Měl skončit v cele na Ruzyni, zachránil ho pád Chruščova. Jak Pavel Tigrid unikal pastím StB

Když před sedmdesáti lety, na podzim 1956, vyšlo první číslo čvrtletníku Svědectví redigované Pavlem Tigridem, nikoho tehdy asi nenapadlo, že časopis bude vycházet dalších téměř čtyřicet let a že čtyři čísla v jednom roce vyjdou pouze v letech 1962 a 1986. Časopis vznikl za podpory Knižního projektu, který vedle Rádia Svobodná Evropa a Rádia Svoboda financovala přes krycí firmy americká zpravodajská služba CIA a po celou dobu jeho fungování jej vedl rumunský exulant George Minden. 

Vedle tohoto časopisu financovala CIA i vydávání knih s protikomunistickým obsahem, které byly za Železnou oponou zakázány. První vyšel román George Orwella 1984 následovaný knihou Milovana Djilase Nová třída. Knihy i časopis byly od počátku určené hlavně čtenářům v Československu. Nejprve je Pavel Tigrid a jeho pomocníci zasílali běžnou poštou. Tajná policie v Československu se o knižním projektu CIA dozvěděla krátce po jeho spuštění a zavedla velmi přísnou kontrolu korespondence a balíků ze zahraničí do Československa. Cenzurou prošel jen minimální počet výtisků.

V roce 1961 redakce Svědectví přesídlila z USA do Paříže a současně s rostoucím turistickým ruchem mezi západní Evropou a zeměmi za Železnou oponou se rozšiřovaly možnosti pro individuální předávání zásilek. Ve vyhodnocení Knižního projektu bylo toto předávání v kolonce „do ruky“. 

Vedle toho Pavel Tigrid systematicky využíval všech možných pašeráckých cest, kterými dostával svůj časopis ke čtenářům v Československu. Již počátkem šedesátých let tak kolovalo po Praze i v dalších velkých městech dostatek výtisků Svědectví, aby připravily vedení komunistů a tím následně i tajné policii nejedno bolení hlavy.

Časopis přinášel hodnocení politické situace v Československu i ve světě a ukázky děl zakázaných spisovatelů, ale i utajované dokumenty z jednání orgánů KSČ různých úrovní. Pavel Tigrid rád osobám, které podezříval, že jsou agenty komunistické tajné policie říkal, že má kontakty přímo na ÚV KSČ. 

Pravda to byla jen částečně, jeho hlavním dodavatelem zpráv před rokem 1969 byla Heda Margoliová-Kovály, vdova po zavražděném Rudolfu Margoliovi, která byla současně Tigridovou spolužačkou a přítelkyní z mládí. 

Byla to právě ona, kdo do Paříže přivezl rehabilitační rozsudek Slánského a jeho spoluobětí, který Tigrid vydal jako zvláštní přílohu Svědectví č. 31. Provezla ji ve vlaku, v kupé pod koberečkem. Přestože tajná policie vyvinula ohromné úsilí, aby zdroj Tigridových informací odhalila, nikdy se jí to nepodařilo.

V polovině srpna 1964 obdržela Státní bezpečnost od maďarské AVH (Államvédelmi Hatóság) informaci o připravovaném zasedání mezinárodního PEN clubu v Budapešti, na které se chystá přijet i Pavel Tigrid. Po následném schválení 11. oddělením Ústředního výboru Komunistické strany Československa rozjíždí Státní bezpečnost akci Svědek. 

Devátého září 1964 zakládá pozorovací spis na Pavla Tigrida pod registračním číslem 23726. Ve stejný den zakládá i svazky na Jiřího Grušu a Petra Koptu, které mylně podezírá z kontaktů s Pavlem Tigridem. Zpráva maďarské tajné policie hovoří o příjezdu Pavla Tigrida do Budapešti 14. října na začátek výročního zasedání PEN clubu.

O týden dříve 8. října vypracoval příslušník 6. odboru rozvědky npor. Miloš Rudolecký „Ráž“ návrh na kontaktování Pavla Tigrida v Budapešti: „Během jednání by bylo možno Tigridovi říci, že sice známe jeho světový názor a také jeho činnost od doby emigrace do dnešní doby, a že si je jistě vědom toho, že bychom ho mohli převézt do ČSSR a vyvodit z jeho minulé i současné činnosti pro něho příslušné důsledky. Dále by bylo příp. možno pokračovat v tom smyslu, že přesto však k jeho postihu nehodláme přistoupit, protože v podstatě nesledujeme cíle jeho diskriminace, nýbrž především cíle zachování světového míru.“

Dále naporučík Rudolecký „Ráž“ rozvíjí úvahy, jak případně využít kontakt Tirida k jeho diskreditaci na Západě. Dokument pokračuje: „Kromě této formy opatření ve věci Tigrida, bude rovněž nutno vejít do styku s příslušnými pracovníky II. Správy MV, kde je rovněž připraven návrh na opatření. Podle vyjádření náč. 7. odb. 2 spr. MV s. (mjr. Vladimíra) Helíska se kromě využití agentury k Tigridovi v Budapešti uvažuje také o jeho vyžádání od maďarských přátel.“ Právě tento názor kontrarozvědky nakonec převážil.

