ANALÝZA MARTINA KOVÁŘE | Írán je v posledních dnech a týdnech hlavním centrem pozornosti velké části světa. Není divu, tamní režim konzervativních ajatolláhů se po bezmála půl století otřásá v základech. Pro odpovědi na otázku ohledně obrysů budoucnosti a možného návratu šáha je zásadní znát minulost.
Během izraelsko-amerického útoku bylo zlikvidováno prakticky celé íránské politické vedení, vzápětí došlo i na jeho některé nově jmenované představitele.
Jak americká operace Epic Fury (Epický hněv) a izraelská operace Roaring Lion (Řvoucí lev) dopadnou, jaké výsledky ve finále přinesou, zatím nevíme. Jednou z možných variant dalšího vývoje je, že by se vlády v zemi mohl ujmout jako prozatímní vůdce Kýros Rezá Pahlaví, syn íránského vládce – šáha, svrženého na přelomu let 1978/1979.
Pojďme se proto podívat, nakolik je tato možnost reálná. A na všechno, co s tím souvisí.
Strmá kariéra perského kozáka – počátky dynastie Pahlaví
Prvním příslušníkem dynastie Pahlaví, vládnoucí velkou část 20. století v Persii, v dnešním Íránu, se stal Rezá Šáh Pahlaví (původním jménem Rezá Savádkúhí a poté Rezá Chán; 1878–1944), voják v perské kozácké brigádě (původně pod ruským velením).
V roce 1921 patřil tento mladý, nesmírně ambiciózní důstojník k iniciátorům politického převratu – ve spolupráci s Brity, kteří v něm viděli možného garanta svých zájmů v zemi proti úřadující vládě.
Ziskem mu byla generálská hodnost a funkce ministra války. Na podzim 1923 už byl ministerským předsedou. Po odchodu – či spíše útěku – Ahmada Šáha do zahraničí jej pak poslanci na sklonku roku 1925 povýšili na šáha, suverénního vládce země.
Šáhova vláda, faktická diktatura, jež trvala až do roku 1941, se sice pokoušela o reformy v kemalistickém duchu (Mustafa Kemal zvaný Atatürk byl turecký prezident, který během své vlády v letech 1923–1938 zcela změnil někdejší zaostalou Osmanskou říši v moderní sekulární stát), ty ale byly vynucovány nezřídka násilím, což vyvolávalo silný odpor, a to jak ze strany konzervativních šíitských duchovních, tak ze strany potenciálních liberálních elit.
Mustafa Kemal zvaný „Atatürk“– Otec Turků: Zrození „nového národa a státu“ na pomezí dvou kontinentů
Z Íránu se tak „druhé Turecko“ nestalo. V létě 1941, za mimořádně složité politické situace, vstoupila do Íránu britská armáda, obávající se toho, že by v zemi mohl získat rozhodující vliv Sovětský svaz.
Šáh rezignoval ve prospěch svého syna a po tříletém exilu v jihoafrickém Johannesburgu v roce 1944 zemřel.
Nový šáh a pokus o modernizaci země v „západním stylu“
Nový íránský vládce, Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr (1919–1980), začal vládu překvapivě úspěšně: rozsáhlou amnestií si udělal politické přátele (téměř) na všech stranách, na mezinárodním fóru si pak získal respekt „pořádáním“ konference „velké trojky“ (Churchill, Roosevelt a Stalin) na přelomu listopadu a prosince 1943 v Teheránu.
Po skončení války se mladý šáh, celoživotní obdivovatel zejména evropského Západu a jeho kultury, citlivěji než jeho otec, snažil o „pozápadničení“ Íránu, demonstrativně okázalý životní styl v zemi, jež byla všechno jenom ne bohatá, mu ale dělal stále více nepřátel, kteří mu dokonce opakovaně usilovali o život.
Na počátku padesátých let šáhovu moc vážně ohrozil reformistický ministerský předseda Muhammad Mosadek (1882–1967; premiérem v letech 1951–1953). Britové a Američané, obávající se ohrožení svých „ropných zájmů“ v zemi, jej ale prostřednictvím státního převratu svrhli a formálně šáha vrátili k moci.
Ve skutečnosti byla situace mnohem složitější. Především konzervativní část společnosti šáha odsuzovala za to, že se stal pouhou „loutkou“ Západu, a odmítala jeho liberální reformy v „mírně mosaddekovském duchu“ (aniž ohrožovaly zájmy zahraničních společností), jejichž cílem bylo získat podporu širokých lidových vrstev.
Šáh usiloval o změnu agrárního Íránu v průmyslovou a vojenskou velmoc, o modernizaci školství a zdravotnictví, o emancipaci žen atd. Jeho snahy ale v mnoha ohledech uvízly v polovině cesty. Budoucnost jeho režimu se tak jevila stále problematičtější.
Mýtus a / versus skutečnost
Vzhledem k tomu, jak odporný, nelidský a všeho schopný režim dnes v Íránu (stále ještě) vládne, nijak nepřekvapí, že dochází – zejména u příslušníků íránského exilu, obecně v zahraničí, méně už v Íránu samotném – k idealizaci poměrů v zemi před nástupem režimu ajatolláhů. Stačí si projít sociální sítě, jež jsou – s nadsázkou řečeno – plné velkého množství odkazů srovnávajících situaci před rokem 1978, respektive 1979 a po něm.
Na snímcích a krátkých dokumentárních filmech můžeme vidět ženy v krátkých sukních a šatech v ulicích Teheránu i v bikinách na plážích.
Tato idealizace ale není na místě, respektive je sice propagandisticky výtečně využitelná 2 současně je ale třeba říci, že se jednalo sice o působivou, ale méně důležitou stránku šáhovy vlády.
