Co by se stalo, kdyby vyhrála AfD? Němce by nejspíš zachránila vlastní byrokracie

Svým voličům Alternativa pro Německo slibuje, že bude prosazovat národní zájmy, že jim umožní přímo se účastnit politických rozhodnutí (po vzoru Švýcarska) a že zásadně změní dosavadní politiku. Omezí migraci, zajistí vnitřní bezpečnost, zeštíhlí státní aparát, zvýší hospodářskou prosperitu a důchody, sníží daně, podpoří tradiční rodinu a ochrání tradiční hodnoty.

Samé dobré věci, říká si 27 procent dotazovaných. Pokud (nebo dokud) se nad tímto obecným výčtem nezamyslí. Kdyby tak učinili, bylo by jim jasné, že dalším, implicitním bodem programu Alternativy je nevyhnutelné zklamání.

Abychom si mohli ale odpovědět na otázku, co by skutečně přišlo s vládou AfD, musíme si nejprve říct, kdo tvoří AfD, z jakého podhoubí se vzala, po čem její členové touží, co slibují a co by je ve skutečnosti mohlo zbrzdit.

AfD měla dlouho pověst cirkusového poníka, který umí jeden jediný trik: nadávat na katastrofální migrační politiku Angely Merkelové. Tato pověst zčásti ignoruje důvody, které stály u vzniku Alternativy – nesouhlas s bezalternativní politikou kabinetu Merkel II při záchraně eura.

Posměváčci také zapomínají na to, že téma stinných stránek migrace nechaly etablované strany ležet na ulici z vlastního rozhodnutí, a není divu, že je zvedla mladá strana, která v něm viděla obrovský potenciál.

A AfD jej velice umně zvedla. U moci se držely strany relativního středu (CDU-CSU, Zelení, SPD). A postupem času rostlo rozčarování z této demokratické politiky.

Na obou okrajích politického spektra Spolkové republiky zmohutněly dva subjekty (AfD a levicová Die Linke). Mají sice demokratický nátěr, jenže pod ním ukrývají ideje neslučitelné s liberální demokracií a kapitalistickým ekonomickým modelem. Přestože se tyto dva okraje nenávidí, jsou si v lecčems podobné. U řečnického pultíku ve Spolkovém sněmu nabízejí jednoduchá řešení nanejvýš komplexních problémů, i takových, na které má vláda jen částečný vliv. Ideologicky přitom v sobě nesou potenciál prosazovat tato řešení násilím, je-li to potřeba.

Za svůj úspěch vděčí AfD z velké části únavě a rozčarování občanů ze zavedených stran. Nelegální migrace a s ní spojený nárůst násilné kriminality, vysoké ceny energií, napjatý trh s bydlením, přetížení zdravotnického systému, přebujelá byrokracie a hospodářská stagnace narušily jejich důvěru v akceschopnost státu. Další předností AfD, dosud nezatížené vládnutím, je také jasná komunikace: problémy i jejich řešení popisuje výrazně jednodušeji než její politická konkurence.

Ze strany založené ekonomy, kteří brojí proti euru, se stala postupem času velmi útočná partaj. Za současným vedením – za Alicí Weidelovou, vzdělanou lesbou v drahém kostýmku a s vírou v tržní hospodářství, nebo mírotvůrcem Tinem Chrupallou – stojí Höckeho Křídlo (Flügel) a jeho ideologické podhoubí kolem vydavatele Götze Kubitscheka a celá řada velmi problematických figur. Ty se příliš netají svým rasismem, banalizováním nebo popíráním holokaustu, slabostí pro nacismus, antiamerikanismem a odporem ke globálnímu kapitalismu.

Někteří z nich dnes kandidují v zemských volbách a je otázkou, zda je právě to vrcholem jejich kariéry. Nebo zda jejich hvězdná hodina přijde až ve chvíli, kdy Alice Weidelová (nebo Tino Chrupalla nebo kdokoli jiný, kdo na příštím sjezdu získá předsednictví) usedne do kancléřského křesla.

