Sezení u psychoterapeuta může být nahráváno. A vy o tom nevíte

Deprese, úzkost, panika. Stavy, které často bolí víc než fyzická bolest. Když člověk dospěje k tomu, že se bez odborné pomoci neobejde, čeká ho zásadní rozhodnutí: komu svěřit své nejniternější pocity. Odpovědnost, kterou tím na psychologa či psychoterapeuta klade, je obrovská — byť jiného druhu než u internisty nebo ortopeda.

Předně je potřeba vyjasnit rozdíl mezi psychology a psychoterapeuty. Psycholog je vysokoškolsky vzdělaný odborník v oboru psychologie. Psychoterapeut je ten, kdo provádí psychoterapii — může jím být psycholog, lékař, ale i jiný odborník s odpovídajícím výcvikem. Ne každý psycholog je psychoterapeut a ne každý psychoterapeut je psycholog.

Ještě před deseti až patnácti lety byla pravidla pro výkon psychoterapie v České republice poměrně jasná a vycházela z lékařského paradigmatu. Označení „psychoterapeut“ bylo v praxi spojeno především s lékaři — psychiatry, kteří absolvovali náročný, státem garantovaný výcvik. Psychoterapie byla vnímána jako léčebná metoda náležející do rukou odborníků s hlubokou znalostí biologie a patologie lidské mysli.

Zlom přišel během covidového období, kdy prudce vzrostla poptávka po psychologické péči. Česká asociace pro psychoterapii, založená v roce 2001 a sdružující i terapeuty mimo zdravotnictví, získala v roce 2020 od Evropská asociace pro psychoterapii status Národní akreditační organizace a certifikační autority pro Českou republiku.

Od července letošního roku se navíc podařilo prosadit „nelékařskou“ psychoterapii do zákona jako samostatnou živnost pod názvem „poradenská psychoterapie“. Dosud museli její poskytovatelé svou činnost skrývat pod obecné kategorie typu „poradenská a konzultační činnost“.

Asociace sice deklaruje snahu o nastavování etických standardů, v praxi ale podle části odborníků otevřela prostor pro „rozmělňování odbornosti“. Označení psychoterapeut dnes může používat téměř kdokoli — a běžný klient jen obtížně rozliší mezi klinickým odborníkem a absolventem výcviku bez lékařského vzdělání.

Jedním z nejalarmujících rysů současného vývoje je výrazné snížení nároků na vzdělání terapeutů. Zatímco ještě nedávno byl podmínkou vstupu do výcviku magisterský titul v pomáhajících profesích — psychologii, sociální práci či pastoraci — dnes jsou pravidla podstatně volnější.

Do certifikovaných výcviků mohou nastupovat absolventi prakticky jakéhokoli oboru. V praxi to znamená, že depresi, úzkost nebo trauma může řešit člověk, který vystudoval historii, zemědělství či ekonomii. Chybí mu přitom systematické základy ve vývojové psychologii, psychopatologii nebo neurobiologii.

Problém se prohlubuje ve chvíli, kdy tito terapeuti vstupují na trh. Na svých webech vystupují s titulem „Mgr.“, aniž by uváděli obor. Klient v nouzi pak snadno nabude dojmu, že jde o psychologa. Vzniká tak situace na hraně klamání, jejíž důsledky nese výhradně klient.

Další zásadní rozdíl spočívá v délce a intenzitě přípravy. V západních zemích je psychoterapeutický výcvik často spojen s denním studiem a zahrnuje stovky hodin přísně supervidované praxe v nemocnicích či specializovaných centrech. Budoucí terapeut musí prokázat schopnost pracovat i s nejtěžšími případy, než získá licenci.

V českém prostředí se však standardy postupně rozvolňují. Výcviky sice trvají několik let, často však probíhají formou víkendových setkání. Výsledkem je rostoucí počet terapeutů, kteří mají teoretické znalosti, ale postrádají klinickou zkušenost a hloubku potřebnou pro práci s traumatem.

