Oslavy i truchlení: Reakce na smrt Chámeneího se v íránské diaspoře různí, ne všude se radují

Navenek tajemná „Říše zla“ plná náboženských fanatiků, ve skutečnosti ale obrovská země s více než devadesáti miliony obyvatel. A to si pište, že těch s „taktickou palestinou“ na hlavě a kalašnikovem v ruce bude ve skutečnosti mizivé procento. To je dnešní Írán. 

Jenže dalších zhruba pět milionů Iránců žije rozptýleno po celém světě – a také oni dění ve své mateřské zemi pozorně sledují. Vzhledem k tomu, že většina z nich nežije ve své vlasti z politických důvodů, většinou oslavují.

V Los Angeles, známém mezi exilovými Iránci též jako „Tehrangeles“ díky největší íránské komunitě v USA, se pár hodin po izraelsko-amerických útocích ulice zaplnily oslavujícími davy. Lidé hráli perskou hudbu, tančili, mávali americkými a izraelskými vlajkami a nosili transparenty s nápisy jako „Thanks the USA “ apod. 

Amir Parstabar, který uprchl z Íránu jako teenager a nyní provozuje marketingovou agenturu, popsal svou reakci: „Když jsme slyšeli o útoku, křičeli jsme a plakali radostí.“ Jeho příběh je typický pro mnohé další Iránce: ztráta blízkých při lednových protestech, kde byl zastřelen 18letý syn jeho ženiny kamarádky. „Lidé v Íránu nemají co ztratit,“ řekl serveru NPR Parstabar, který vidí v úderech šanci na pád režimu. 

Podobné scény se odehrávaly i v jiných amerických městech, jako Washington DC nebo Boston, kde demonstranti uzavřeli ulice a malé letadlo táhlo vzduchem obrovský banner „Děkujeme Trumpovi“. Donya Cheshmaghil, jejíž rodina uprchla kvůli náboženské perzekuci, řekla: „Jsme vděční USA za zásah. Lidé v Íránu to chtěli.“ Její sestra Mona dodala: „Jsme šťastní, že se můžeme potkat a být hrdí, odkud pocházíme.“ Podobné to bylo také v Kanadě.

Také ve Velké Británii, v londýnské čtvrti Finchley Road přezdívané pro změnu „Malý Teherán“, se tisíce Íránců shromáždily k večírkům s máváním předrevolučních vlajek s lvem a sluncem. Podobné oslavy probíhaly v Manchesteru na St Peter’s Square. 

Suri, 40letý manažer perského grilu, který žije v Británii 20 let, Guardianu řekl: „Jsme šťastní, podporujeme to. Komunita zde tančí a zpívá, Íránci i Židé.“ Ali, 33letý majitel kavárny v Stockportu, pro tentýž list kritizoval dosavadní iránský režim: „Byla to země, kde jste nebyli svobodní. Nemohli jste říkat, co si myslíte.“ Doufá v návrat syna posledního šáha, Rezy Pahlavího, jehož otce vyhnali ze země události islámské revoluce v roce 1979.

U berlínské Braniborské brány se shromáždil odhadem pětitisícový dav lidí, kteří tančili, mávali předrevolučními vlajkami se lvem a sluncem, skandovali „USA!“ a „Svoboda Íránu!“ a děkovali Trumpovi a Netanjahuovi.

Podobné scény byly k vidění v Düsseldorfu a Frankfurtu (tisícovka lidí na demonstracích). Oslavy byly často spojeny s hudbou, tancem a transparenty „Free Iran“. Německý kancléř Friedrich Merz vyjádřil „úlevu“ nad koncem „mulláhského režimu“, ale varoval před nejistou budoucností.

Přestože převažují oslavy, ne všichni v diaspoře sdílejí radost. Smíšené emoce jsou běžné: radost z konce útlaku se mísí s obavami z eskalace války a „kolaterálních škod“. Ve zmiňované reportáži NPR z LA se objevují protiválečné protesty, kde aktivisté jako Mehdi Yahyanejad varují: „Důležité je minimalizovat kolaterální škody, jinak se postoj lidí může změnit.“ Zprávy o bombardování dívčí školy, kde zahynulo přes 100 lidí, včetně 148 dětí, tlumí euforii. 

Gholam Khiabany, britsko-íránský akademik, který uprchl v roce 1990, cítí úlevu: „Je nemožné necítit úlevu, že je pryč po všem, co udělali Íráncům.“ Zároveň ale lituje ztráty spravedlnosti: „Vzalo to Íráncům možnost vidět je u soudu za tisíce zabitých.“ Mo, 29letý prodavač v Manchesteru, říká: „Jsem šťastný, věci se musí změnit. Ale vidět zemi trpět mě bolí. Nechci mrtvé Íránce.“

I v diaspoře se ale objevují případy truchlení, i když jde o menšinu. Podle zpráv z Austrálie a jiných zemí se v některých mešitách a šíitských komunitách konají smuteční vigilie za Chámeneího jako „mučedníka“. Přitom právě v Austrálii mají s islámských radikalismem v poslední době trpké zkušenosti.

Fatemeh Shams, která žije v Philadelphii od roku 2009, mluví o smíšených pocitech: „Máme velmi smíšené pocity. Jsme šťastní, že naši vrazi už nedýchají, ale cítíme, že jsme neměli kontrolu nad spravedlností.“ Někteří exulanti, zejména s rodinnými vazbami na režim nebo konzervativními hodnotami, vyjadřují smutek nad ztrátou stability, i když to je často kritizováno jako podpora terorismu. V sociálních sítích se objevují příspěvky o lítosti nad „promarněnými lety v vězeních“ a ztrátami pod režimem, což mísí radost s hlubokým žalem.

Rozhodně neoslavovali Íránci žijící v Rusku. Sám Vladimir Putin vyjádřil hlubokou soustrast prezidentu Pezeškjánovi, označil smrt Chámeneího za „cynickou vraždu“ porušující mezinárodní právo a chválil ho jako „výjimečného státníka“, který posílil rusko-íránské strategické partnerství.

Není se čemu divit, že se v Rusku neslaví – tamní íránská komunita je často propojená s oficiálními styky (např. studenti na stipendiích, diplomati, obchodníci v energetice/dronech). Mnozí sympatizují s režimem nebo jsou opatrní kvůli ruské podpoře Íránu.

Reakce diaspory podtrhují její složitost i složitost íránské společnosti jako celku, kde se mísí trauma z revoluce roku 1979, nedávných lednových protestů a nynější války. Zatímco mnozí doufají v demokratickou budoucnost, obavy z vakua moci a dalších ztrát zůstávají. 

Ostatně příklady z Afghánistánu, Sýrie, Iráku nebo Libye optimismus zrovna nebudí. Obrazně řečeno – kam v minulosti v blízkovýchodním světě vstoupila bota zahraničního vojáka, tam mír další desítky let příliš nekvete. Ale dlužno dodat, že tam nekvetl ani předtím.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.