Euro spojilo nespojitelné a musí být rozbito: Sarrazinovo proroctví a dotační král Sánchez

Pokaždé, když přijedu do jižní Itálie, kde se zrovna nacházím, mi na mysli denně vytane otázka: Jak se proboha tenhle stát dostal do monetární unie s Německem? Nejde samozřejmě o otázku nijak novou ani originální. Odpověď je poměrně nasnadě, stejně jako na to, zda-li tuto měnovou unii má ve světle zombifikace evropské ekonomiky i čerstvého – byť predikovatelného – skandálu socialistické španělské vlády, cenu udržovat. Tedy pokud se odprostíte od náboženské víry v dogma, že více Evropy = automaticky a inherentně více dobra.

Celou věc nejuceleněji formuloval už v roce 2012 ve své knize Europa braucht den Euro nicht (česky Evropa euro nepotřebuje, 2012, Academia) Thilo Sarrazin, německý ekonom, publicista a před svojí exkomunikací za kritiku migrace a eura také bývalý politik za socialisty. 

V evropském veřejném prostoru se stal symbolem břitké, ale daty podložené kritiky establishmentu – ostatně coby bývalý člen bankovní rady německé centrální banky a berlínský senátor pro finance byl primárně mužem čísel.

Do širšího povědomí sice vstoupil v roce 2010 svou knihou Německo páchá sebevraždu, avšak jeho nejzásadnější ekonomický příspěvek představuje hluboká a nekompromisní kritika společné evropské měny. Ta stojí na následujících pilířích.

Sarrazin tvrdí, že eurozóna byla od počátku odsouzena k problémům. Spojila strukturálně, kulturně a historicky zcela odlišné ekonomiky do jednoho měnového korzetu. 

Evropský jih (Řecko, Itálie, Španělsko) má historicky jinou rozpočtovou morálku, vyšší inflaci a nižší produktivitu práce než průmyslový sever (Německo, Nizozemsko). Společná měna vzala jihu možnost devalvovat vlastní měnu a obnovit tak konkurenceschopnost, zatímco severu uměle oslabila měnový kurz, což vedlo ke značným exportním přebytkům.

Jako centrální bankéř Sarrazin tvrdě kritizuje transformaci Evropské centrální banky (ECB). Euro bylo Němcům slíbeno jako nová marka – tedy měna postavená na přísné cenové stabilitě, nezávislosti ECB a zákazu financování státních dluhů (tzv. no-bailout doložka v Maastrichtské smlouvě). 

Sarrazin detailně popisuje, jak ECB pod tlakem krizí tato pravidla obešla. Kvantitativní uvolňování, masivní nákupy státních dluhopisů a záporné úrokové sazby nejsou ničím jiným než nástrojem ideologicky motivované politizace ECB. Tím se ekonomická instituce mění v politický nástroj, který zachraňuje předlužené státy na úkor střadatelů v rozpočtově odpovědných zemích, jimž inflace a nízké (místy dokonce záporné!) úroky znehodnotily úspory.

Zásadním Sarrazinovým argumentem je, že zavedení eura nebylo ekonomickým rozhodnutím, ale projektem čistě politickým a ideologickým. Evropští lídři (zejména v Německu a Francii) věřili, že měnová unie automaticky časem vynutí unii politickou. Sarrazin tento přístup ostře odmítá jako nebezpečné sociální inženýrství, které ignoruje staletí ekonomického vývoje. 

Euro podle něj mír a jednotu v Evropě neupevnilo, nýbrž naopak oživilo staré národní resentimenty – například protiněmecké nálady v Řecku či Itálii během dluhové krize. Za ni si sice tyto státy mohly zcela samy, ale díky monetární unii nemohly uplatnit své tradiční řešení a dluhy umazat zničením úspor svých schopnějších obyvatel pomocí masivního tištění vlastní měny a obrovské inflace.

Právě na toto řešení v rámci eura neustále tlačí „rozežrané“ socialistické režimy ve Francii, Španělsku a Itálii, které úpí pod přehnanou rolí státu ve svých ekonomikách, nezřízenými státními výdaji, vymíráním původních obyvatel a jejich nahrazovaní ekonomicky neproduktivními migranty z třetího světa.

Euro nevedlo k politické integraci a prosperitě, ostatně Evropa nebyla pod tlakem lokálních lobby ani schopna dobudovat svůj vnitřní trh, natož pak abychom – byť jen teoreticky – mluvili o politické federaci států, které jsou kulturně a politicky neslučitelné. 

Euro navíc vytváří systém, kde severní státy permanentně dotují a garantují dluhy států jižních (ať už přes záchranné fondy ESM (tzv. euroval), nebo clearingový systém Target 2. Sarrazin tento stav nazýval už před covidem „transferovou unií zadními vrátky“, která funguje bez demokratické legitimity. 