Nyní však slibují zářnou budoucnost. Restriktivní imigrační a azylová politika je nadále stěžejním bodem volebního programu. AfD požaduje přísnější kontrolu německých hranic, rychlejší a nekompromisní vyhošťování zamítnutých žadatelů o azyl (remigrace), změnu azylového zákona a omezení přistěhovalectví. Domnívá se, že migrace by se měla řídit ekonomickými kritérii a měla by se soustředit především na kvalifikované pracovní síly z ostatních evropských zemí.

Vlivná část strany (zmíněné Höckeho Křídlo) jde v tomto požadavku ještě dál: usiluje o nulovou migraci a masivní remigraci přesahující rámec osob bez nároku na azyl a osob takzvaně trpěných, nebo až poté, co vláda oné „umírněné“ AfD selže v konfrontaci s realitou ze stejných důvodů jako její předchůdci.

AfD slibuje také posílení policie a justice a důslednější postup proti kriminalitě. Zdůrazňuje ochranu občanů a požaduje silnější stát při prosazování práva a zákonů. Chce zpřísnit trestní sazby, postihovat útoky na policisty, hasiče a záchranáře, snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti na 12 let, na plnoleté pachatele uplatňovat výlučně sazby pro dospělé a důsledně vyhošťovat cizince, kteří se v Německu dopustí trestného činu.

V oblasti hospodářské politiky sází AfD na nižší daně – chce zvýšit nezdanitelný základ, fiskálně odlehčit rodinám s dětmi, zrušit pozemkovou a dědickou daň a snížit, resp. zrušit daně z energií. Chce méně státních regulací a větší ekonomickou svobodu. Skoncovat s Energiewende, obnovit a udržet uhelné a znovu uvést do provozu jaderné elektrárny a zprovoznit obě větve plynovodu Nord Stream. Hodlá podporovat exportní charakter německé ekonomiky a výrobu automobilů se spalovacími motory. Chce vystoupit z eurozóny i nedávno uzavřených mezinárodních obchodních dohod.

Slibuje chránit tradiční hodnoty: kultura paměti se nemá zabývat jen holokaustem, ale také pozitivními momenty velkolepé německé historie. Zásadní roli vidí také v ochraně německého jazyka a kulturní identity. Zdůrazňuje význam tradiční rodiny. Tu hodlá posílit bezúročnými půjčkami na bydlení, úlevami na příspěvcích do důchodové kasy (20 tisíc EUR za každé narozené dítě) a daňovým splittingem.

V zahraničně-politických otázkách prosazuje národní zájem jako nejvyšší prioritu. Je nedůvěřivá vůči Evropské unii, kterou chce od základů změnit, případně z ní vystoupit. Chce zrušit sankce vůči Rusku, posílit vztahy s Čínou, trvá na výhradně obranném charakteru Severoatlantické aliance. Zastává se Venezuely i Íránu. Společnou evropskou armádu odmítá, ochranu Německa má zajistit Bundeswehr posílený o brance – za tím účelem plánuje zavést brannou povinnost pro muže ve věku 18 až 25 let.

Jenže mezi úspěšnou opozicí a úspěšným řízením země je značný rozdíl. Nyní se tedy podíváme na to, co by mohlo zbrzdit „nastolení pořádku“ vládou AfD.

Spolková republika není nějaký politický start-up, v němž se pravidla teprve utvářejí, nýbrž vysoce komplexní právní stát s ústavními pojistkami a ústavním soudem, federálním uspořádáním, shodou s evropským a mezinárodním právem a členstvím v řadě mezinárodních aliancí a institucí. A především protkaný byrokracií na všech úrovních své správy.

A právě zde by se mohla projevit největší výzva pro Alternativu: nelehký přerod opoziční strany, která establishment kritizuje a trolí v minutových tiktokových virálech, ve stranu, která musí zajistit chod země.

