Hon na lišku: Jeden ze symbolů „staré dobré Anglie“, která už téměř neexistuje

Za vlády labouristického premiéra Tonyho Blaira (1997–2007) se zmobilizovali odpůrci této tradiční kratochvíle, kterou označovali za „krutou a ve všech ohledech přežitou“, využili pochopení předsedy vlády a v roce 2002 (ve Skotsku), respektive v roce 2004 (v Anglii) byl hon na lišku s platností od roku 2005 zakázán. 

Oproti očekávání labouristů se kolem zákazu strhla „velká mela“, do níž se zapojila i královská rodina, což ukázalo, jak těžce část Britů útoky na národní tradice nese. 

Letos od tohoto zákazu v Anglii uplynulo rovných dvacet let, a proto se k němu vrátíme, mimo jiné i v souvislosti s textem, jenž vyšel na INFO.CZ v pátek a jenž se týkal nadcházejícího „soumraku“ nad Británií, jak jsme ji znali.

Začnu, jak už to v mých textech nezřídka bývá, osobně. K překvapení mnoha z vás si totiž dobře pamatuji, za jakých okolností jsem se o honu na lišku poprvé dověděl. 

Bylo to, myslím, v osmé třídě základní školy, kdy jsme s kamarády vyrazili do jičínského kina Svět (dnešní Bio Český ráj, po nákladné rekonstrukci jedno z nejkrásnějších v republice) na nesčetněkrát reprízovaný film režiséra Andrého Hunebella Fantomas kontra Scotland Yard (1967) s Jeanem Maraisem a Louisem de Funésem v hlavních rolích. 

Část typicky divokého a legračního příběhu se odehrávala na skotském šlechtickém sídle, a právě při lovu na lišku. To, co jsem tehdy viděl, mě neobyčejně zaujalo – krásní koně a psi, nejčastěji angličtí a američtí foxhoundi, případně bíglové, gentlemani a dámy v nádherném oblečení, všudypřítomné vzrušení z lovu… Jenže – sehnat na konci sedmdesátých let minulého století v knihovně okresního města o tomto ostrovním „fenoménu“ jakékoli relevantní informace nebylo ani trochu snadné, takže jsem na to časem zapomněl.

Podruhé jsem se k tématu dostal, když jsem se v devadesátých a nultých letech věnoval anglickým/britským raně novověkým dějinám. 

A tehdy už se mi samozřejmě podařilo zjistit o zábavě zvané parforsní hon (z francouzského par force de chiens, doslova „silou psů“) všechno, co jsem potřeboval, neboť to byla téměř nedílná součást života aristokratických elit ostrovního státu, ať už se jednalo o hon na lišku či o hon na vysokou, navíc s významnými společenskými (a nezřídka i politickými) souvislostmi.

Jako příklad takřka fanatického milovníka lovu lze uvést anglického a skotského krále Jakuba I. Stuarta (1566–1625; na trůnu v Anglii 1603–1625). Zatímco ve Skotsku jej v této zálibě omezoval nedostatek peněz a některé další faktory, po nástupu na anglický trůn v roce 1603 se stala honitba jeho největší životní radostí a posedlostí, na niž doslova plýtval časem, energií i financemi. 

„Když je na lovu, jako by zapomínal, že je král,“ napsal v této souvislosti benátský diplomat. Existuje nesčetné množství historek o tom, jak Jakub I. „řádil“, když mu někdo oblíbenou zábavu překazil. 

V roce 1609 velvyslanec republiky svatého Marka s úžasem vyslechl, jak se panovník zcela vážně ptal svého prvního ministra Roberta Cecila, „co má k čertu dělat, aby ho stále někdo nerušil při lovu“. Jindy byl „docela bez nálady“, protože obloha nevypadala na déšť, což oslabovalo čich loveckých psů, anebo naopak „soptil, protože se déšť valil na zem v provazech“.

Jakub I. Stuart se při lovu dokázal uvolnit, často pronásledoval zvěř v „divokém trysku“, až se doprovod a členové jeho rodiny strachovali o jeho život. 

Dobře známá byla Jakubova žárlivost na francouzského aristokrata Louise de L’Hôpital, markýze de Vitryho (1555–1611), jenž byl mimo jiné proslulým lovcem zvěře, stejně jako poněkud „zvláštní chování“, které měl ve zvyku, když lov na jelena úspěšně skončil. 

Tehdy panovník nezřídka seskočil z koně, prořízl ulovenému zvířeti hrdlo, vložil ruce do jeho útrob, vyndal část vnitřností a pomazal tváře dvořanů, kteří jej doprovázeli, teplou krví, což byl, aby nedošlo k nedorozumění, projev „královské přízně“.

