadě ohledů problematická. Nixonovi nástupci, republikán Gerald Ford a demokrat Jimmy Carter, v ní sice víceméně pokračovali, další republikánský prezident Ronald Reagan ji ale s opovržením zavrhl jako slabošskou, neefektivní a poškozující zájmy USA ve světě.

Na domácí politické scéně byla Nixonovým úspěchem částečná pacifikace země po divokých šedesátých letech, třebaže protesty proti válce Vietnamu pokračovaly i nadále a třebaže pohrobci zdivočelých levičáků ze Swinging Sixties útočili na prezidenta snad ještě fanatičtěji než dříve. Ještě důležitější bylo, že Nixon dokázal sjednotit a proměnit Republikánskou stranu; právě v této době (a v následující krátké Fordově éře) se z ní stala ta neokonzervativní strana, která následně poskytla skvělé zázemí a takřka neotřesitelnou podporu Ronaldu Reaganovi, Georgi Bushovi staršímu i jeho synovi. Odměnou bylo drtivé vítězství Nixona ve volbách v roce 1972 (Nixon získal 60,7 % hlasů, 49 států a 520 volitelů, zatímco jeho demokratický protikandidát George McGovern pouhých 37,5 % hlasů, 1 stát + Washington DC a 17 volitelů) a zdánlivě nezpochybnitelný mandát pro další čtyři roky v Bílém domě.

Pro následující léta bylo ale charakteristické jedno jediné slovo: Watergate. Nixon vloupačku do sídla Demokratické strany ve stejnojmenném komplexu budov ve Washingtonu s vysokou pravděpodobností sám neinicioval, jeho neustálé zapírání, že o záležitosti cokoli ví, lhaní a snaha mařit vyšetřování však nakonec způsobily, že vypadal jako větší viník, než jakým ve skutečnosti byl, a že mu prakticky všichni, včetně jeho nejbližších, přestali věřit. Rezignace na prezidentskou funkci v srpnu 1974 byla jediným řešením, jež ho ochránilo před impeachmentem, stejně jako jej milost od jeho nástupce Geralda Forda zachránila před dalším vyšetřováním a skandalizováním, jehož si i tak užil až dost.

Aféra Watergate zastínila všechno, čeho Nixon na domácí i zahraničněpolitické scéně dosáhl, včetně faktického ukončení vietnamské války v roce 1973 za podmínek, jež se podobaly čestnému míru z Koreje z první poloviny padesátých let. S následnou porážkou z roku 1975, kdy oslabené USA neměly sílu reagovat na další útok severovietnamských komunistů, už – věcně vzato – neměl Nixon nic společného, přirozeně kromě toho, že tato slabost USA byla do značné míry dána právě aférou Watergate, jež, kromě toho, notně oslabila i instituci prezidenta a postavení Spojených států amerických ve světě.

Nixon strávil zbytek života víceméně osamoceně v Kalifornii, přičemž věnoval poměrně velkou pozornost vlastní rehabilitaci. V tomto úsilí ale uspěl pouze částečně; ti, kteří jej všemu navzdory pokládali za velkého státníka i prezidenta, četli jeho knihy se zájmem a s empatií; ti, kteří ho nenáviděli, protože se nikdy nedokázali smířit s jeho úspěchem, jej nadále špinili a snažili se přesvědčit sami sebe, že byl darebák a neúspěšný politik; to, že neměli pravdu, je stejně jasné jako to, že se nad Nixonem a jeho politickou kariérou budou už navždy vznášet velké otazníky a rozpaky, které nevyřeší ani ta nejvstřícnější a nejspravedlivější biografie, jež o něm jednou bude nepochybně napsána.

SDÍLET

Billboard-bottom-1