KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Francie v noci na dnešek podle očekávání formálně uznala Stát Palestina, stejně jako to před ní učinily Velká Británie, Portugalsko, Kanada, Austrálie a Malta a po ní Belgie, Lucembursko či Monako. Většinou podmínily formální znaky takového uznání, tedy otevření ambasád v Ramalláhu, propuštění izraelských rukojmích vězněných Hamásem a vyloučení této organizace z jakéhokoli budoucího mírového uspořádání.
Palestinský stát nyní uznává 16 z 27 členských států Evropské unie. Formálně jsou mezi ně ovšem počítány i státy jako Česko nebo Maďarsko, které dnes patří mezi nejrozhodnější obhájce izraelské politiky v Evropě. Palestinu uznaly ještě komunistické režimy v 80. letech; demokratické státy pak převzaly jejich závazky. Dnes by tyto dvě postkomunistické země nepochybně hlasovaly jinak.
To ovšem nemění mnoho na skutečnosti, že palestinskou státnost dnes podporuje 146 ze 193 členských zemí Organizace spojených národů. Izrael a jeho hlavní sponzor Spojené státy se tak ocitají ve stále se scvrkávající menšině. Otázka podpory Palestině rozděluje zejména západní svět. Hlavní dělící čára běží mezi většinou evropských zemí a Spojenými státy; další, neméně důležitá, pak uvnitř Evropské unie.
Táhne se od severu – palestinský stát neuznávají (zatím) Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Dánsko – přes Německo, Nizozemsko a Rakousko až po Itálii, Chorvatsko a Řecko na jihu. Jak již bylo řečeno, stanoviska některých postkomunistických zemí se liší od jejich formálního zápisu na seznamu OSN.
Evropská unie jako
taková je tedy ohledně Izraele nadále hluboce rozdělena, což
zcela paralyzuje její akceschopnost a odsuzuje ji do role diváka.
Pod vlivem izraelského „čištění“ pásma Gazy se však váhy
vychylují stále jasněji v neprospěch současné vlády
Benjamina Netanjahua.
Odstíny evropské citlivosti byly dobře znát i na pondělní konferenci o dvoustátním řešení v Palestině, které v sídle OSN v New Yorku předsedaly Francie a Saúdská Arábie. Stačilo poslouchat předsedkyni Evropské komise a německou političku Ursulu von der Leyenovou, podle níž se na modalitách vzniku dvou států musí domluvit Izraelci s Palestinci; mezinárodní společenství jim bude pomáhat, podporovat je a udržovat koncept dvou států při životě.
Předseda Evropské rady, Portugalec António Costa rozhodně odsoudil odpovědnost Izraele za humanitární katastrofu v Gaze a poukázal na masovou světovou podporu existence „Státu Palestina“. Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová podobně podotkla, že „mluvíme-li o dvoustátním řešení, pak musíme mít dva státy; právě proto vlády (palestinskou) státnost uznávají“.
Jindy zdrženlivý Costa pak v rozhovoru pro časopis Le Grand Continent nečekaně ostře obvinil Izrael, že se pustil do ničení Gazy právě proto, aby zabránil vzniku palestinského státu: „Odjakživa jsme uznávali právo Izraele na sebeobranu, a to i mimo jeho hranice. Nyní je však zřejmé, že vojenská operace (v Gaze) už není sebeobranou.“
Costa si myslí, že Izrael buď vojensky selhal, nebo mu jde o něco jiného než o likvidaci Hamásu. „Po dvou letech války, desetitisících mrtvých a šíleném ničení v Gaze je Hamás stále bojeschopný,“ uvažuje Costa. „Dá se to vysvětlit dvěma způsoby – buď byla operace neúspěšná, protože nevedla ke zničení Hamásu, nebo bylo jejím cílem něco jiného.“
Co by to mělo být? „Takové zničení Gazy, jež by znemožnilo jakékoli mírové soužití s Palestinci v jejich svrchovaném státě.“
Francouzský prezident Emmanuel Macron zdaleka nešel takto daleko, ve svém projevu na tribuně OSN nicméně zdůraznil, že je třeba nastolit mír v Gaze velmi naléhavě, protože „jsme jen krůček od chvíle, kdy už to nebude možné“.
„Nastolit mír je mnohem náročnější a mnohem obtížnější než všechny války. Ale nazrál k němu čas,“ prohlásil. Ujistil, že uznání palestinského státu představuje vlastně porážku pro Hamás, protože v něm nebude místo pro teroristy usilující o zničení Izraele.