Pavel Tigrid přijel do Budapešti 14. října 1964 a měl – už poněkolikáté v životě – obrovské štěstí. Přesně v den jeho prvního příjezdu za Železnou oponu byl totiž v Moskvě ze všech funkcí odvolán první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov a ve všech satelitních komunistických státech vznikla ohromná nejistota ve vedení tajných služeb. Nikdo nevěděl, jak hluboké čistky v KGB proběhnou a koho postihnou. 

O den později doputovala zpráva o Tigridově příjezdu do centrály StB v Praze a hned další den se příslušník rozvědky pplk. Jiří Svoboda „Sviták“ vydal na služební cestu do Budapešti. Pavel Tigrid byl varován příslušníky maďarské AVH, že si pro něj jede pracovník StB a okamžitě z Budapešti odjel. Tím se zcela jistě zachránil od mnoha let kriminálu v československých věznicích.

Den před jeho odjezdem z Budapešti zahájil se souhlasem Generálního prokurátora ČSSR jeho stíhání Vyšetřovatel StB kpt. Tomáš Minařík pro trestný čin vlastizrady. Již tehdy Státní bezpečnost vyslechla několik lidí, kteří se vrátili do Československa a pracovali ve Svobodné Evropě nebo se s Tigridem setkali při jeho návštěvách v táborech pro uprchlíky, a na základě jejich výpovědí zahájila Tigridovo stíhání.

Již v prosinci 1964 ale navrhuje vyšetřovatel StB kpt. Oldřich Pudel trestní stíhání proti Pavlu Tigridovi přerušit, z důvodu jeho pobytu v cizině.

Tajná policie se ale připravovaného procesu nehodlala jen tak vzdát a ve svazku 23726 začala systematicky sbírat informace o kontaktech Pavla Tigrida s lidmi, kteří vyjížděli z Československa do Francie. V březnu 1966 již ustanovila desítky osob, které se s Tigridem setkaly – např. A. J. Liehm, Jan Skácel, Jan Werich, Jiří Kolář a Jan Beneš. Důležitou osobou, které zprostředkovala zprávy mezi Václavem Havlem a Pavlem Tigridem byl Václav Černý. 

Současně se podařilo nasadit při výjezdech na Západ k Tigridovi několik agentů, např. Jiřího Muchu, Václava Rejholce, Tomáše Řezáče a několik dalších. Tajná policie zjistila, že nejčastějším přispěvatelem časopisu Svědectví z českých autorů je Jan Beneš, který publikoval pod pseudonymem ve dvojčísle 25-26 článek „Pohled na dnešek, aneb generace osamělá“ a v číslech 27 až 29 „Dopisy Světlaně.“

Když se dnes čtenář podívá na články, za které bylo možné odsoudit někoho na pět let kriminálu, a to ještě v oněch tolik chválených šedesátých letech, pochopí, že ten režim byl nereformovatelný. Jedna z pasáží, v níž tajná policie spatřovala napomáhání k vlastizradě je tato: „Na spartakiádu se čistí a bílí, pan primátor prohlásil, že kdyby na sůl nebylo, on Prahu rozkope, a taky ji rozkopal, a to důkladně.“ 

Dvacátého ledna 1965 zakládá StB na Jana Beneše nejprve věcný operativní svazek, který následně převádí do daleko vyšší kategorie rozpracování, a to na Osobní svazek. S registračním číslem 14258.

Během rozpracování zjišťuje, že hlavní spojkou Beneše k Pavlu Tigridovi je jeho přítel, student Karel Zámečník, který pobývá dlouhodobě v Paříži. Proto na něj 23. února 1966 zakládá osobní spis s číslem 15091 a současně zakládá skupinový svazek s číslem 15090 pod krycím jménem Spisovatel, kam soustředí poznatky k hlavním osobám, které ji zajímají.