Straně chybí „personál“ a zkušenost s vládnutím. A tak „tápe“ i v tak banálních otázkách, jako je rozdělení kompetencí mezi zemskými vládami a federací. Případně spoléhá na to, že její volič tyto kompetence nezná. V rámci předvolební agitace před nadcházejícími volbami do zemských sněmů (Sasko-Anhaltsko a Meklenbursko-Přední Pomořansko) tak slibuje věci, které na této úrovni nedokáže zajistit.

Přední politické osobnosti Alternativy nikdy nevedly ministerstva a neřídily větší správní aparát. Nevyjednávaly o řešeních přijatelných pro všechny zájmové skupiny – tedy nejen pro ostatní politické strany, ale pro i odbory, zaměstnavatele, sdružení, spolky, církve, matky i bezdětné občany. Tato řešení by navíc musela být realizovatelná v rámci vysoce složitého systému, kterým Spolková republika bezpochyby je.

AfD skutečně chybí reálná zkušenost s aplikací sebelepších úmyslů v prostředí zdlouhavých procesů, soudních nálezů a rozhodnutí či zájmů spolkových zemí přetavených do hlasování Spolkové rady. O unijních politikách a pravidlech ani nemluvě.

Z programu Alternativy je také zřejmé, že při jeho vzniku musela matematika ustoupit velkým národoveckým idejím. Jen tak si lze vysvětlit, že strana slibuje masivní snížení daní a státního zadlužení i spoustu dárečků pro voliče (základ pro výpočet důchodu by chtěla zvýšit ze současných 50 na 70 procent mzdy, například).

Že zcela ignoruje roli společné evropské měny v rovnici německého vývozu – euro řadě zemí eurozóny nesluší právě proto, že bylo střižené na míru německé exportní ekonomice a bez něj by exportéři bojovali s příliš silnou domácí měnou.

Že sebelepší a sebeúspěšnější rodinná politika nedokáže omladit populaci tak, aby se to projevilo v bilancích důchodové kasy dříve než za čtvrť století, takže bez migrace se země nejspíš neobejde.

A že okolní evropské země stárnou obdobně rychle jako Německo, tudíž to nutně bude muset být migrace ze zemí mimo evropský kontinent, kde je populace výrazně mladší. Dostáváme se tedy k té klíčové otázce: Co by se stalo s Německem pod vedením AfD?

Země vedená spolkovou vládou, v níž by seděla AfD, by nejspíš nezkolabovala. A přežila by experiment národovců, stejně jako přežila čtyři vlády Angely Merkelové, Scholzův Semafor a nynější vládu, v níž křesťansko-demokratický kancléř plní volební program SPD.

Německo by jako celek (pro začátek) zůstalo demokratické a právně a institucionálně stabilní, jen by samo sebe definovalo jinak. Bylo by nacionalističtější, skeptičtější vůči nadnárodním strukturám, zdrženlivější, co se moralistní zahraniční politiky týče, výrazně konfliktnější v politice vnitřní a rozhodnutí jeho vlády by častěji končila u Ústavního soudu nebo Evropského soudního dvora.

I kdyby se AfD podařilo částečně přijmout vlastní legislativu v oblastech, které tvoří gro jejího programu, šlo by jen o zlomek právního korpusu Spolkové republiky.

Navíc o zlomek zasazený do kontextu Základního zákona a jeho tzv. „Ewigkeitsklausel“, kterou v Ústavě ČR známe jako pojistku proti „změně podstatných náležitostí demokratického právního státu“. Změna by tudíž probíhala především v rovině politického sebepojetí republiky.

Mohla by Alternativa prosadit své cíle navzdory platným zákonům, úmluvám a rozhodnutím soudů? To těžko. Státní zaměstnanci přísahají věrnost Základnímu zákonu a právnímu řádu Spolkové republiky, nikoli politickým stranám či vládám. Svůj speciální statut mají doživotně (výjimku tvoří jednání, které by bylo v rozporu se zákonem), takže symbolickou motorovkou nebo obdobou Muskova DOGE se jich zbavit nelze. Na implementaci Trumpovy metody tedy může AfD zapomenout rovnou. Její představitelé navíc donekonečna opakují, že jsou „státoprávní stranou“.