Nejcitelnější dopady to má u dětské klientely. Dítě nedokáže rozpoznat manipulaci ani posoudit, zda mu terapie prospívá. Rodiče, často pod tlakem nedostatku dětských psychiatrů, proto svěřují své děti terapeutům, kteří nemají dostatečné znalosti vývojové psychologie.

Nedostatečně připravený terapeut může nevhodným vedením klienta dokonce znovu traumatizovat. Namísto úlevy tak dochází k prohloubení potíží. Pokud jsou takové služby současně nabízeny za vysoké ceny (1500 Kč za hodinu a výše), vzniká vážný problém na pomezí odbornosti a byznysu.

Pojišťovny dnes nabízejí příspěvky na terapii, což vypadá jako moderní krok k efektivní prevenci. Tyto příspěvky jsou však často navázány na členství terapeuta v určitých asociacích jako je ČAP a na ochotu spolupracovat s digitálními monitorovacími systémy. Terapeut je tak pod tlakem: pokud chce mít klienty, kterým pojišťovna přispěje, musí se podřídit systému, který může být v rozporu s jeho etickým přesvědčením o naprosté důvěrnosti terapeutického vztahu.

Vzniká tak trh, kde se „kvalita“ měří nikoliv podle klinických výsledků a spokojenosti klienta, ale podle toho, kolik dat terapeut odevzdá do centrálního systému a jak moc se drží algoritmizovaných postupů. V tomto směru představuje kontroverzní kapitolu dnešní české psychoterapie aplikace Deepsy. Jde o nástroj, který má monitorovat efektivitu terapie pomocí umělé inteligence. Pojišťovny, jako je VZP, terapeuty motivují, aby tento systém používali. Na první pohled jde o moderní monitoring kvality, na druhý o hluboký zásah do soukromí.

Data ze sezení jsou následně zpracovávána na akademické půdě, například na technických univerzitách. Zde však vzniká etické vakuum. Kam přesně putují? Nahrávky nebo textové záznamy obsahují ta nejintimnější přiznání – o nevěře, sexuální orientaci, rodinných tragédiích nebo finančních problémech. 

Ačkoliv se mluví o anonymizaci, v digitálním světě je de-anonymizace dat u takto specifických záznamů technicky možná a představuje obrovské riziko v případě úniku dat. Pojišťovna zde funguje jako „velký bratr“: Proč by měla vědět víc, než je nutné pro proplacení péče? Sběr těchto dat vytváří nebezpečný precedens, kde je klient pod neustálým digitálním drobnohledem.

Masivní sběr dat z terapeutických sezení může sloužit k tréninku algoritmů umělé inteligence.Cíl je zřejmý: nahradit lidského terapeuta algoritmem, který bude na základě analýzy tisíců sezení simulovat vysokou míru empatie.

Pojišťovny tak budou moci v budoucnu nabídnout levný „přístup k duševnímu zdraví“ skrze aplikaci za pár stovek měsíčně. Problém je, že psychoterapie není jen o správných otázkách a technikách. Je to vztah dvou lidských bytostí. AI může simulovat empatii, ale nemůže ji prožívat. Nemůže klientovi poskytnout skutečnou lidskou zralost a hloubku pohledu, která je pro vyléčení klíčová. 

Česká psychoterapie se ocitá na křižovatce. Cesta k větší dostupnosti — jen Česká asociace pro psychoterapii eviduje tisíce terapeutů — může být lákavá pro pojišťovny i nové poskytovatele. Pokud je však vykoupena ústupem od odbornosti a narušením soukromí, přináší klientům spíše nejistotu než pomoc.

Označení „psychoterapeut“ nemůže být prázdnou nálepkou pro kohokoli s libovolným magisterským titulem. Stejně tak je nutné chránit terapeutický prostor jako místo důvěry, kam nemá přístup žádná třetí strana — ani instituce, ani technologie. Pokud tyto hranice padnou, psychoterapie ztratí to nejcennější, co má: důvěrné lidské pouto, které jediné dokáže skutečně léčit duši.