ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Německo se dostává do bodu, z něhož není návratu. Podnikatelé to vědí, lidé v zemi to cítí, ale politici s odpověďmi nepřichází a většinou pokračují v politice vedoucí ke stagnaci, kterou zdědili po Angele Merkelové, jež samozřejmě ve svých nedávných pamětech žádnou vinu nepřijímá. Tím se největší evropská ekonomika vydala na cestu úpadku, který hrozí stát se nezvratným. Německo se nezhroutí ze dne na den; jde o velmi pomalý a velmi zdlouhavý úpadek. A ten stahuje ke dnu celou Evropu.
Po pěti letech stagnace je nyní německá ekonomika o 5 % menší, než by byla, kdyby se udržel trend růstu před pandemií. Ještě znepokojivější je, že podle odhadů agentury Bloomberg bude většinu tohoto výpadku těžké obnovit, a to kvůli strukturálním problémům, jako je ztráta levných ruských energií a problémy autoprůmyslu, neschopného držet krok s přehnanou regulací a dotacemi, a politickými rozhodnutími nadopovanými čínskými automobilkami. Pokles německé konkurenceschopnosti znamená, že každá domácnost na trendu tratí přibližně 2 500 eur ročně.
Vzhledem k tomu, že kancléř Olaf Scholz v pondělí nevyhnutelně prohrál hlasování o důvěře, nabízejí únorové předčasné volby šanci na změnu kurzu. Ale trend postupného úpadku vytváří jen malý pocit naléhavosti a politici se k nějaké revoluci rozhodně nemají.
Tedy snad kromě Zelených, kterým trend chudnutí přijde normální a akceptovatelnou součástí jejich boje proti kapitalismu, tedy pardon, změně klimatu. (Nic proti ochraně životního prostředí, ale pokud si v jejím rámci chcete vypnout amortizované jaderné elektrárny a začnete spalovat více uhlí, tak jste buď idiot, nebo vám v první řadě nikdy nešlo o klima. A pokud na to někdo upozorní, patří v rámci ESG a sociální spravedlnosti do vězení, to dá rozum.)
Slabost mainstreamu a cordon sanitaire kolem AfD ukazují na další politickou paralýzu. Akutním rizikem je tedy anemická politická reakce a chybějící ambice dělat systémové změny potřebné k řešení základních německých problémů. Voliči jsou sice naštvaní, polarizovaný elektorát však pravděpodobně nevydá jasný mandát pro příští vládu a situace všech se tak bude dál krůček po krůčku zhoršovat.
Německo mezitím přichází o další a další části energeticky náročné výroby, zatímco vývoz se propadá a panikařící průmysl omezuje domácí investice. Toxický koktejl opatrnosti a naštvání obyčejných lidí se tak z Německa patrně následně rozšíří po celé Evropě, ostatně podívejme se k nám, zemi na Německu zcela závislé, která má navíc také nekompetentní vládu.
Deindustrializace v přímém přenosu
Německo za kancléřování Angely Merkelové zcela vsadilo na hospodářský model, v jehož rámci outsourcovalo svou bezpečnost do USA, energetické potřeby do Ruska a ekonomický růst do Číny. Kancléř Olaf Scholz po ruském vpádu na Ukrajinu oznámil, že tento model skončil, ale ve skutečnosti následně dělal vše pro to, aby z něj udržel pohromadě pokud možno co nejvíc.
Pozorovatelé tak Zeitenwende po dvou letech považují za fiasko. Mezitím se stabilita německého
hospodářského systému, jak jsme ji znali po dekády od dob
poválečného hospodářského zázraku, rozpadá a největší
evropská ekonomika se v posledních třech letech pomalu, ale
vytrvale propadá do krize.
Od konce roku 2021 země
nezaznamenala žádný významný čtvrtletní růst reálného HDP a
roční HDP klesá již druhý rok po sobě. Průmyslová výroba
dosáhla svého vrcholu v roce 2017 a od té doby poklesla o 16 %.
Podle posledních dostupných údajů se podnikové investice snížily
ve 12 z posledních 20 čtvrtletí a nyní jsou na úrovni, která
byla naposledy zaznamenána během počátečního šoku covidové
pandemie.
Přímé zahraniční investice rovněž prudce klesají – Německo má příliš drahé energie a odbory s místními vládami se zuby nehty brání automatizaci, což je v zemi s vysokými platy, daněmi a ještě vyššími sociálními odvody obrovský problém.
Světlo na konci tunelu je těžké rozpoznat. MMF ve své nejnovější prognóze uvádí, že německý HDP vzroste v příštím roce pouze o 0,8 %. Z největších a nejbohatších ekonomik světa by měla stejně pomalu růst pouze Itálie.
Všechny tři klíčová odvětví německého hospodářství, tedy automobilový průmysl, chemický průmysl a strojírenství, se nacházejí v kritickém útlumu současně. Společným jmenovatelem jsou drahé energie a úpadek exportu do Číny, která se jednak potýká s vlastní krizí a jednak se ze skvělého trhu pro německé výrobky stává mohutnou konkurencí německého průmyslu. Poradenské firmy, které podnikům pomáhají s restrukturalizací, musí odmítat zakázky.
Slavný německý automobilový průmysl ztrácí podíl na trhu a urychluje přesun výroby do zahraničí – např. Volkswagen poprvé ve své historii čeká zavírání výrobních závodů na domácí půdě. V důsledku toho ztratí toto odvětví v Německu v příštích 10 letech až 40 % své přidané hodnoty. Ještě větší problémy však hrozí dodavatelům včetně světoznámých společností jako Bosch a Continental...
Letos v září se 225 let stará rodinná loděnice Meyer Werft jen těsně vyhnula bankrotu díky státní pomoci ve výši 400 milionů eur. Thyssenkrupp – kdysi symbol německé průmyslové síly, největší výrobce oceli v zemi a jeden z původních hybatelů německé industrializace – je jednou z těch firem, které doma omezují výrobu. Firma ve své ocelářské divizi plánuje do konce dvacátých let snížit počet zaměstnanců o 40 % a uzavřít dvě vysoké pece.
Německé firmy z žebříčku Fortune 500 Europe letos oznámily již více než 60 000 propuštěných zaměstnanců. „Německý byznys model je ve vážném nebezpečí – ne někdy v budoucnu, ale tady a teď,“ varoval na podzim prezident Svazu německého průmyslu (BDI) Siegfried Russwurm. Podle něj by do roku 2030 mohla zaniknout další pětina zbývající německé průmyslové výroby. „Deindustrializace je reálným rizikem.“