Jenom pro zajímavost bych rád dodal, čímž tento historický exkurz dokončím, že Jakub I. Stuart měl rád rovněž kohoutí zápasy a souboje býků a medvědů. Lady Anne Cliffordová (1590–1676) si do deníku poznamenala, že jejímu manželovi, hraběti z Pembroke, Dorsetu a Montgomery „přinesly kohoutí zápasy u dvora přízeň krále“, třebaže to byla „nákladná zábava a ... manžel byl často daleko od domova“. 

Jakub I. rád navštěvoval i medvědí výběh v londýnském Southwarku, známý jako Pařížská zahrada, kde mohli Londýňané spatřit i býky, velké divoké psy a jiná zvířata. Čas od času chodíval krmit do Toweru lvy a kochal se pohledem na další exempláře své zoologické sbírky – krokodýly, červené jeleny a antilopy z Indie, „létající veverky“ z Virginie, tygra, jehož mu poslal princ Oranžský, či slona. 

Na sklonku vlády, v roce 1623, daroval španělský král Filip IV. Jakubovi I. pět velbloudů, kteří se nějaký čas volně procházeli ve Svatojakubském parku, než pro ně byly postaveny speciální stáje v Theobalds.

S možností zakázat hon na lišku přišli již zmínění britští labouristé na přelomu 20. a 21. století. Měli při tom velkou podporu Ligy proti krutému sportu / kruté zábavě (The League Against Cruel Sports, někdejší The League for the Prohibition of Cruel Sports), kterou již v roce 1925 založili nakladatel, spisovatel a aktivista Ernest Bell (1851–1933), další skotský aktivista Henry Brown Amos (1869–1946) a právník, politik, vášnivý hráč kriketu a bojovník za práva zvířat sir Granville George Greenwood (1850–1928), který byl jejím prvním předsedou.

Proti zákazu se stavěla primárně Venkovská aliance či Aliance pro venkov (Countryside Alliance), založená v roce 1997. Jejím cílem zdaleka nebylo jen, bez úspěchu, zabránit zákazu honu na lišku, ale i podpora venkova (ve smyslu countryside, což je mnohem širší pojem), „venkovského způsobu života“, venkovských řemesel, venkovské ekonomiky a sociokulturních komunit, tamní specifické „pospolitosti“ atd. 

Dnes, bezmála třicet let po svém vzniku, patří k respektovaným anglickým institucím s přesahem do National Heritage (národního kulturního dědictví; v Británii dlouho existoval vládní Department of National Heritage, následně se změnil v Department for Digital, Culture, Media & Sport a v současné době je rozdělen na Department for Science, Innovation and Technology a na Department for Culture, Media and Sport).

Mezi rázné odpůrce zákazu honu na lišku patřil, jakkoli se jednalo o bytostné politikum, čemuž se jinak Royal Family důsledně vyhýbala a vyhýbá, i tehdejší princ Charles, dnešní král Karel III. (* 1948; na trůnu od září 2022), který měl a má „ochranu venkova se vším, co k němu patří, včetně starých, ctihodných tradic“ tak říkajíc ve své gesci. V jednom ze svých vystoupení na toto téma dokonce emotivně pohrozil, že v případě schválení zákona odejde ze země, na což samozřejmě nedošlo.

Premiér Tony Blair, disponující pohodlnou většinou v Dolní sněmovně, zákaz v roce 2004, pokud jde o Anglii (Hunting Act of 2004), s platností od roku 2005 prosadil, třebaže tím vzbudil v části společnosti odpor, který si předtím nedokázal ani v náznaku představit (tiskové a veřejné kampaně, demonstrace atd.). 

Tři roky po odchodu z vlády, 1. září 2010, nicméně pro časopis a web Countryside svého kroku litoval. Stejně se vyjádřil i ve svých memoárech Moje cesta (A Journey; rovněž 2010).

Zákaz honu na lišku v Anglii, ve Walesu i ve Skotsku pořád platí (v severním Irsku nikoli), několik pokusů o jeho odvolání selhalo. Příležitostně – a protizákonně – se přirozeně porušuje, násilně přerušená tradice je pro řadu lidí (už dávno nejen pro aristokraty) logicky silnější než možný postih. 

Dnes jsme si o honu na lišku a o jeho zákazu povídali nejen kvůli tomu, že od vstupu zákona v platnost uplynulo rovných dvacet let, ale i proto, jak jsem už uvedl, že se jedná o krok, jenž přispěl k zániku „staré dobré Anglie“, jak jsme ji znali a jak ji známe třeba z krásné literatury. Té Anglie, z níž zbývá, jak zjistí každý, kdo na Ostrovy přijede, včetně venkova, nejen v Londýně, stále méně. Možná je to projev nepatřičného sentimentu, ale za mě je to veliká škoda.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.