Sudetští Němci se v Brně neschází jako hrozba české státnosti, ale jako připomínka, že minulost nelze změnit – jen se z ní poučit. Tatiana Fröhlich skrze příběh muže narozeného v odsunu, který později pomáhal československým emigrantům, ukazuje, že skutečné vlastenectví nestojí na oprašování starých křivd, ale na schopnosti rozlišit paměť od resentimentu a lásku k zemi od tupého nacionalismu.
Když Peterovu mámu posadili do transportu na západ, byla těhotná. Její český muž, komunista, se jí v poválečném rauši vzdal. Možná se bál, že by mu německá manželka překážela v kariéře. Možná se na schůzi zakoukal do jiné pohledné soudružky a příležitost zbavit se ženské v pokročilém stadiu těhotenství mu jednoduše přišla vhod.
Peterova máma měla štěstí. Odsun bez větší újmy přežila ona i její syn, který přišel na svět kdesi mezi Ostravou a novým domovem. Jako by se nad ní ve chvíli, kdy se poprvé nadechla těžkého vzduchu v narvaném kupé, osud přeci jen slitoval. O několik týdnů později – za nepřítomnosti rozvedená, ale živá a zdravá, v jedné ruce kufr, v druhé peřinka s miminem – vystoupila na nádraží v pohádkově malebném a bombardováním téměř nedotčeném Forchheimu, kde šťastně a uprostřed sbírky porcelánových panenek žila po zbytek svého života.
Když přišel srpen 1968 a po něm emigrační vlna, začal se Peter angažovat v pomoci československým uprchlíkům. Učil je německy, sháněl jim práci, nejeden z nich se šel novému šéfovi představit v saku, které mu Peter věnoval. Dětem emigrantů kupoval knížky a hračky. Když bylo třeba, ručil za uprchlíky při podpisu nájemní smlouvy.
V devadesátých letech, kdy jsem manžele Riessovy potkala, byli Peter a Ute nejmilejší neoficiální institucí Bayreuthu. Společně s přáteli založili jazzový festival, který se stal protipólem naleštěných každoročních přehlídek nekonečně dlouhých wagnerovských oper. Každou středu pořádali Stammtisch „u Francouze“, kde se scházeli čeští emigranti se svými německými přáteli.
Legendární byly i nedělní snídaně v jejich přízemním bytě, které často trvaly až do pozdního odpoledne. Po stole plném dobrot pochodoval šedý žako Bobby a nekonečným mudrováním odváděl pozornost stolujících od misek s ovesnými vločkami, ze kterých jim kradl oříšky. Černý pes Bix čekal pod stolem na kousek šunky nebo ementálu. Ve voliérách v prostorném obýváku štěbetaly zebřičky, chůvičky a kanárci. Někteří lidé zavítali do kuchyně Riessových rovnou z tahu, aby si zde dali své první kafe. Jiní přijeli s dětmi až z Norimberka.
Na začátku devadesátých let, kdy stránky médií čerstvě vzniklé republiky plnily polemiky smířlivých Čechů s nesmlouvavými odpůrci všeho německého (s výjimkou německé marky, německého kávovaru značky Privileg a Mercedesu), byla kuchyně krásné paní Uty a jejího chotě zjevením. Místem autentické laskavosti a přátelství.
Místem, kde se všichni společně smáli německým zkomoleninám českých slov a univerzalitě slova „Sau“ (svině) ve verbálním projevu jednoho z Čechů, kterému tento zlozvyk zůstal z dob krátce po emigraci, kdy si často nemohl vybavit vhodné německé slovo. Čokoláda byla sladká svině a sladké svině se daly jíst, jen když obsahovaly nějakou alkoholickou svini. Francouzský sýr byl neodolatelná nepasterovaná svině, sóla jazzového trumpetisty Freddieho Hubbarda neuvěřitelně parádní svině, prolomený kabel k repráku zlobivá svině. O odpuštění či smíření se v této kuchyni nemluvilo, nebylo třeba. Na svini resentimentu – zastydlé, zahořklé zášti vyrůstající z křivd spáchaných na předcích, vydávané za ctnost – tady totiž nikdo nebyl zvědavý.
Aby bylo možno žít, je třeba odpouštět
Většina pachatelů i obětí druhé světové války je již dávno na pravdě boží. Do Brna, často vysmívaného, ač jediného skutečně moderního města republiky, opatrně přichází léto. Na zahrádkách četných kaváren voní čerstvě mletá káva a o stěny širokých sklenic naplněných módním oranžovým drinkem cinkají kostky ledu. Předpověď počasí hlásí mírně oblačno. Na obloze někde mezi Zelňákem a Špilberkem visí přízrak. Sudetští Němci.
Jsou lidé, u nichž tato dvě slova stačí k prudkému zrychlení dechu a zčervenání obličeje – symptomům náhlého zvýšení adrenalinu v krvi. Následuje výbuch přemrštěných obvinění: Je to relativizace historie. Pokoutní proniknutí na české území. Akutní ohrožení hrázděných chalup v pohraničí!
Člověk nemusí být fandou landsmanšaftu (autorka jím opravdu není), aby viděl absurditu tohoto vzepjetí národních emocí. Účastníci setkání do Brna nedorazí v uniformách SS, ale v krojích a civilních oblecích, vyzbrojeni především chodítky, naslouchátky a ortopedickými vložkami v botách. Většina z nich se vzdala nároku na někdejší „vlast“, nežádá ruinu fabriky ve Šluknovském výběžku ani pekárnu v Karlových Varech, o kterou by se stejně museli přít s nynějším ruským majitelem.