„Budoucí stát vyloučí jakoukoli účast Hamásu na vládnutí,“ na což bude podle něj dohlížet „mezinárodní stabilizační mise“, která bude podporovat přechodnou palestinskou vládu, do níž bude začleněna stávající Palestinská samospráva. Jedním z jejich cílů bude právě rozbití a odzbrojení Hamásu.
Izrael nechce palestinský stát a USA ho podporují
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nesdílí ani přinejmenším Macronovy vize. V neděli opětovně zdůraznil, že žádný palestinský stát nebude; v reakci na zmíněnou konferenci v sídle OSN pohrozil rozšířením a urychlením výstavby židovských kolonií na okupovaném Západním břehu Jordánu, které odsuzuje naprostá většina mezinárodního společenství včetně Česka.
Nejradikálnější ultrapravicoví ministři jeho vlády Itamar Ben Gvir a Becal'el Smotrič vyzvali přímo k anexi tohoto území, které Izrael ilegálně okupuje od roku 1967.
Generální tajemník OSN António Guterres v rozhovoru pro agenturu AFP řekl, že se „nesmíme nechat zastrašit hrozbou (takové) odvety“. V sídle OSN se v této souvislosti s napětím očekává páteční Netanjahův projev, který by měl nastínit oficiální izraelskou linii.
A samozřejmě také úterní řeč amerického prezidenta Donalda Trumpa, který dosud stojí pevně po Netanjahuově boku a evropské tanečky kolem uznávání palestinského státu označuje za „odměnu Hamásu“, která „nijak neprospívá řešení konfliktu“.
Faktem je, že oživení podpory palestinskému státu na půdě OSN poutá sice značnou pozornost, sotva však bude mít vliv na situaci jak v pásmu Gazy, tak v Zajordánsku, kde si Izrael počíná stále surověji.
„Bez konkrétních opatření tato uznání jen odvádějí pozornost od reality, kterou je urychlená likvidace života Palestinců v rodné zemi,“ soudí Max Rodebeck z organizace International Crisis Group. Poukazuje, stejně jako mnoho dalších, na stále tvrdší izraelské represe na Západním břehu i na stoupající nepoměr izraelských a palestinských obětí v Gaze – 1 219 proti 65 334.
Na druhé straně přispívá uznávání palestinského státu k posunu těžiště evropské politiky vůči Izraeli a posiluje pozici Palestinské autonomie, ačkoli její představitelé nemohli jet do New Yorku, protože jim Američané odepřeli víza.
Pokračující záběry utrpení a hladovění v Gaze pod hlavněmi izraelských tanků, mediální tlak, masové propalestinské demonstrace v řadě evropských zemí i izraelská neústupnost a asertivita vedou k posunu uvažování evropských vlád a ochabování podpory Izraele.
Pozornost nyní poutá Německo, jehož kancléř Friedrich Merz zatím důsledně odmítal jakoukoli změnu postoje vůči Izraeli. Merz patří ke generaci německých politiků, kteří niterně ctí „zvláštní historickou odpovědnost“ vůči židovskému státu a považují ji za jeden z pilířů německé zahraniční politiky.
Nicméně i on nyní soudí, že „lze kritizovat izraelskou vládu“, aniž by šlo o antisemitismus. Už v květnu podotkl, že utrpení lidí v Gaze nelze ospravedlnit bojem proti teroristům z Hamásu. „Německo už nemůže mlčet,“ řekl tehdy.
Nyní, tváří v tvář posunu postojů Francie či Británie, slibuje Merz intenzivní domácí debatu v rámci vládní koalice. Menší koaliční partner SPD je nakloněn zvýšení tlaku na Izrael, konzervativci, zejména z bavorské CSU, nikoli. Merz oznámí německý postoj na neformální schůzce evropských lídrů 1. října v Kodani.
Změna německého stanoviska by mohla odblokovat zatím neprůchodné návrhy sankcí proti Izraeli, které minulý týden předložila Evropská komise. Jedná se především o pozastavení účinnosti asociační dohody s Izraelem, pokud jde o vzájemný obchod s EU – v praxi by to znamenalo konec bezcelního obchodování s většinou komodit. Komise navrhuje také postih ultrapravicových radikálních ministrů Ben Gvira a Smotriče.
EU je hlavním obchodním partnerem Izraele; první opatření by pro něj bylo velmi nepříjemné. Zatím nemá návrh v Radě EU potřebnou kvalifikovanou většinu. Pokud by však Německo změnilo postoj, byl by průchodný. Většina v EU by pak musela najít odvahu postih prosadit proti vůli Izraele i Trumpovy americké administrativy. EU by se pak pro Izrael konečně stala relevantním hráčem….
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
