KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Mezi civilizovanými lidmi každý velmi dobře ví, že rasismus je jednou z nejodpornějších věcí, které na světě existují. Je úplně jedno, je-li to rasismus bílých vůči „barevným“, anebo opačně; je jedno, týká-li se politiků či projevuje-li se v „obyčejném životě“, v naší každodennosti. Čas od času se vyskytne skoro všude, i ve sportu, a to jak na hřišti, tak v hledišti. Sportovní kluby s ním bojují, seč mohou, v zahraničí i u nás doma. Zatímco na Britských ostrovech, například v anglické Premier League, se tyto projevy podařilo téměř vymýtit, v České republice se s nimi občas stále ještě setkáváme, stejně jako na sociálních sítích.
Nedělní ráno na českém X
Proč o tom všem vlastně v neděli v podvečer píšu? Je to prosté. Dnes ráno na mě totiž na sociální síti X „vyskočil“ příspěvek sparťanského fotbalisty Emmanuela Uchenny o tom, že si udělal o volném dnu výlet na oblíbený hrad Karlštejn, a doprovodil to čtyřmi fotografiemi.
Takřka mimoděk jsem si klikl na několik desítek komentářů, jak jsem zvyklý u příspěvků, které postuji na síť sám, a jenom jsem se divil. Kromě celkem standardních komentů, někdy fajn, někdy vtipných a někdy méně vtipných, jak už to bývá, si zde několik zjevných primitivů vylilo svoji frustraci otevřeně rasistickými výlevy, které byly tak odporné, že je ani nebudu citovat (screenshoty jsem si nicméně udělal).
Karlštejn pic.twitter.com/cPxrZHr870
— Uchenna Aririerisim (@EmmanuelUche_) October 11, 2025
Odpoledne jsem se k Uchennovu postu vrátil, a co se nestalo? Když můj jedenáctiletý syn viděl, že mě něco zjevně naštvalo, zeptal se mě, co se stalo. A protože spolu chodíme pravidelně na fotbal, protože o něm má slušný přehled, a také proto, že už je to docela „velký kluk“ – mentálně určitě vyspělejší, než by odpovídalo jeho věku, nemluvě o tom, že chodí řadu let do mezinárodní školy, kde má spolužáky bezmála z celého světa –, mohl jsem si s ním o tom bez problémů popovídat.
Jak jsem přepokládal, vzhledem k prostředí, ve kterém žije, jak doma, tak ve škole, přesně věděl, o čem je řeč. Vědět, že rasismus je svinstvo, je pro mého syna v jedenácti letech naprostá samozřejmost, která není k diskusi; což mi udělalo, nezastírám to, velkou radost.
I jedenáctiletý kluk okamžitě věděl, že je úplně jedno, o jaký rasismus a vůči komu se jedná. Věděl, že je to „hodně ošklivé“ a že to musel napsat „úplný pitomec, viď táto?“. Když jsem mu řekl, že na to téma nejspíš něco napíšu a že se v článku možná zmíním i o něm, neměl s tím nejmenší problém, třebaže je jinak na své soukromí jako většina jeho vrstevníků relativně háklivý…
Pojďme s tím svinstvem zatočit!
Můj syn měl pravdu. Je samozřejmě úplně jedno, jestli jde o pražskou Spartu, Slavii, Bohemku či Duklu, nebo o Baník Ostrava atd. Jestli jde o sport, o kulturu nebo o něco jiného. Tenhle hnus, jeden z nejodpornějších vůbec, je třeba ze společnosti vymýtit, jakkoli jsem si vědom toho, že se to, bohužel, nejspíš v úplnosti nepodaří nikdy.
Frustrovaných, zakomplexovaných idiotů, kteří se zdánlivém bezpečí anonymity sociálních sítích odváží rasisticky útočit na kohokoli, v tomto případě na sportovce, vždycky několik zůstane. Jde o to, aby jich bylo co nejméně.
