Římské ozvěny: Čtyři podzimní zastavení ve „Věčném městě“

Koloseum (Colosseo; původním jménem Amphitheatrum Flavium podle císařské flaviovské dynastie): Třebaže ho zná každé malé dítě a třebaže jsem jej já sám viděl nesčetněkrát, nemohu si pomoci: pokaždé, když se ocitnu v jeho bezprostřední blízkosti nebo když vstoupím dovnitř, ohromí mě jeho velikost, majestátnost a zvláštní atmosféra, kterou musí cítit každý, kdo v sobě má alespoň trochu empatie pro staré (zdánlivě) zašlé časy.

Aréna, vybudovaná východně od Fora Romana za vlády císařů Vespasiána a Tita ve druhé polovině prvního století po Kristu (k dalším významným úpravám došlo v době panování Domitiana) je dnes pouhým torzem. V časech římského císařství ale pojala padesát tisíc sedících diváků, rozmístěných podle příslušnosti ke svým společenským vrstvám, kteří s napětí sledovali souboje gladiátorů a divoké zvěře, bojovníků mezi sebou i rekonstrukce velkých námořních bitev – dolní část totiž bylo možné, což zdaleka každý neví, zaplnit důmyslnými přívodnými kanály vodou…

Na rozdíl od subtilnějšího Fora Romana je právě Koloseum dodnes hlavním symbolem Říma. A není se co divit. Zájem historiků a široké veřejnosti, jak italské, tak turistické, o ně neutichá, stejně jako zájem filmařů. Nejvíce se Koloseum pravděpodobně „předvedlo“ (byť přirozeně s pomocí počítačové techniky) v blockbusteru amerického režiséra Ridleyho Scotta Gladiátor.

Po pádu Západořímské říše, v poslední třetině 5. století, význam Kolosea prudce upadl a stavba prošla mnoha proměnami. Na konci čtyřicátých let 14. století ho silně poškodilo zemětřesení, vnější strana stavby se téměř celá zhroutila a rozpadla a kameny byly použity při nových stavbách ve městě – jak na kostely, tak na paláce aristokratů a bohatých měšťanů.

Zájem o stavbu, fakticky vzato o zdevastovanou zříceninu, se významně zvýšil až v 19. století v souvislosti s romantismem a hnutím za sjednocení Itálie (Il Risorgimento). Postupná, byť ne systematická obnova a rekonstrukce Kolosea pokračovaly i v době fašistické vlády Benita Mussoliniho. Dnes je, jak jsem už řekl, hlavní architektonickou a obecně kulturní chloubou Říma.

Samostatné pojednání by si nepochybně zasloužil Vatikán, který je, jakkoli se jedná o suverénní stát s většinou jeho atributů, fakticky vzato integrální součástí Říma. Sídlo svatého otce, v současné době Lva XIV. (vlastním jménem Robert Francis Prevost; * 1955 v Chicagu, který byl papežem zvolen letos v květnu), patří podobně jako Koloseum k hlavním římským památkám. Výhled z hradeb Andělského hradu (Castel Sant ’ Angelo), původně Hadriánova mauzolea a poté staré papežské pevnosti východně od Vatikánu, na baziliku svatého Petra je dechberoucí, stejně jako sbírky ve Vatikánských muzeích (Musei Vaticani). Budete-li někdy v Římě, nenechte si je za žádnou cenu ujít, jakkoli z nich budete schopni vstřebat jen naprosté minimum.

„Tohle je Evropa,“ řekl mi nadšeně jeden z mých studentů. „Tohle je naše evropské kulturní dědictví se vším všudy; stačí, projdeš-li se tu a nemusí ti o Evropě a o evropanství nikdo nic dlouho povídat,“ pokračoval.

Ne že by tato úvaha nebyla pouhá mentální i slovní „zkratka“, daná momentální působivostí vatikánských sbírek (jejichž většina se přirozeně nachází v obrovských depozitářích); čím déle jsem o ní přemýšlel, tím víc jsem ale docházel k závěru, že na ní je víc, než se na první poslech zdá…

Stejně neodmyslitelně jako antický odkaz a církevní památky patří k hlavnímu městu Itálie i fotbal. Jedná se především o dva kluby – AS Řím a Lazio Řím. První z nich, Associazione Sportiva Roma, byl založen roku 1927, kdy došlo ke spojení tři již existujících římských klubů z prvního desetiletí 20. století, a dodnes vybojoval tři mistrovské tituly (v sezónách 1941/42, 1982/83 a 2000/01), v sezóně 2021/22 tým vyhrál tzv. Konferenční ligu.

Česká stopa v římském AS se limitně blíží nule, byť tomu tak být nemuselo, v roce 2018 se intenzivně spekulovalo o tom, že by tamního brazilského brankáře Alissona hradil Petr Čech, jenž byl v té době hráčem londýnského klubu Chelsea.

Češi se naopak významně zapsali do historie konkurenta AS – římského týmu Società Sportiva Lazio (zkráceně pouze Lazio). Tento klub, založený již v roce 1900, vyhrál domácí ligovou soutěž dvakrát (v sezónách 1973/74 a 1987/88). V sezóně 1998/99 klub zvítězil v někdejším Pohárů vítězů pohárů a v evropském Superpoháru. Bylo tomu tak v době, kdy v jeho dresu válel budoucí držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu světa (2003) Pavel Nedvěd (* 1972; za Lazio hrál v letech 1996–2001, poté přestoupil do Juventusu Turín).

Mezi legendy římského Lazia patří i český trenér Zdeněk Zeman (* 1947), který klub úspěšně, přinejmenším pokud šlo o moderní atraktivní styl, vedl v letech 1994–1997.

Atmosféra na italských fotbalových stadionech stojí vždycky za to – nejvíc snad v Neapoli, nejen v časech Diega Maradony, ale i na milánském San Siru a také na olympijském stadionu v Římě.

Shodou šťastných okolností jsem tu minulou sobotu mohli vidět zápas domácího AS proti Interu Milán. A byl to skvělý zážitek! Když osmdesát tisíc diváků (víc než čtyři stadiony na Letné či v Edenu) zpívalo před zápasem i během něj klubové chorály, běhal nám, bez přehánění, mráz po zádech. Ze záplavy vlajek, kterými neúnavně mávali fanoušci nejen v tzv. „kotli“, pak doslova přecházel zrak. Náladu nám a spoustě dalších fanoušků nezkazila ani skutečnost, že domácí prohráli s milánským rivalem tak trochu smolně 0:1.

Současná italská premiéra Giorgia Meloniová (* 1977) je Římanka se vším všudy. A je na to patřičně hrdá, jak nám při večeři řekl velvyslanec České republiky v Itálii Jan Kohout.