KOMENTÁŘ RADKA SCHOVÁNKA | Zemřela Zdena Mašínová, nesmírně statečná a charismatická žena, které otce zavraždili nacisté a matku a strýce komunisté. Příběh její rodiny by vydal na televizní seriál. O odbojové činnosti jejích bratrů Josefa a Ctirada a jejich přátel bylo napsáno několik knih a natočeno několik filmů. Nemá smysl zde opakovat, co již přede mnou napsali jiní a lépe. Rád bych se ale za touto rodinou ohlédl v jiném smyslu.
Spor kolem činnosti odbojové skupiny bratrů Mašínů, zda jejich odboj byl legitimní ve všech svých způsobech, se dá v podstatě redukovat na otázku, zda na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo Československo právním státem. Nyní nemám na mysli, zda formálně existovala vláda nebo parlament, ale zda byly dodržovány platné zákony, byť zákony, které si schválili sami komunisté.
Po komunistickém puči v únoru 1948 komunisté okamžitě zrušili platnost cestovních pasů, znárodnili podniky, nakladatelství, divadla a podřídili vše ve státě rozhodnutí komunistického vedení. Přesto je otázka, zda dodržovali vlastní zákony naprosto základní při přemýšlení o formách a metodách protikomunistického odboje.
Asi nejspolehlivějším vodítkem jsou archivní dokumenty, které zachycují činnost tajné policie a jejich vyšetřovacích složek v letech 1948 až 1953. Výslechové protokoly vznikly počátkem šedesátých let po pádu ministra vnitra Rudolfa Baráka a nástupu nového ministra Lubomíra Štrougala. Po dvou velkých amnestiích v roce 1960 a 1962 žádaly tisíce politických vězňů obnovu soudního řízení, neboť jejich přiznání byla často vynucená brutálním násilím.
Z vyšetřovacích spisů Inspekce ministra vnitra, uložených ve zvláštním fondu Z, který byl přístupný jen úzkému okruhu příslušníků tajné policie, a to ještě s písemným souhlasem ministra vnitra se můžeme leccos dočíst.
„My jsme si tehdy se zákony hlavu nelámali“
Například pracovnice ÚV KSČ Heda Synková Sládková, která později řídila referát nepřátel ve straně, v roce 1963 do protokolu vypověděla: „Hromadné zatýkání pak pokračovalo téměř nepřetržitě až do roku 1953. Těžko by se hledal případ, kdy zatčení bylo z hlediska platných právních předpisů dostatečně odůvodněno.“
Synková dále pokračuje, že „V tomto období špionománie se řeklo, že to není jinak možné, že to musí být špión, že by se někdy vzal trestní zákon a řeklo se, že ten člověk je podezřelý z toho nebo onoho trestního činu, to nebylo. Stačilo, že bylo podezření a zahájilo se vyšetřování (…) Skládaly se zprávy dohromady a když toho bylo více, tak se řeklo, že je třeba člověka vzít a vyšetřovat, a přitom byl názor, že nejlepší vyšetřování je v base. Teď jsme trochu dál, ale my jsme si tehdy s těmi zákony tak moc hlavu nelámali.“
Elektrické boty, bestiální bití a výslechy bez konce
A jaké vyšetřovací metody používala Státní bezpečnost? Známý je případ mučení elektrickým proudem, ale stojí za to si ho připomenout slovy přímého aktéra por. Karla Hovězáka, jak jej popsal ve vyšetřovacím protokolu.
