ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Když se situace v Gaze zdála být v naprostém patu, stačil jeden riskantní izraelský nálet a zásah týmu Donalda Trumpa, aby se šachovnice zcela přeskládala. Místo uhlazených diplomatů nastoupili na scénu vyjednavači s byznysovými instinkty, kteří dokázali nemožné: dotlačit Izrael, Hamás i arabské státy k přijetí plánu, který vznikal pod obrovským tlakem a za zavřenými dveřmi.
Zatímco vysmívaná logika Donalda Trumpa jako realiťáka a byznysmena ve válce na Ukrajině či vůči Číně selhává, v jedné aréně slaví nečekané úspěchy. Tou je Blízký východ, kde jeho drsný pragmatismus dosáhl toho, co se uhlazeným diplomatům s hlubším porozuměním komplexnosti situace nedařilo desítky let. Komu čest, tomu čest.
Nyní se podívejme, jak se zrodil jeho nejnovější deal – příměří v Gaze – a zda základy tohoto nablýskaného úspěchu nejsou nebezpečně chatrné.
Země mlékem, strdím a konflikty oplývající
Blízký východ je regionem plným nejen ropy a písku, ale také konfliktů a mocenských střetů, ve kterých státy často využívají nadnárodní ideologie a nestátní aktéry k prosazení svých cílů. Tento trend druhé poloviny 20. století však postupně uvadá. Důvodem je snaha zejména arabských monarchií položit moderní základy svým státům a zkrotit islamismus, o který přitom dříve opíraly velkou část své legitimity.
Jakkoliv primární hnací silou konfliktu v regionu posledních dekád bylo soupeření mezi sunnitským a šíitským blokem, nebo chcete-li mezi Íránem a Saúdskou Arábií, opticky je největší hnisající a zející ránou v regionu nevyřešený konflikt mezi Izraelem a Palestinci.
Přestože se o příčinách konfliktu vedou ideologické spory, z mého analytického pohledu se to jeví takto: Po celá desetiletí zneužívaly arabské státy Palestince jako zbraň proti Izraeli, stejně jako Sovětský svaz proti Západu. To se změnilo až po pádu SSSR, kdy arabští vůdci pochopili, že Izrael vojensky neporazí.
Nová generace lídrů proto ztratila o palestinskou otázku zájem. Dnes se soustředí na ekonomiku, přípravu na post-ropnou éru a hlavně na mnohem reálnější hrozbu – Írán. Samotná palestinská otázka si mezitím začala žít vlastním životem. Hlavní důvod, proč se konflikt stále nedaří vyřešit, je tak paradoxní: neustálé vnější zásahy brání válce dospět k přirozenému konci, ať už by byl jakýkoli.
Jediným důvodem, proč arabské země palestinskou agendu zcela neopustily, je především hluboce zakořeněný odpor arabské veřejnosti vůči Izraeli – sentiment tak silný, že ho musí respektovat i autoritářští vládci.
K tomu se přidává politický kalkul. Režimy jako Katar, Egypt a Turecko se na této otázce rády politicky přiživují. V případě Turecka je to ale víc než jen pragmatismus. Prezident Erdoğan a jeho strana AKP sdílí s Hamásem společné ideologické kořeny v Muslimském bratrstvu. Není to pragmatik v rouše islamisty, ale naopak – skutečný islamista, který se zaštiťuje pragmatismem.
Abu Ivanka al-Amriki na scéně
Blízký východ funguje na pragmatismu, nepotismu, korupci a masírování zbytnělých eg. Do tohoto prostředí, kde se smlouvy uzavírají jako na tržišti, vyslal Donald Trump – v regionu vtipně přezdívaný Abu Ivanka al-Amriki – v prvním období ve funkci svého zetě Jareda Kushnera.
Pro Kushnera to bylo známé hřiště. Díky svým obchodním vazbám a zkušenostem z rodinného byznysu byl v tomto světě jako ryba ve vodě. Ačkoliv je často karikován jako hlupák, který regionu nerozumí, jeho opakovaná vystoupení v několikahodinových podcastech odhalují pravý opak: inteligentního a chápavého vyjednavače.
Chcete-li nahlédnout do zákulisí, musím vám vřele doporučit jeden konkrétní rozhovor. Přestože osobně nemohu vystát Lexe Fridmana, jeho tři a půl hodiny dlouhý rozhovor s Kushnerem je bezprecedentním pohledem do kuchyně personalizované diplomacie za vlády oranžového muže.
Trump a Kushner jednoduše hodili staré diplomatické příručky do koše. Místo aby se utápěli v neřešitelných debatách o historii a hranicích, rozhodli se začít odjinud: u peněz. Pochopili totiž, že ekonomická prosperita není nikdy podřadným tématem – ostatně právě ta rozhoduje téměř všechny americké volby.
Jejich strategie vycházela z klíčového poznatku z arabského jara. V regionu existuje vlivná skupina malých podnikatelů a živnostníků, kteří jsou unavení z ideologických konfliktů, teroru i zkorumpovaných vlád. Právě na tuto tichou, státotvornou většinu se zaměřili. (Paradoxně nejsilnější je tato třída v Íránu, kde jsou bazaaris jako potenciální zdroj odporu pod neustálým dohledem tajné policie).
Tento přístup se stal základním kamenem Trumpova triumfu: Abrahámovských dohod. V jejich rámci formálně uznaly Izrael čtyři arabské země – Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Súdán a Maroko.
Je však třeba si nalít čistého vína. Skutečným základem dohod nebyla ani tak Trumpova diplomacie, jako spíše společné zájmy zúčastněných. Tyto země spojoval byznys a především společný nepřítel – Írán, který pro ně představuje existenční hrozbu.
Jaká tedy byla role Trumpovy administrativy? Postavila most přes řeku, kterou už obě strany chtěly dávno přejít. A aby byl obchod lákavější, Američané ho na arabské straně pořádně osladili: Maroku přihodili Západní Saharu, na které nikomu nezáleží, a Súdánu zase vymazali nálepku státu podporujícího terorismus a ulevili mu od sankcí.