Jak mi dnes řekl můj šéfredaktor a kamarád Pavel Vondráček, když jsme se na to téma spolu bavili: bude-li kolem nás většina buranů a nebudeme-li si jich všímat, budeme-li je jenom ignorovat, nakonec se jimi staneme dříve či později všichni, jak jsme to ostatně – v jiné, ale podobné souvislosti – nedávno rozebírali ještě s dalším kamarádem, anglistou Láďou Nagyem v našem podcastu Hvězdné hodiny lidstva o slavném románu Williama Goldinga Pán much.
Budeme-li s tím ale bojovat, jako například v již zmíněné anglické Premier League, podaří se s vysokou pravděpodobností tyto projevy po čase omezit na minimum.
Kdo jste někdy byli v Anglii na fotbale – já se svým synem jsme si to naposledy užili loni na podzim ve Wembley, na Lize národů, na zápase mezi domácími Angličany a hostujícími Řeky –, víte, že je to naprosto bezpečné a fair prostředí, kde pro něco takového není žádné místo. A to je dobře, moc dobře.
„Zvláštní svět“ na sociálních sítích
O sociálních sítích a o společnosti jako celku by mělo platit totéž, ale neplatí, bohužel. Anonymita sociálních sítí je přitom dvousečná. Na jedné straně uživatele chrání před útoky ostatních, jež někdy – z různých důvodů – mohou ohrozit i jeho osobní bezpečnost (a bezpečí jeho rodiny), na druhé straně umožňuje kdekomu psát věci, které by se v reálném světě nikdy neodvážil vyslovit.
To vyvolává otázky, zda a do jaké míry sociální sítě anonymity (ne)zbavit, případně je (ne)vystavit nějakému dohledu – viz například nedávná debata o možné kontrole sms atd. v Evropské unii, která nakonec neprošla, právo na soukromí i k mé radosti zvítězilo.
Tohle téma je v Evropě mimořádně citlivé, nejvíc dost možná v již zmíněné Velké Británii. Tamní úřady a tamní policie totiž na jedné straně nechávají na ulicích v relativním klidu řvát zdivočelé antisemity s palestinskými vlajkami a s vlajkami teroristické organizace Hamás nejen „Od řeky k moři…“ a „Smrt Židům!“ a „Smrt Izraeli, současně ale zatýkají lidi za nezřídka nevinné projevy na sociálních sítích nebo za to, že u sebe třeba mají malý nůž…
Ani já nejsem rád, že se to děje, současně si ale ohledně „nekonečné svobody“ na sociálních sítích kladu spoustu zneklidňujících otázek. To by ale bylo pro text na jiné téma, jakkoli se toho dnešního týká.
Abych se tedy vrátil k meritu věci. Dá-li „sparťanský kluk“ (na týmové příslušnosti opravdu nezáleží) na sociální síť (jedno jakou) fotografie z nedělního výletu, a vzápětí mu někteří lidé vzkážou, co mu – s odkazem na barvu jeho pleti – vzkázali, je pravděpodobné, že už to příště neudělá, protože to nemá zapotřebí.
A i když nepochybně ví, že se takhle vyjadřuje jenom malá menšina lidí u nás, zapíše se mu to jako součást komplexního obrazu naší země a naší společnosti do podvědomí. A to je škoda, protože tahle země obecně vzato není ani rasistická, ani xenofobní. Nenamlouvejme si opak, podobné výroky bychom našli takřka v každé společnosti na světě, často v mnohem větší míře než u nás.
Je to zkrátka ve všech ohledech „strange world“, „zvláštní či (po)divný svět“, ve kterém žijeme, jak říká na konci kultovního filmu Modrý samet (Blue Velvet; režie David Lynch; 1986) herec Kyle MacLachlan poté, co prožil věci, o kterých ještě před nedávnem ani nevěděl, že existují.
Emmanuel Uchenna o existenci rasismu nepochybně věděl a ví již dlouhou dobu. Že mu ho někteří čeští hlupáci připomenou i při výletu na hrad Karlštejn, ho ale, řekl bych, nepříjemně zaskočilo. Tenhle článek jsem ostatně napsal i proto, aby věděl, že se internetová sprostota a primitivismus drtivé většině z nás hnusí, stejně jako jemu.
Tak Good Luck, Emmanueli, a všichni cizinci v naší zemi, v „mé“ Slavii, ve Spartě, v Baníku a všude jinde!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.