ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Čína má velký problém, a tím je její ekonomika. Donald Trump tomuto problému jistě nepřidá. Mezi očekávané výzvy patří především Trumpův program „reshoringu“ (návrat výroby do USA, pozn. red.) a potenciální cla – v kampani nadhazoval čísla jako 10 až 20 % na veškerý dovoz do USA a dalších 60 až 100 % na dovoz zboží z Číny. To by představovalo přímé ohrožení čínské ekonomiky založené na vývozu, a to právě v době, kdy se země stále potýká s pomalým post-covidovým oživením, nestabilitou v oblasti nemovitostí a velice slabou spotřebitelskou poptávkou. Trumpova cla by však byla jen třešničkou na problémovém dortu, který si soudruzi v Pekingu upekli sami.
Konec čínské pohádky
Po desetiletích nominálních i velice reálných ekonomických úspěchů se onen tolik vychvalovaný hospodářský zázrak v Číně jeví jako nestabilní a čínský ekonomický růst se značně zadrhává. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že růst Číny se v příštím roce opět zpomalí kvůli rostoucímu zadlužení, problémovému sektoru nemovitostí a dalším problémům, často ne zcela viditelným.
Vláda v Pekingu v posledních týdnech a měsících intenzivně přemýšlí o nástrojích, které by mohly zastavit zpomalení čínské ekonomiky. Spekuluje se o uvolnění měnové politiky, masivních vládních výdajích a investičních pobídkách, což by mělo dát dohromady ekonomice velice silný stimul.
Dosud oznámená opatření, která mají řešit krizi na trhu nemovitostí, chronickou deflaci, gigantickou hromadu skrytých dluhů místních vlád a měst a klesající důvěru podnikatelů a spotřebitelů, však nenechávájí trhy klidnými a trvalé oživení pravděpodobně nepřinesou.
S miliony prázdných a nedokončených bytů, vysokou nezaměstnaností mladých lidí, klesajícími mzdami a politikou pobídek upřednostňující high-tech průmysl před odvětvími, která jsou páteří ekonomiky, je Čína na cestě do průšvihu.
Vypadá to však, že velký kormidelník hodlá pokračovat v nastoleném kurzu a podniky (kromě vybraných) tak nebudou investovat, spotřebitelé nebudou spotřebovávat a místní samosprávy nebudou schopny poskytovat služby.
Peking deklaruje snahu a schopnost dosáhnout svého ročního cíle hospodářského růstu ve výši pěti procent. Ovšem ani soudruzi nejspíš sami neznají reálný stav velikosti HDP a jeho růstu. Oficiální čínská čísla jsou často vylhaná a po tolika letech manipulací s výsledky se dnes odhaduje, že realita se od čínských oficiálních statistik může lišit až o dvacet procent – směrem dolů. To vše navzdory neúnavným a masivním investicím do průmyslu, infrastruktury a nemovitostí.
Přes veškerý úspěch země v elektromobilitě, průmyslové výrobě na velké škále nebo ve stavbě sítě vysokorychlostních vlaků je čínská ekonomická krajina nutně poznamenána nesmyslným plýtváním, vyplývajícím z absence tržních signálů při tvorbě hospodářské politiky.
Podle některých odhadů je v současné době v celé zemi více než padesát milionů prázdných rezidenčních jednotek a další miliony jsou nedokončené, přičemž krachující předlužené firmy ve stavebním sektoru je pravděpodobně už ani nedokončí.
Průmyslová expanze vytvořila obrovské strukturální „nadkapacity“, které zpomalující se ekonomika nedokáže absorbovat, což jen prohlubuje problémy se zadlužením spojené s průmyslovými pobídkami. To pak vede k tlaku na export, což zase vyvolává strach obchodních partnerů Číny jako Evropa a USA o zachování konkurenceschopnosti vlastního průmyslu. To znamená nárůst protekcionistických opatření a upadnutí čínské ekonomiky do spirály.
První poprask na trhu nastal v roce 2020, kdy vládní regulátoři zavřeli kohoutky pro poskytování úvěrů na nemovitosti, protože sektor vyprodukoval neudržitelnou bublinu po desetiletích, kdy tvořil 25–29 % čínského HDP.
Desítky developerů brzy zkrachovaly a místní samosprávy už nemohly financovat jejich agresivní expanzi za každou cenu prodejem pozemků. Provincie, okresy a města mají na svědomí zhruba 100 bilionů jüanů (cca 340 bilionů korun) dluhů, z nichž asi 60 % se nenachází v ekonomické rozvaze těchto entit.
Soudruzi pak situaci ještě výrazně zhoršili svou katastrofální politikou „nulového covidu“, která zavírala celá milionová města do izolace, podkopala ekonomický růst a zcela zdecimovala důvěru.
Toto fiasko bylo doprovázeno státními zásahy proti mnoha nejdynamičtějším soukromým společnostem v zemi, což zadusilo investice v soukromém sektoru a uzavřelo nejlepší zdroj pracovních míst pro absolventy vysokých škol.
Ti jsou nyní asi ze čtvrtiny nezaměstnaní (přesná čísla nikdo nezná, protože je vláda přestala zveřejňovat a dnes je měří dosti kreativní metodou, aby nevypadala tak zahanbujícím způsobem) a tvoří největší nespokojenou třídu v zemi poté, co je po masakru na náměstí Nebeského klidu vláda uplatila možností studovat.
Si Ťin-pching mezitím tváří v tvář rostoucímu napětí USA s Čínou ještě znásobil čínskou snahu o technologickou soběstačnost a přípravu armády na velkou válku – a za tímto účelem odklonil zdroje, které by mohly pomoci řešit okamžité potíže ekonomiky.
Výsledky se dostavily. Prodej rezidenčních nemovitostí se letos propadl o čtvrtinu a úspory domácností prudce rostou. Výrobní ceny klesají již dva roky v řadě, protože továrny vyrábějí zboží, které nelze prodat či prodat se ziskem, a spotřebitelské ceny se pohybují na hranici deflace. Opatření centrální banky na podporu investic a prodeje nemovitostí se zatím míjejí účinkem.
Skutečný problém ekonomiky je však hlubší: je politická ekonomie, která v minulosti spolehlivě generovala pohádkový růst, schopna překonat svoje zjevně se množící limity? A pokud ne, kdo to vysvětlí komunistickému vůdci, když ne trh ani občané ve volbách?
