ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Už po dva týdny se noc za nocí ulice íránských měst plní davy protestujících, kteří požadují zásadní reformu režimu. Mnozí z nich provolávají smrt diktátorovi a islámské republice a část z nich dokonce skanduje jméno šáha, zatímco mnozí mávají předrevolučními vlajkami z dob monarchie. Jedná se o největší protivládní protesty za téměř půl století existence režimu, které pramení jak z hluboké ekonomické krize, do které vedení zemi dovedlo, ale také z touhy po svobodě, konci mezinárodní izolace a plýtvání národních prostředků na vývoz revoluce, která v zemi zajímá už jen uzoučkou vrstvu fanatiků.
Jedná se o největší a nejnovější z celé řady protestů proti režimu z posledních let a není to poprvé, co domácí a zahraniční komentátoři zvažují otázku, zda se brutální teokratický režim už konečně hroutí. Mnozí analytici včetně mě dlouho věřili, že pokud má režim padnout, nebude to důsledek vnějšího tlaku, ale vnitřní implozí. Že se zhroutí pod vahou vlastních rozporů, ohavnosti a kruté zbytečnosti. A mnozí doufají, že přesně to se teď děje.
Světem se valí velké množství dezinformací líčících režim v agonii. Zprávy o pádu měst, přeběhnutí vysokých představitelů či útěku nejvyššího vůdce do ruského exilu mají vyvolat dojem, že kolaps režimu je otázkou několika málo dní.
Pokud by skutečně docházelo k přebíhání elit, zejména z řad bezpečnostních složek, šlo by o skutečný signál, že tentokrát je vše jinak a režim nedokáže potlačit protesty. V době psaní tohoto článku však o ničem takovém neexistují věrohodné důkazy. Stejně tak nic nenasvědčuje tomu, že by se nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí chystal k rezignaci či dokonce k exilu v Moskvě, jak na sociálních sítích spekulují někteří „odborníci“.
Chameneí je politický přeživší par excellence. V šestaosmdesáti letech má za sebou atentát, existenční válku s Irákem, loňský krvavý střet s Izraelem i nespočet vln demonstrací. Nikdy nezmírnil svoji rétoriku a kurz upravoval nanejvýš mírným „upuštěním páry“ – jako když mravnostní policie omezila vymáhání zákonů ohledně ženského oděvu v několika velkých městech, nebo když hrstce reformistů umožnil kandidovat, jen aby je následně paralyzoval obstrukcemi a neumožnil jim provést nutné reformy.
Fanatik na trůnu
Chameneí je fanatický ideolog a celoživotní revolucionář, který vsadil celý svůj život na šíření islámské revoluce. Zemi opustil jen jednou a to v roce 1989, kdy podnikl cestu do Severní Koreje. Právě odtud Írán dekády čerpal raketové a jaderné technologie, které které mu mají sloužit pro ochranu a vývoz jeho revoluční ideologie. Představa, že to teď zabalí a odjede do Moskvy „hrát videohry“ s Bašárem Asadem, je naprosto zcestná.
Roky skandoval „Smrt Izraeli“ a „Smrt Americe“ – a myslel to vždy doslova a vážně. Když loni v létě došlo na lámání chleba a Írán se s nimi ocitl válce, stáhl se do bunkru a celé dny nebyl k vidění. Když konečně vylezl z „díry“, působil jen jako stín svého někdejšího já – jeho rétorika o nepřátelích revoluce a zlotřilém Západu a Izraeli ale zůstala neoblomná.
Totéž vidíme u současných protestů. Chřadnoucí diktátor předstupuje před komparz pečlivě vybraných loajalistů, kteří „autenticky a spontánně“ provolávají smrt nepřátelům. Chameneí pak jen mechanicky opakuje tisíckrát slyšenou variaci: protestující nejsou nespokojení občané, ale zahraniční agenti a zločinci.
At a moment when the Iranian regime is facing an unprecedented crisis of legitimacy, Khamenei reads out a copy-paste version of the same speech he always gives during protests https://t.co/iv1rIiEZ6f
— Gregg Carlstrom (@glcarlstrom) January 9, 2026
Ajatolláh prodává revoluci, Íránci však nekupují
Zde je nutno podotknout, že většina Íránců nekupuje to, co ajatolláh prodává. Statistiky mluví jasně: ve všech prezidentských volbách od roku 2013 zvítězil reformní kandidát. Jedinou výjimkou byl rok 2021, kdy režim pro jistotu nikomu proreformnímu kandidovat nedovolil. Fakticky se však vítězná šňůra reformistů táhne už od roku 2009. Tehdy musel režim výsledky zfalšovat, aby uchránil křeslo pro svého favorita a zastánce tvrdé linie Mahmúda Ahmadínežáda. Ten přitom paradoxně zůstává jediným „jestřábem“, který od přijetí nové ústavy v roce 1989 dokázal vyhrát (v roce 2005) v jakž takž férovém souboji s reformní alternativou.
Druhá ústava vstoupila v platnost po smrti otce zakladatele, Rúholláha Chomejního. Tomu se podařilo íránskou revoluci lstivě ukrást pro svou vizi klerofašismu, přestože doma i v zahraničí původně sliboval demokracii. Jak později sám přiznal, šlo o taktiku islámského úskoku, údajně posvěceného samotným Bohem.
Chomejní zanechal zemi v troskách: ekonomiku zdevastovala osmiletá válka s Irákem a revoluční nadšení vyprchalo. Vězení byla plná někdejších revolucionářů, kteří kdysi Chomejního oslavovali, aby vzápětí poznali krutou pravdu, že revoluce požírá své děti. Za této konstelace dosadili zastánci tvrdé linie do funkce nejvyššího vůdce Alího Chameneího. Ten sice zpočátku nemohl vládnout železnou pěstí, ale trpělivou konsolidací moci si ji nakonec vynutil.
Cestu z totálního rozkladu měl Íránu ukázat Alí Akbar Hášemí Rafsandžání. Tento protřelý pragmatik se rád stylizoval do role íránského Teng Siao-pchinga – čínského reformátora, který svou zemi vytáhl z revolučního a ekonomického bahna maoismu. Rafsandžání byl mistrem zákulisních her; stál za tajnými nákupy zbraní z Izraele a USA během aféry Írán-Contras a jeho dvě prezidentská období (1989–1997) se stala érou domácí obnovy a uvolnění napětí se Západem.
