Kdo odzbrojí Hamás? Trumpův plán pro Gazu má fatální díru, o které se nemluví

Trumpův dvacetibodový plán není v jádru ničím nový a v mnohém připomíná předchozí návrhy. Jeho krátkodobá taktická brilantnost spočívá v něčem jiném: v metodě. Trumpův tým totiž přinutil obě válčící strany a jejich patrony, aby veřejně přijali dohodu ještě předtím, než se vůbec dohodli na konkrétních detailech. V době vyhlášení příměří se tak například stále nevědělo, kteří palestinští vězni budou propuštěni nebo kam přesně se má izraelská armáda v Gaze stáhnout.

Tato nejednoznačnost se ukázala jako cenná, protože poskytla oběma stranám narativ, který mohli domácímu publiku „prodat“ jako své vítězství. Hamás tak mohl okamžitě prohlašovat, že jeho „odpor“ byl ospravedlněn. V nestoudném prohlášení tvrdil, že „Gaza – hřbitov vetřelců – zvítězila svou pevností“. 

Jenže zatímco Hamás mluvil o „jednotě lidu“, ve stejnou chvíli masově lámal nohy železnými trubkami a věšel na lampy pouličního osvětlení ty obyvatele Gazy, kteří s ním nesouhlasili.

Na druhé straně izraelská vláda prodala dohodu jako vynucenou kapitulaci Hamásu, která osvobodí všechny rukojmí, umožní armádě udržet kontrolu nad Gazou a nakonec přinese odzbrojení teroristů.

Záměrná vágnost plánu a nedostatek pevných termínů má však i své stinné stránky. Tím, že vše kromě nejnutnějších detailů zůstalo jen holou kostrou, vznikla obrovská propast mezi první fází a vším, co má následovat. Hrozí tak opakování známého scénáře: pokud nebude následovat trvalý tlak a odhodlání řešit všechny palčivé otázky, jako je odzbrojení Hamásu a Palestinské samosprávy, stane se toto příměří jen další přestávkou před nevyhnutelným návratem násilí. Přesně tak, jako se to stalo už mnohokrát v minulosti.

První fáze plánu je i přes dílčí porušování příměří úspěšně za námi. Propuštění izraelských rukojmí a palestinských vězňů proběhlo, boje ustaly a armáda se stáhla za dohodnutou linii.

Už teď se však ukazuje, kde leží první a nejzjevnější díra v základech celé dohody. Zatímco v oblastech pod kontrolou Izraele může začít obnova, v zónách Hamásu se okamžitě vrátil teror. Jen za první tři dny Hamás popravil přes sto Palestinců. Většinu z nich veřejně, s online přenosem z popravy. To vše za ohlušujícího mlčení západních propalestinských aktivistů, kteří jinak neváhají šířit tisíce tvrzení o izraelské armádě, pro která často chybí jediný ověřitelný důkaz.

Klíčový problém je, že v současné dohodě neexistuje žádný jasný mechanismus pro odzbrojení Hamásu.
Historie přitom varuje, že pokusy o odzbrojení islamistických militantních skupin selhávají s železnou pravidelností.

Příklad první: Tálibán. Navzdory mnoha dohodám se nikdy skutečně neodzbrojil, jen trpělivě čekal a nakonec vítězně ukončil svou hibernaci. 

Příklad druhý: Hizballáh. Odmítl se odzbrojit po dohodě z Taifu, která v roce 1989 ukončila libanonskou občanskou válku. A odmítl se odzbrojit i po rezoluci OSN z roku 2006, která ukončila jeho válku s Izraelem. Nikdy neustoupil.

Další fáze Trumpova rámce představují větší problém. V jádru nejde o nic nového. Jen se opakují staré známé návrhy od Arabské ligy, Bidenovy administrativy až po plány různých think-tanků. 

Všechny se točí kolem stejné myšlenky: Gazu by měla dočasně spravovat technokratická palestinská vláda, podporovaná mezinárodním společenstvím – a to do té doby, než se zreformuje Palestinská samospráva (která vládne na Západním břehu Jordánu a kterou Hamás v krvavé čistce z Gazy vyhnal).

A právě tady celý plán naráží na tvrdou realitu. O reformě Palestinské samosprávy – zkorumpovaného orgánu, který je u Palestinců ještě nepopulárnější než Hamás – se mluví léta. Přesto žádná smysluplná práce ani nezačala.

Dohoda sice počítá s technokratickou palestinskou vládou, ale zatím nikdo neví, kdo v ní bude sedět. Mnozí komentátoři proto plánu vyčítají zásadní nedostatek: chybí mu demokratická legitimita a souhlas Palestinců. 