Landsmanšaft, který byl i ve Spolkové republice desetiletí považován za anachronickou organizaci, učinil v roce 2015 rozhodnutí, které německá média tehdy nazvala „kvantovým skokem“. Ze svých stanov vyškrtl požadavky na opětovné získání vlasti, restituci majetku či odškodnění za kolektivní vyvlastnění. Nahradila je vůle stát se „spojovacím článkem v německo-českém dialogu“. Za hlavní cíl své činnosti si Sudetoněmecký krajanský svaz po kvantovém skoku vytyčil přeshraniční spolupráci a partnerství.
Vyhnání Němců a princip kolektivní viny, který byl na celou německou menšinu uplatněn po válce, sice dál vnímá jako křivdu, která by měla být napravena, už ale podle všeho neusiluje o nápravu právní a majetkovou, nýbrž symbolickou. Zároveň s jasností do té doby nebývalou pojednává o „spoluzodpovědnosti“ sudetských Němců za pronásledování a vraždění svých vlastních krajanů a Čechů, kteří se nelíbili nacistickému režimu, jakož i za holocaust Židů v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku.
I kdyby to doopravdy byl diplomatický úskok, jak se domnívá Klausův spolupracovník Jiří Weigl, považovat sraz v Brně za trojského koně Sudeťáků, je přitažené za uši. Setkáním v Brně bezpochyby lze přispět k další normalizaci vztahů s vlastí předků, těžko si však lze představit, že z něj vzejde zrušení (nezrušitelných) Benešových dekretů či vlna restitucí. Nemluvě o tom, jak zvláštně vyznívá toto varování z pera člověka, který čas od času relativizuje ruské zločiny.
Weigl však má pravdu v tom, že co se stalo, už se neodstane. Minulost nelze změnit. Lze se z ní však poučit. Zášť nelze típnout jako cigaretu, musí být nahrazena něčím jiným: odpuštěním, velkorysostí, láskou. Uznání vlastních zločinů na dětech, ženách a mužích německého původu nezmenšuje tíhu zločinů, kterých se Němci dopustili na nás a ostatních národech. Odpuštění nedělá z vraha oběť a naopak. Je předpokladem života i vnitřní svobody, bez níž není svobody navenek. Je paradoxní, že toto klíčové poselství Kristova učení musíte připomínat lidem, kteří se desetiletí snaží okolní svět přesvědčit o tom, že jsou nositeli konzervativních hodnot.
O vlastenectví a tupém nacionalismu
Na rozdíl od progresivní levice neshledávám vlastenectví problematickým. O to prozíravější je můj postoj vůči sprostému nacionalismu živenému závistí a zlobou, který se dědí jako rodinné dědictví místo sbírky velikánů národní literatury a lásky k mateřskému jazyku a tradici. Taťka narozený v roce 1972 japonskému otci a moravské matce slavnostně předává svým ideologickým dítkům rodinné stříbro: „Podívejte, toto je naše trauma. Pravidelně ho oprašujte, jednou za měsíc protáhněte hadrem namočeným v leštěnce a vytáhněte při každé volební kampani.“
Již samotná představa, že se někde u piva či památníků těch či oněch mrtvých sejdou děti a vnuci někdejších nepřátel, je pro profesionální vlastence existenční hrozbou. U nedělního stolu, po kterém pochoduje papoušek nadávající svému čtyřnohému psímu parťákovi do tupounů, by si totiž někdo mohl všimnout, že všem přítomným je tady a teď, v přítomném okamžiku, docela fajn. Čechům, Němcům, moravským Japoncům i Maďarovi, kterého do včerejšího večera nikdo z přítomných neznal. Kultura paměti (Erinnerungskultur) není konzervováním nepřátelství a křivd ve sklenici naplněné formaldehydem. Je vyvozováním důsledků: Nedůvěra plodí nedůvěru. Nenávist plodí nenávist.
Sexy oběti, konvenční prezident a nekonvenční císařský osel
„Kdo chce prezidenta bíti, hůl si vždy najde.“ Tak by mohl znít podtitulek každého druhého vydání Porady Echa. Prezidenta se podařilo úspěšně zepsout i v souvislosti se svatodušným setkáním Sudeťáků v Brně. Konvenční prezident bez vlastní vůle a přesvědčení, řízený demiurgy, kteří ho stvořili (a také ho zničí), přišel s příliš formální záštitou příliš pozdě a příliš jednoznačně se tak postavil na stranu opozice. Kultura paměti, která zahrnuje také oběti divokého odsunu, snižuje „sex-appeal“ obětí českých. Sex-appeal? Really? Není to příliš nekonvenční pohled, pane Císaři?
Co na tom, že prezidentská záštita je ze samé podstaty věci formální? Že přišla, kdy byla potřeba, protože premiér České republiky, který nedá dohromady souvislou českou větu, a jeho koaliční partneři vyhrotili debatu neadekvátně k tomu, co setkání v Brně znamená? Že na setkání přijde také německý ministr zahraničí Alexander Dobrindt a bavorský ministerský předseda Markus Söder, což si při aktuálním postoji české vlády samo o sobě žádá jakousi oficiální protiváhu, abychom si (zas jednou) neutrhli ostudu?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