V srpnu 1966 se tajná policie domnívá, že má dostatek usvědčujícího materiálu k zatčení Jana Beneše a Karla Zámečníka. Druhý jmenovaný je vylákán pomocí operativní kombinace do Prahy a je spolu s Benešem zatčen a umístěn do vazby v Ruzyni.

Po rok trvajících výsleších se v Praze konal ve dnech 3. až 15. července 1967 proces proti Pavlu Tigridovi, Janu Benešovi a Karlu Zámečníkovi. Soudní projednávání mělo ohromnou publicitu jak v Československu, kde se již pomalu schylovalo ke známému Pražskému jaru a lidé již nebyli ochotni od komunistů strpět jakoukoli zvůli, tak i v zahraničí, o což se postaral sám Pavel Tigrid.

Rozsudek ani zdaleka neodpovídal původnímu záměru politického procesu. Pavel Tigrid dostal v nepřítomnosti 14 let, Jan Beneš pět let vězení a Karel Zámečník byl –k překvapení všech – díky skvělé obhajobě Otakara Motejla zproštěn obžaloby. Kromě Karla Zámečníka se proti rozsudku odvolali všichni. Bylo jasné, že vedení strany nechce jitřit i tak napjatou atmosféru ve společnosti a odvolací soud o měsíc později rozsudek potvrdil.

Proces se tajné policii a prokuratuře zcela vymkl z rukou. Zajímavé je v tomto ohledu číst, jak jej hodnotila sama Státní bezpečnost. 

„Hlavní líčení proti obžalovanému Tigridovi a spol. splnilo v podstatě svůj účel, neboť byla přesvědčivě odhalena nepřátelská činnost tohoto utečence proti našemu státu a podíl na ni ze strany obžalovaného Beneše. Je však třeba říci, že v jeho průběhu se projevily určité nedostatky v práci orgánů Ministerstva vnitra prokuratury i soudu. 
(…) 
Nedostatkem přípravného řízení bylo, že k usvědčení obžalovaného Beneše z nepřátelství k našemu státnímu zřízení měla být využita zcela primitivní a mnohokráte zdiskreditovaná metoda výslechu spoluvězňů.
(…)
Závěrečné řeči obhájců Drozda a Motejla se v podstatě nesly ve smyslu socialistické obhajoby (…) pravým opakem byla závěrečná řeč obhájce obžalovaného Beneše Dr. Tauše.“

„Jedná se o první případ, kdy je československý spisovatel obžalován proto, že publikoval v zahraničním emigrantském časopise.
(…)
Protože socialistický systém je dobrý, musí být špatní a neschopní lidé, kteří ho řídí a když obžalovaný nemohl tyto neschopné lidi pro cenzuru kritizovat u nás, zcela logicky prý své kritiky posílal do časopisu Svědectví.
(…)
Na návrh prokurátora, který v závěrečné řeči požadoval uložit obžalovanému Benešovi trest při horní hranici zákonné trestní sazby, reagoval citací článku z denního tisku, že v Portugalsku byl mladý komunista za velezradu odsouzen na 3 roky a dodal, že Salazarovská justice ho za stejný čin odsoudila pouze takto. Konec jeho závěrečné řeči byl vyvrcholením celé její koncepce, když uvedl: ‚A na závěr je snad třeba vytrhnout z veršů Wolkerových a upravit Spisovatel, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít, však dřív, než mohl srdce k boji vytasit, ne nezemřel, jen pero mu bylo vyraženo z ruky jeho ostré pero, někdy až příliš kritické pero, ale znovu bude psát.“

O tom, kdy bude znovu psát tento nadaný, tento talentovaný mladý spisovatel, o tom rozhodnete v prvé fázi vy, v konečné fázi podle mého přesvědčení, dopadne-li výsledek tohoto řízení proti mému klientu nepříznivě, bude rozhodovat se udělením milosti presidentem republiky, aby tato věc byla i před celým světem nakonec aplanována.“ 

Obhájce Dr. Tauš si svojí statečnou obhajobou přivodil kárné řízení, ale na druhou stranu ho mohlo těšit, že se jeho slova naplnila. Již o rok později, 22. března 1968, podepsal president Antonín Novotný milost pro Jana Beneše a následně abdikoval. Byl to jeho poslední státnický akt a jak rád Jan Beneš připomínal, první slušný.

Proces skončil po propagandistické stránce naprostým fiaskem a svůj hlavní smysl, tedy odstrašit české občany od kontaktů s Pavlem Tigridem, nejenže nenaplnil, ale tu část veřejnosti, která o něm do té doby neslyšela, upozornil na jeho existenci i na exilový časopis Svědectví.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.