To je ovšem naivní a zbytečná starost. Dokud Hamás nebude odzbrojen, žádné svobodné volby ani referendum není realisticky možné uspořádat. A i kdyby k nim došlo, Palestinci by si v nich místo technokratů zvolili další řezníky a ideology.

Ostatně, požadavek na demokratickou legitimitu v Gaze je v kontextu Blízkého východu absurdní. Buď v regionu vůbec nemají volené vlády (Saúdská Arábie, Emiráty, Katar či Kuvajt), nebo volby otevřeně falšují a jejich výsledky ignorují (Egypt, Turecko, Maroko, Pákistán atd.).

Argument, že budoucí vláda Gazy nebude mít mandát od obyvatelstva, které má obsluhovat, je proto naprosto prázdný. Chybějící legitimita je v regionu normou a Palestinci v Gaze mají nyní mnohem drsnější, existenční starosti.

Nejlepším příkladem tohoto pokrytectví je samotná „legitimní“ Palestinská samospráva na Západním břehu. Momentálně je v devatenáctém roce svého čtyřletého mandátu. Proč? Protože kdyby se konaly volby, prohrála by je s Hamásem. A tak se volby raději nekonají.

Právě odtud pramení neustálé volání po její reformě – kromě toho, že je neuvěřitelně zkorumpovaná a neschopná. A co tato „reforma“ ve skutečnosti znamená? Zahrnuje i izraelské požadavky, jako je zrušení plateb teroristům za každého zavražděného Žida nebo změna školních osnov, které vychovávají děti k nenávisti a podpoře terorismu.

Stejně chaotická je i otázka bezpečnosti. Vybudovat nové, řádně prověřené a efektivní palestinské bezpečnostní síly by trvalo minimálně dva roky – v Afghánistánu na to nestačilo ani dvacet let. Mírový plán ale tak dlouho čekat nemůže. 

Nastoupit tak bude muset koalice vojáků muslimských zemí v podobě zatím konkrétně nedefinované Mezinárodní stabilizační síly (ISF). Jenže je tu háček. Do této mise se otevřeně hlásí jediná země: Turecko. A to je pro Izrael naprosto nepřijatelné. Nikdy by do Gazy nepustil vojáky země, jejíž islamistický prezident je ideologickým spojencem a sponzorem Hamásu a pravidelně mezi řádky vyhrožuje Izraeli válkou a vymazáním z dějin.

Mise tedy pravděpodobně připadne muslimským státům. Problém je, že nikdo z nich se do ní nehrne. Arabští partneři Washingtonu se do mise budou zapojovat jen velice neochotně. Mají pro to dobré důvody: 

Riziko, že se mise zhroutí, je obrovské. Ochota skutečně odzbrojit Hamás je prakticky nulová. Ochota riskovat životy vlastních vojáků a domácí popularitu je ještě nižší. K tomu všemu je třeba přičíst nekonečné žabomyší války o prestiž (Saúdové vs. Egypt, Emiráty vs. Katar, Saúdové a Emiráťané vs. Katar apod.) a hrozbu palestinské občanské války mezi frakcemi. Najednou celý ten zázračný deal vypadá o poznání hůře.

Pokud se tedy mezinárodní síly (ISF) vůbec podaří sestavit, budou v nich zřejmě muset být hlavně nearabští muslimové – často se mluví například o Indonésii. Bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN však zůstává vše nejasné: složení, mandát i pravidla nasazení. Mnoho regionálních hráčů bude takové misi jen okopávat kotníky výměnou za jen velice nejistý výsledek.

Nakonec tak plán směřuje k situaci, kdy budou v Gaze současně působit odlišné vojenské či polovojenské síly: bojovníci Hamásu, palestinští policisté, mezinárodní síly ISF a izraelská armáda. A to nepočítáme další ozbrojené skupiny jako Palestinský islámský džihád, ozbrojené rodinné klany nebo kriminální gangy.

Kdo kromě Turecka – které zjevně doufá, že pod jeho patronátem vyroste nový, ještě silnější Hamás – pošle své vojáky do takového pekla, zvláště když cíle mise zůstávají nejasné?

A ta nejdůležitější otázka: Budou muslimští vojáci skutečně bojovat s Hamásem místo Izraelců, pokud teroristé odmítnou odevzdat zbraně?

Seznam problémů Trumpova plánu by vydal na celou knihu. Přesto je třeba Trumpovu týmu přiznat jedno: Ukončil válku. Dosáhl dříve nevídané úrovně shody. A uspěl tam, kde ostatní desítky let selhávali. 

Plán má však nebezpečně vachrlaté základy. Dožadovat se za to Nobelovy ceny míru je proto, mírně řečeno, pořád jaksi předčasné.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.