Konzervativní opozice, jejímž jménem mluvil stále častěji a nejdůrazněji ajatolláh Rúdolláh Músaví Chomejní (1900/1902–1989) si v muslimské zemi získávala stále více stoupenců, další jim přidávaly tvrdé represe, jimiž se ji šáh, jeho policie a armáda pokoušely – nezřídka velmi brutálně 2 pokoušely zlomit.
Deptán vnitropolitickou situací a stále horšími vyhlídkami unikal šáh, jak jen mohl do zahraničí, kde se těšil úctě a užíval si života ve vysoce exkluzivním stylu.
A mimochodem, nedlouho před svým pádem, v létě 1977, navštívil i komunistické Československo – kde mu byl mimo jiné udělen Řád Bílého lva a čestný doktorát Univerzity Karlovy v Praze.
Islámská revoluce…
Na přelomu let 1978 a 1979 dlouhodobá vnitropolitická krize ve strategicky důležitém Íránu vyvrcholila. Radikální islámská revoluce vyústila v nástup nového režimu, v jehož čele stanul jako nejvyšší duchovní (faktický vládce) výše zmíněný Chomejní, vrátivší se ze zahraničního exilu.
Deprimovaný a těžce nemocný šáh (již od poloviny sedmdesátých let) odešel do zahraničí a jedna éra v dějinách Íránu skončila. Nový teokratický režim rychle upevnil svoji moc a Irán se postupně proměňoval v nemilosrdnou diktaturu vedenou konzervativními kleriky.
Během dvou let nezbylo po někdejší zemi, jejíž velká města, zejména Teherán, připomínala v řadě ohledů metropole západního světa, ani stopy.
…a její důsledky
Následně, po rozhodnutí Washingtonu umožnit sesazenému šáhovi léčbu ve Spojených státech, došlo k vyhrocení vztahu mezi USA a Íránem. Revoluční gardy nového režimu a zdivočelý dav obsadily budovu amerického velvyslanectví v Teheránu a zadrželi více než pět desítek diplomatů. Americké politické vedení v čele prezidentem Jimmym Carterem (v Bílém domě v letech 1977–1981) situaci totálně nezvládlo.
Faktickou neschopnost prezidenta reagovat adekvátně na nebezpečné zahraničněpolitické tlaky a problémy – kromě íránské revoluce se jednalo rovněž o vpád Sovětů do Afghánistánu – symbolizoval ponižující krach vojenské operace Eagle Claw na osvobození amerických teheránských rukojmí.
Carterovu prestiž nezachránila ani relativně úspěšná jednání ve sporu o Panamský průplav, ani to, že přivedl k jednacímu stolu a k mírové dohodě z Camp Davidu izraelského premiéra Menachema Begina a egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta.
Vliv USA ve světě v sedmdesátých letech 20. století zkrátka upadal a Carter na tom nedokázal nic změnit; porážka, kterou na podzim 1980 utrpěl ve volbách s Ronaldem Reaganem jeho politickou éru ukončila.
Šáhova smrt a jeho syn
Vraťme se ale do Íránu, respektive k sesazenému šáhovi. Poté, co se nějakou dobu léčil ve Spojených státech, odletěl do Panamy, kde se však – v důsledku intrik nového íránského režimu a jisté, jak to jen říci, nevyzpytatelnosti Washingtonu – obával o život, a proto přijal velkorysou nabídku egyptského prezidenta Muhammada Anvara as-Sádáta (1918–1981) na to, aby se usadil v Egyptě.
Jeho onemocnění – leukémie a její důsledky – již ale nebylo zvládnutelné, a proto svržený šáh v červenci 1980 zemřel. Sádát mu vystrojil státní pohřeb se všemi poctami; aniž tušil, že za rok a čtvrt, v říjnu 1981, bude mrtev i on sám poté, co podlehne následkům atentátu.
Pozornost Íránců, nespokojených s vládnoucím režimem, je tak od té doby upřena na šáhova nejstaršího syna. Kýros Rezá Pahlaví (* 1960), jenž odešel do amerického exilu v roce 1978, se do rodné země již nikdy nevrátil. Ve Spojených státech prodělal letecký výcvik, vystudoval na univerzitě, nějaký čas pobýval v Egyptě a na Maltě, od roku 1984 ale žije v USA trvale.
S rostoucími potížemi režimu ajatolláhů se přirozeně pro případ, že by došlo k jeho pádu, začalo v politických kruzích, v médiích i na veřejnosti stále častěji skloňovat jeho jméno jako možného nového vládce země.
Kýrosovy sny, plány a naděje na návrat a přinejmenším dočasné převzetí vlády v Íránu, pokud takové on sám skutečně má (svědčí o tom přinejmenším jeho některá mediální vstoupení), nejsou ve skutečnosti příliš reálné.
Syn někdejšího šáha není v zemi příliš znám – a hlavně, nic nenasvědčuje tomu, že by měl mezi íránským obyvatelstvem a „politickým národem“ větší podporu či mocenskou základnu. Jeho portréty, které se objevují na demonstracích proti režimu ajatolláhů v zahraničí, mají o jeho pozici „doma“ téměř nulovou vypovídací hodnotu.
Celá „hra“, již Izraelci a Američané o minulém víkendu rozehráli, je navíc stále složitější a stále méně přehledná a Kýros je v ní jen miniaturní figurou bez reálné moci. Jakkoli v politice není nikdy nic předem jisté, má se obecně za to, že by jeho návrat do Teheránu, k reálné moci, byl hodně překvapivý.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