Společné zadlužování pro obnovu po covidu a nyní pro obranu ještě více posiluje předchozí trend, v rámci kterého ochrana euroklubu zbavuje jižní a jiné socialistické státy jako Francie motivací k provádění bolestivých, ale nutných strukturálních reforem. Protože tyto země vědí, že je evropský záchranný polštář nakonec nenechá padnout.

Sarrazinova kritika se v průběhu let ukázala v mnoha ohledech jako prorocká. Diskuse o transformaci eurozóny v permanentní dluhovou unii, které rezonují i v současnosti, dávají jeho tehdejším ekonomickým analýzám jednoznačně za pravdu – a to Sarrazin ještě ani nepřevídal to nejhorší, ale ve skutečnosti nevyhnutelné: že rozhazovační jižní socialisté nakonec začnou transfery ze společného dluhu projídat nejen nepřímo, ale i zcela „na placato“. 

Přesně to totiž nyní vyplulo na povrch v případě Španělska. (Kdo nemá chuť na detailní popis špinavých účetních triků patrně největšího gaunera mezi evropskými lídry, tedy španělského premiéra, nechť přeskočí následující dvě sekce).

V létě 2020 se Evropa nacházela v covidové krizi. Pandemie (resp. panická reakce mnoha evropských vlád, doprovázená cenzurou a lhaním elitních vědců) paralyzovala ekonomiky, narušila dodavatelské řetězce a zlikvidovala miliony pracovních míst. 

V této extrémní situaci dovršila tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová svoje tragické dědictví, když iniciovala historický obrat v německé politice: ustoupila dlouholetému tlaku jižních a jiných méně produktivních členských států EU a poprvé souhlasila s emisí společného unijního dluhu. Společně s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a španělským premiérem Pedrem Sánchezem vytvořila koncept, který vešel do dějin pod názvem NextGenerationEU.

Tento program, jehož srdcem je takzvaný Nástroj pro oživení a odolnost (RRF), zahrnuje 672,5 miliardy eur, rozdělených na granty a nízkoúročené půjčky, které měly být použity na „investice“ do zelené transformace, digitalizace, infrastruktury a strukturálních hospodářských reforem. Minimálně 37 % všech finančních prostředků bylo vyhrazeno pro cíle „ochrany klimatu“ a 20 % pro digitální transformaci. 

Už to samotné je zjevná černá díra, ale tím to samozřejmě teprve začíná. Oficiálně však nešlo o hospodářský stimul ze staré školy ani o transfery na financování běžných vládních výdajů, aby byl tento politický trik (mimochodem zcela v rozporu se zakládajícími smlouvami EU) politicky průchodný.

Španělsko miluje dluh. Jeho socialistická vláda dlouhodobě staví na nezodpovědném chování, transferech z EU a účetních tricích malujících lejno na růžovo (což mu žerou naši pokrokoví ekonomičtí novináři i s navijákem, viz například ZDE). Proto si umělo zařídit, aby od samého počátku patřilo k největším příjemcům. 

Sánchez je jako hardcore socialista dotační král a čtenáře jistě nepřekvapí, že v masivní korupci a ovlivňování médií jsou souzeni jeho manželka, bratr, nejbližší poradci, ministři a náměstci; kam se hrabou Orbánovy rozhledny do nikam! Ale Sanchéz je oblepován lepkavým laudáciem, gigantické korupci jeho nejbližšího okolí navdzory. Stačí objímat nelegální migranty a halit se do palestinské vlajky (zatímco zavíráte aktivisty za katalánské sebeurčení do kriminálu) – a sympatie lepších lidí jsou na světě.

Madrid si dokázal svými léty vyšlapanými bočními uličkami v Bruselu vydupat přes 160 miliard eur, rozdělených na téměř 80 miliard eur v nevratných grantech a až 83 miliard eur v extrémně výhodných půjčkách. To odpovídalo přibližně 13 % HDP Španělska z roku 2019! 

Že část těchto prostředků nepoteče do fotovoltaických systémů, gigafoundries ani širokopásmových sítí, ale spíše do chronicky deficitního španělského systému sociálního zabezpečení, Brusel nehodlal předvídat. Španělé (a Italové) jsou ti hodní zloději, Maďaři ti zlí, capisce?

Finanční prostředky byly výslovně určeny na zelenou a digitální transformaci a také na strukturální hospodářské reformy – nikoli na běžné sociální výdaje jako platby důchodů. Evropský účetní dvůr ve své zvláštní zprávě z května 2026 konstatoval, že v mnoha případech bylo prostě nemožné dohledat, kde peníze nakonec skončily – lze důvodně předpokládat, že je španělská vláda použila na zalepení díry ve zjevně neudržitelném sociálním systému, do kterého hodlá importovat milion a půl dalších lidí neevropského původu (byť oficiální číslo je třetinové).

O tom, jak přesně mechanismus podvodu funguje, bude pojednávat druhý díl této analýzy, který vyjde již zítra.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.