Angličané v boji o svou zemi vyvěšují vlajky. Proč úřady zakazují ty národní, ale povolují palestinské?

Starmerova administrativa se na loňské násilné nepokoje rozhodla zareagovat rázně. Okamžitě po pouličních bouřích, které skutečně měly leckde nenávistný a rasistický rozměr, úřady zatkly a rychle odsoudily několik lidí, další byli posláni za mříže za nenávistné projevy na internetu. 

Nejznámější z nich byla Lucy Connollyová. Manželka konzervativního lokálního politika byla zatčena, byla na ni uvalena vazba bez možnosti kauce a odsouzena na čtyřicet dva měsíců odnětí svobody.

Rázný zásah však měl přesně opačný důsledek, než ve který britský premiér doufal. Z Lucy Connollyové udělal mučednici a symbol. 

Okamžitě se rozjela kampaň za její předčasné propuštění. Vedl ji hlavně list The Telegraph, jemuž také dala jako prvnímu médiu Connollyová po svém propuštění (odseděla si 40 procent trestu) rozhovor. V něm se označila za „politického vězně premiéra Starmera“ – obvinila ho, že k vysokému trestu a přísnému zacházení přispěl svým projevem, a ona tak byla odsouzena na objednávku.

Navíc Connollyová po celou dobu tvrdila, že tweet postovala v rozrušení, záhy ho smazala, omluvila se a na vysvětlenou dodala, že ho napsala v návalu mateřských citů.

Právě obava o děti je leitmotivem protestů požadující uzavření hotelů, které slouží pro ubytování nelegálních migrantů. V jednom případě, v Eppingu nedaleko Londýna, už odpůrci hotelů slavili úspěch – po týdnech protestů, které vyvolalo sexuální obtěžování nezletilé dívky ze strany nelegálního imigranta, byl hotel skutečně uzavřen.

Aby toho nebylo málo, přidal se ještě „vlajkový protest“ pod jménem operace „Vyvěste vlajku“ (Raise the Colours). Celá věc má ovšem přídech absurdní frašky. 

Vše začalo na předměstí Birminghamu. Tam místní samospráva sundala několik anglických vlajek – údajně protože potřebovala instalovat nové LED osvětlení. Jenže video z demontáže se bleskem rozšířilo po sociálních sítích se sdělením, že establishment stahuje anglické vlajky coby výraz národní hrdosti.

Následovala doslova lavina: dobrovolníci začali anglické, ale i britské vlajky vyvěšovat všude, kde to jen šlo (komický účinek ještě zvyšuje, že si je mnozí kupovali na Temu).

Bohužel i proti vlajkovému hnutí začaly úřady postupovat stejně nešikovně, jako postupovaly před rokem. V řadě měst začaly vlajky sundávat, někde jejich vyvěšování dokonce zakázaly. 

Exemplárním příkladem je městská rada v londýnské části Tower Hamlet, která vyvěšování bílých vlajek s červeným křížem sv. Jiří úředně zakázala. Přitom ovšem vyvěšuje vlajky palestinské a duhové – což je samozřejmě voda na mlýn politikům, kteří neváhají situace využít.

První byl Nigel Farage, který se veze na vítězné vlně. Jeho strana výrazně dominuje průzkumům volebních preferencí – o „parník“ před labouristy, ale i konzervativci. 

Z konzervativního tábora se pak iniciativy chopil Robert Jenrick, někdejší ministr pro imigraci Sunakovy vlády, jenž je dnes mnohými považován za možná nejvýznamnějšího hybatele konzervativní strany. Jenrick se účastnil protestů v Eppingu a vyvěšování vlajek veřejně podpořil s tím, že je dobře, pokud se lidé pokoušejí obnovit smysl pro národní identitu.

Jenže jde skutečně o národní identitu? Vyvěšování anglických a britských vlajek není na ostrovech zdaleka tak běžné, jako je třeba vyvěšování vlajky ve Spojených státech nebo Dánsku. Britský Union Jack je spíše záležitost turistických předmětů, s bílou vlajkou s červeným křížem se šlo setkat převážně na fotbalových utkáních. 

Vyvěšování vlajky bylo donedávna záležitostí menšin: ve Walesu a ve Skotsku vlály národní vlajky všude, v Anglii nikde. To se teď změnilo. 

Jsme svědky opětovného vzestup nacionalismu nebo národního státu? Ano i ne. Anglie je svým způsobem prototypem národního státu už kvůli své geografické poloze. 

Po průmyslové revoluci a expanzi impéria se tento stát rozšířil, na počátku dvacátého století zase smrskl, na druhou stranu kolonie tak či onak zůstaly přítomné v podobě Commonwealthu. Tento národní stát fungoval však překvapivě dobře ve věci integrace.

Je nasnadě, že integrace je nyní větší problém než samotný fenomén přistěhovalectví. Zároveň je otázkou, zda a do jaké míry někdejší otevřenost vůči přistěhovalcům, kteří se toužili začlenit do britské společnosti, neudržoval při životě kapitalismus – tedy to, co je dnes většinou levičáků považováno za kořen všeho zla. 

Systém, který dokázal využívat inspirativních momentů národnostních nálad a zároveň držet nacionalismus na uzdě tak, aby nepřerostl ve fašismus.

Před lety jsem překládal poslední román J. G. Ballarda Království tvé. Není to jeho nejlepší román (srovnatelný například se skvostnou Bouračkou), místy je příliš kazatelský. Ale přesto tohle temné proroctví zůstává inspirativní. 

Ballard psal knihu v roce 2006 a ne úplně vše trefil: do centra knihy postavil obří obchodní centrum na předměstí, které se stává chrámem i tržištěm a doslova ovládá život všech kolem. 

Dnes se většina konzumu přesunula do online prostředí, ale jádro Ballardova sdělení stále platí – pokud se vyčerpá kapitalistický étos růstu a tvrdé práce, nastává problém. V Ballardově případě je to bezbřehý konzum, který nakonec vrcholí pádem z civilizace do toho, co se dnes módně nazývá „tribalismus“: snadná identifikace se symboly, totální identifikace s určitou skupinou.

Jedním ze symbolů tohoto roztříštění společnosti byly právě anglické vlajky. V Ballardově románu nakonec zavlály všude a právě pod nimi vedli násilníci útoky na krámky asijských prodejců. 

Současné protesty v Anglii jsou zatím víceméně pokojné. Namísto pobudů a rváčů v nich často vidíme ženy, které zdůrazňují, že mají strach o své děti. A ve většině případů jde o lidi z dělnické nebo chudší třídy.

To dokumentuje zajímavý obrat v politickém rozdělení země. Chudé a pracující levice zcela ztratila. Více než podmínky nemajetných ji zajímá Palestina, LGBT+ a otevřenost hranic vůči všem; v opuštěných vodách se snaží lovit konzervativci, ale moc jim to nejde. 

Tuto oblast ovládl Farage s Reform UK, stranou, která před krátkou dobou existovala prakticky virtuálně, ale rychle dokázala rozvrátit systém dvou politických stran, který v Británii existoval po staletí. 

Vzestup Farage tak může být posledním budíčkem pro obě tradiční strany: aby se začaly znovu věnovat tomu, co dělá zemi zemí a národ národem. Starý dobrý kapitalismus, který inspiruje, ale zároveň tlumí extrémy, může být vodítkem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.