„Šlo o vložky do bot, spojené elektrickými dráty do induktoru, s nímž orgán reguloval voltové napětí. Vložka byla asi 25 cm dlouhá a široká 6-7 cm. Vyšetřovanec si vložku musel dát do bot, obul se, botu zašněroval a orgán řídil proud. Reakce vyšetřovance byla ta, že se celé tělo, zvláště ruce a nohy začly kroutit a vyšetřovanec zoufalstvím skákal až jeden metr od země. Mezi orgány bylo použití této pomůcky posuzováno jako jedině účinné i tehdy, když ani po bití vyšetřovanec nemluvil. Právě po velkém bití byly tyto boty nasazovány. Já jsem přímo viděl tyto boty v činnosti jednou, a to v roce 1949 nebo 1950 v letní době za účasti Antonína Vranky u jednoho staršího člověka, pravděpodobně profesora z akce Hrad, fyzicky velmi zbídačelého, a to po dobu asi 20 minut a po užití této metody vyšetřovanec začal hovořit.“
Pozdější úspěšný spisovatel scifi literatury a mučitel v padesátých letech Ludvík Souček vypověděl: „Pamatuji si přesně, že Sok byl vyslýchán po zajištění v Domažlicích (…) vím, že na něj bylo fyzicky naléháno, poněvadž nechtěl prozradit spoluúčastníky. Když pak po domluvě generála Vaňka se uvolil vypovídati (…) vyslýchal ho mjr. Turek.“
Jak toho „naléhání“ vypadalo, popsal při svém výslechu další mučitel StB Alois Grebeníček: „Bývalý pplk. Vilém Sok byl po svém zatčení vyslýchán řadou orgánů. Poslední ho vyšetřoval mjr. Turek. Dle jeho výpovědi, když Soka převzal do vyšetřování, byl již v takovém stavu, že na něm od bití již zahnívalo a zapáchalo maso.“
Mučení zatčených domnělých i skutečných odpůrců komunistického režimu se stalo počátkem padesátých let naprosto systémovou záležitostí.
Mjr. Josef Sýkora vypověděl: „…asi od srpna 1951 jsem Poláka vyslýchal já ve dne a Alois Jistebnický v noci. Při tom nám Doubek nařídil, že Polák musí být vyslýchán ve stoje. Asi za tři dny jevil Polák známky vyčerpání. (…) Sám jsem osobně viděl, že v době, kdy ho vyšetřoval Tůma, musel být k výslechu přivážen na vozíku (…) Snažil jsem se vždy zachovat lidský vztah k vyšetřovancům a šetřit jejich důstojnost.“ Je děsivé, s jakou samozřejmostí a lehkostí tyto lidské zrůdy vypovídají o nelidském mučení, kterého se dopouštěli.
Když vyšetřování končilo smrtí
Mnoho lidí výslech Státní bezpečnosti zaplatilo životem. „Oldřich Krejčí – Během výslechu, který trval nepřetržitě 43 hodin, bylo použito fyzického násilí Fialou a Šulcem, kteří Krejčího několikráte fackovali a Krejčí musel během výslechu stát a občas provádět dřepy v počtu asi 200 (…) Krejčí se pokusil o útěk. (…) Vznikla při tom rvačka, ve které Šulc Krejčího zadusil.
Ferdinand Lotrek (…) byl odvezen do Ruzyně, kde byl vyslýchán 5 dnů a nocí nepřetržitě, aniž mu dopřáli odpočinku s cílem přimět ho k doznání. Při výsleších ho bili rukama, ale i gumovým obuškem, přes chodidla, dávali mu hodně osolená jídla a nedovolovali mu pít. (…) byl dán do svěrací kazajky a umístěn do temnice. V temnici zůstal dva až tři dny. Poté byl převezen do nemocnice, kde skonal.
Po jeho dopadení jej Pich-Tůma vyslýchal tím způsobem, že Barák mě pod zády podloženy knihy a v této pozici byl stále bit do žaludku, přičemž mu byly kladeny otázky, na které odpovídal. Spáchal sebevraždu skokem z okna.
Ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, pod kterého spadala Státní bezpečnost v roce 1963 do protokolu, který podepsal, vypověděl: „Ano, to zatýkání odporovalo zákonům, ale tehdy se na to nebral zřetel. To došlo až v pozdějších letech k tomu opatření, že se musí dodržovat zákony.“
Jenom naprostý zlomek těchto mučitelů byl za své zločiny potrestán. Proti tomuto režimu povstala skupina bratří Mašínů. Proti systematickému nezákonnému teroru, který rozpoutali komunisté proti vlastnímu lidu.
Proti čemu bratři Mašínové povstali
Zákon č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu v § 1 odst. e říká „pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli.“
Dále je uvedeno: „Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“
Statečnost, s jakou bratři Mašínové a jejich druzi bojovali s komunistickými zločinci, již vešla do dějin. Přesto je důležité si neustále připomínat, že odvaha, čest a mravní přesvědčení je to co činí lidský život důstojným.
Paní Zdeno Mašínová, zasloužila jste se o stát.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
