KOMENTÁŘ RADKA SCHOVÁNKA | Téměř 35 let po pádu komunistického režimu padl první rozsudek nad agentem StB. Herečka a spisovatelka Hana Militká byla odsouzena za napomáhání ke zneužití pravomoci úřední osoby, přestože její spolupráce nevedla k uvěznění ani vystěhování sledované osoby. Rozhodnutí soudu vyvolává otázky o selektivní spravedlnosti, účelovosti stíhání a právní nejistotě, která kdysi patřila k základním pilířům totalitního režimu.
Za dobu existence komunistického režimu spolupracovaly s jeho tajnou policí statisíce lidí. Spolupráce probíhala na nejrůznějších úrovních – od pracovního zařazení přes příležitostné a vyžádané „služby“ až po registraci v některé z kategorií spolupráce nebo tajné spolupráce.
Vynecháme-li tajné spolupracovníky v kategorii resident, kterých bylo méně než tisíc, druhou nejvyšší kategorií tajného spolupracovníka tvoří osoby vedené jako „agenti“.
Dle platných směrnic – které se sice v průběhu existence tajné policie sice mírně měnily, ale podstata zůstávala – byla definice tato: „Tajný spolupracovník je osoba, která byla získána ke spolupráci způsobem stanoveným těmito směrnicemi, udržuje s pracovníky kontrarozvědky konspirativní styk, plní uložené úkoly, podává nebo předává poznatky a informace nebo poskytuje kontrarozvědce pomoc nebo služby, které je nezbytné utajovat.“
V další části je podrobně rozepsáno, jaké vlastnosti má agent mít a jakým způsobem se provádí jeho získání. Většinou tajná policie vyžadovala, aby rekrutovaný udavač podepsal závazek ke spolupráci – pokud to budoucí donašeč odmítl, ale souhlasil s dalším úkolováním, mohli příslušníci chybějící závazek nahradit jiným způsobem kompromitace.
Jediným smyslem podepisovaného závazku, bylo totiž vyvolání pocitu bezmoci se spoluprací případně skončit.
Podle statistik Ministerstva spravedlnosti více než sedmdesát procent agentů, kteří se soudí o výmaz z registračního protokolu Státní bezpečnosti, u soudu uspěje. Soud většinou nařídí vymazat dotyčného z vyhledávacích evidencí, které jsou zveřejněny na webových stránkách Archivu bezpečnostních složek.
Na vydávání lustračních osvědčení však toto rozhodnutí nemá žádný vliv, neboť lustrační zákony (Zákon č. 451/1991 Sb., § 2) se opírají o fakt evidence: „Předpokladem pro výkon funkce (...) je, že občan (...) nebyl evidován...“.
Proto ani rozsudek o neoprávněné evidenci nemůže změnit historický fakt, že taková evidence existovala a vydané lustrační osvědčení se i nadále opírá o původní evidenci.
Činnost komunistické StB byla řízena rozkazy ministra vnitra bez opory v legislativě, a tudíž byla nezákonná.
Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB vznikl v lednu 1993 a od roku 1995 se přejmenoval na Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Za dobu své existence vyšetřoval stovky případů nezákonné činnosti bývalých příslušníků Státní bezpečnosti.
Úspěšný byl především v případě akce Asanace, kde se jednalo o nezákonné nucení občanů Československa k vystěhování do zahraničí. Do této akce bylo zahrnuto několik set režimu nepohodlných osob.
Na jejich sledování se podílely stovky příslušníků tajné policie, kteří k jejich kontrole využívaly stovky agentů, tajné odposlechy bytů i telefonů, sledování a nejrůznější formy existenčního i psychického nátlaku.
Zde je dobré připomenout, že celá činnost komunistické tajné policie byla řízena podzákonnými normami, tedy rozkazy ministra vnitra, aniž měla oporu v legislativě, a tudíž byla nezákonná. Za účast v akci Asanace bylo odsouzeno několik jejich příslušníků.
Nedávno přinesl server Aktuálně.cz článek s titulkem „Herečka a spisovatelka udávala StB blízkého přítele Ludvíka Vaculíka a Pavla Tigrida“. Text informuje o případu Hany Militké, která byla pravomocně odsouzena na patnáct měsíců s odkladem na rok a půl za „pomoc ke zneužití pravomocí úřední osoby“.
Toho se měla dopustit tím, že několik let donášela na svého přítele Pavla Jánského, který byl zařazen do akce Asanace. Nakonec se ale nevystěhoval a Státní bezpečnost jej „pouze“ zkompromitovala tím, že se s ním několikrát sešla na veřejnosti a vyvolala v jeho okolí dojem, že je jejím spolupracovníkem, což vedlo k jeho izolaci a rozchodu s přáteli.
Prostudoval jsem si svazek Hany Militké, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek. Získána ke spolupráci byla v září 1975, podepsala závazek a zvolila si krycí jméno Milada. Za spolupráci dostávala odměny a v její prospěch několikrát intervenovala Státní bezpečnost – jak v jejím zaměstnání, tak i v bance při žádosti o devizový příslib. Spolupráce byla ukončena 13. října 1988.
Její případ je naprosto tuctový, podobných agentů jsou v Archivu bezpečnostních složek tisíce. Proto je zajímavé se zamyslet, proč po pětatřiceti letech od pádu komunistického režimu soud vynesl první rozsudek nad tajným spolupracovníkem.
Její spolupráce – na rozdíl od jiných – nevedla k vystěhování Pavla Jánského, ani k jeho uvěznění. V archivu jsou stovky, ale pravděpodobněji tisíce agentů, jejichž činnost je daleko závažnější než Hany Militké. Proč si tedy ÚDV vybral právě ji?