Historie ukazuje, že strany, které nastupují s příslibem zásadních změn, často semele rozpor mezi realitou a očekáváním. Nejpozději po prvním pracovním týdnu federální vlády vedené AfD by se před zraky členů kabinetu zhmotnil zásadní problém: Navzdory tématům progresivní levice, které ovládly veřejný prostor v posledních dvaceti letech, Německo není zemí, která se ráda mění.

Je to země, kde se i pětiletá, pečlivě naplánovaná oprava místního muzea dokáže protáhnout na deset let, aniž se tomu kdo diví, a kde se stavba letiště zdá být složitější než vyslání lidské posádky na Mars. Ne snad proto, že by byli Němci líní, ale kvůli byrokracii, která provází každé důležitější rozhodnutí a počin.

Bez přehánění a jen s malou dávkou škodolibosti by se tedy dalo říct, že všechny hororové scénáře o vládě AfD podceňují největší konzervativní sílu Německa: německý správní aparát.

Mnohé problémy, které jsou dnes připisovány spolkové vládě, jsou strukturální povahy. Navzdory slibům nedokáže ani vláda AfD jednoduše snížit ceny energií na polovinu, zcela kontrolovat migraci, vyhostit zločince s migračním pozadím a německým občanstvím či v krátkodobém horizontu jednoho nebo dvou volebních období výrazně omezit byrokratický aparát.

Obnova stárnoucí infrastruktury a proměna Spolkové faxové republiky na digitální velmoc, v níž je většina byrokratických procesů podpořena umělou inteligencí, se rovněž nestane mávnutím kouzelného proutku. A je tu ještě jeden paradox: větší kontrola země, kterou slibuje AfD, znamená také více úředníků, policistů a celníků, více pravidel. Jak se to má ke slibu zeštíhlit státní aparát? A uvědomují si toto vše voliči Alternativy, kteří se zčásti rekrutují z lidí vyznačujících se notorickou nedůvěrou vůči „Velkému bratrovi“?

Kdyby na vznik vlády AfD došlo a dostavilo se tak i ono nevyhnutelné zklamání, co přijde pak? Uvědomí si voliči, že jednoduchá řešení jsou předvolební lží úplně stejně, ne-li víc než sliby sociálních demokratů, křesťanských demokratů, Zelených nebo Svobodných? Zmizí po takovém zjištění poptávka po politické trivialitě? Nebo se krize důvěry v demokratický stát prohloubí a zasáhne i ty části společnosti, které zatím demokracii věří? Bude se pak hledat někdo, kdo bude schopen prosadit jednoduchá řešení, ať to stojí, co to stojí? To jsou otázky, na které odpovědi zatím nemáme.

Střízlivá odpověď zní: Zatím se lze upokojit vědomím, že Spolková republika je na radikální zlomy příliš institucionálně setrvačná, ekonomicky propojená a společensky pluralitní. A tak navzdory tomu, že vláda AfD by nebyla pouhou kosmetickou změnou současného stavu a jistě by posunula politické priority, vyostřila kulturní konflikty a změnila rovnováhu sil v Evropě, dokud nedojde ke skutečnému státnímu převratu, Spolková republika se nezmění v diktaturu. Jen se hodnotově vrátí někam do osmdesátých let (a trochu k Bismarckovi).

Kombinace národoveckého anachronismu, velkých očekávání a nezkušenosti nejspíš nadělají stejné nebo dokonce větší škody než typicky německé (a typicky merkelovské): Weiter so! Jen tak dál!

Vzhledem k tomu, jak tato strana posiluje v průzkumech a jací se objevují jejich spojenci, vyplouvají na povrch další a další otázky. Je největším přítelem AfD Donald Trump, J. D. Vance nebo Vladimír Putin? A proč se od ní distancuje lepenovské Rassemblement national? Kdo hraje v AfD první housle? Může AfD v otázce kontroly migrace dosáhnout víc než současná vláda? Nejen to se dočtete v dalších článcích věnovaných AfD.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.