ANALÝZA TATIANY FRÖHLICH I Prezident Trump překonal rezervovaná očekávání založená na jeho prostoduchém verbálním projevu a nepřetržitém chvástání a dosáhl průlom ve zdánlivě neřešitelné situaci na Blízkém východě. Jeho vyslanci Jared Kushner a Steve Witkoff dokázali zmobilizovat arabské a islámské země pro podporu mírového řešení a normalizaci vztahů v regionu. Co je Evropanům a zhruba polovině Američanů veskrze protivné – nevypočitatelné a agresivní Trumpovo ego – funguje ve zbytku světa jako účinný nástroj diplomacie. Slušnost a ohleduplnost jsou totiž často vnímány jako projev slabosti a respekt patří jen alfa samcům.
Jenže jak se vlastně Trumpovi podařilo přimět Hamás k tomu, aby se vzdal svých trumfových karet, tedy rukojmích?
Jak je možné, že se po dvou letech úporných snah Íránu, Turecka, Kataru a Hamásu izolovat Izrael na mezinárodní scéně a následně jej zničit, situace (zdánlivě během několika dní) zcela obrátila a v izolaci nakonec skončil Hamás?
Základem tohoto obratu je, ač se to někomu líbí nebo nikoli, úspěšné vojenské tažení IDF v sedmifrontové válce. A pravidlo o košili, která je bližší než kabát, zdá se, platí i tam, kde se kabáty nenosí. Erdogan zoufale touží po oteplení vztahů s USA a také po obnovení svého vojenského letectva několika F-35 a novými F-16.
Egypt k smrti vyděsila představa, že budou obyvatelé Gazy nuceně vysídleni na Sinaj, a mobilizace egyptské armády, která tomu měla zabránit, vyvolala napětí s Izraelem, o které Káhira, navzdory velkohubým prohlášením určeným pro egyptské obyvatelstvo, vůbec nestojí. Navíc Egypt očekává od Spojených států zahraniční pomoc.
Na Katar silně zapůsobil útok na budovu v Dauhá, v níž měli být shromážděni představitelé Hamásu. Byl totiž znamením, že z perspektivy malého modrobílého lva není emirát imunní a že jeho podpora teroristů nezůstane nepotrestána věčně. Existují dvě hypotézy o pozadí útoku v Dauhá.
Jedna je o dobrém a zlém poldovi, druhá, méně pravděpodobná, o tom, že Trump skutečně do poslední chvíle netušil, co Bibi chystá, a z nadělení v podobě hromady citrónů udělal limonádu.
Z jedné i druhé vychází vysmívaný americký prezident jako filuta, který na scéně světové politiky nemá obdoby. Když pak Bibi, poté, co mu prezident Trump podal telefon, na jehož druhém konci byl katarský emír, vyslovil lítost nad zabitím katarského strážného, nestálo „míru“ v cestě vůbec nic.
Jinými slovy: katarský emír, závislý na americké ochraně podstatně víc než Netanjahu, si nemůže dovolit odmítnout výzvu ke smíření přednesenou americkým prezidentem. Klidně tomu říkejte kouzlo alfa samce.
Šance na zahojení krvácejících ran
„Vážení cestující. Za malou chvíli odstartuje naše letadlo do Izraele. Tentokrát se však nejedná o běžný let. Na palubě jsou totiž s námi rodiny rukojmích, které se zanedlouho shledají se svými milovanými, vracejícími se domů po více než dvou letech zajetí v rukou Hamásu v Gaze. Slovy lze jen obtížně vyjádřit pocity spojené s tímto momentem.“
Dojemné hlášení izraelského kapitána pravidelné linky Amsterdam-Tel Aviv výstižně vyjadřuje stav, v jakém se nachází celá země.
Izraelská
společnost, obvykle vehementně diskutující a často rozhádaná, je v této
chvíli vzácně jednotná: v zemi zaslíbené nenajdete jediného člověka,
kterému je osud rukojmích lhostejný.
Jejich návrat je pro celý Izrael šancí uzdravit se z traumatu, který Izraeli způsobil 7. říjen. Cena za toto štěstí je nesmírně vysoká: Izrael propustí 250 doživotně odsouzených vrahů a osnovatelů atentátů na území Izraele a také 1700 Palestinců zadržených v průběhu války.
Místo eliminace Hamásu – další věci, na níž se Izraelci takřka bez výjimky shodnou, – se Izrael stáhne ze svých pozic v Gaze a podnikne další z řady nebezpečných experimentů navržených Spojenými státy.
Nemá na výběr: Návrat rukojmích je primárním cílem této války a další utrpení jejich rodin je nepřijatelné.A bez podpory Američanů se (zatím) neobejde. Přijetím Trumpova plánu však Netanjahu (a s ním i celý Izrael) nesmírně riskuje.
Na některé špatné zkušenosti se těžko zapomíná
Štěstí se tedy mísí se skepsí. Třicetdva let zkušeností nasbíraných od 13. září 1993, kdy byla ve Washingtonu podepsána první dohoda z Osla, tlumí nadšení ze světlých zítřků – ostatně, očekávání je matkou zklamání.
V roce 2016, ve svém článku pro Middle East Quarterly, zrekapituloval oselský mírový proces historik Efraim Karsh, emeritní profesor na King's College v Londýně.
V něm Oslo označil za jednu z nejhorších katastrof v historii izraelsko-palestinského konfliktu a nejzávažnější strategickou chybu, jejímž důsledkem bylo vytvoření prakticky nezničitelného teroristického subjektu na prahu židovského státu, prohloubení vnitřních rozkolů v zemi, destabilizace politického systému a oslabení izraelské pozice na mezinárodní scéně.
Palestincům ze Západního břehu a Gazy přinesl „mírový proces“ represivní a zkorumpované režimy pod taktovkou OOP a Hamásu, které zvrátily váhavý nástup občanské společnosti na těchto územích, zlikvidovaly veškeré naděje na socioekonomickou prosperitu a vyhlídky na mír a usmíření mezi Palestinci a Izraelci vzdálily do nedohledna.
Karsh byl navíc přesvědčen, že „i kdyby byla tato území mezinárodně uznána jako plnohodnotný palestinský stát, byl by to neúspěšný subjekt v nejhorší tradici arabských diktatur, trvale válčící jak s Izraelem, tak se svými vlastními občany.“
„Arabové nikdy nepromeškají příležitost k promeškání příležitosti.“
