Před sto dvaceti lety se narodil Jan Werich, jeden z nejvýznamnějších českých herců a veřejností uznávaných osobností, v dnešním slova smyslu influencerů, jehož výroky si lidé připomínali a připomínají dodnes. Přesně před padesáti lety, u příležitosti jeho kulatých sedmdesátin, spustila Státní bezpečnost velkolepou bizarní operaci, která ve finále skončila trapným fiaskem. Pro obě strany.
O štědrovečerní noci roku 1974 odchází z návštěvy u Wericha na Kampě novinář Jiří Lederer, zavěšen v rámě s publicistou a jedním z organizátorů samizdatu Klementem Lukešem, který je nevidomý. Kdesi po cestě vzniká spontánně při společném rozhovoru nápad – dát k Werichovi k jeho nadcházejícím sedmdesátinám (6. února 1975) originální dárek: Sborník sestavený z textů od významných osobností té doby – herců, výtvarníků, spisovatelů, básníků, novinářů, zpěváků atd. – s všeříkajícím názvem „Když se řekne Werich...“.
Jiří Lederer (dle vlastních vzpomínek) záhy rozesílá sto osmdesáti pěti lidem dopis se stejným zněním, v němž žádá o příspěvek v rozsahu od jednoho řádku do deseti stran jako odpověď na otázku: „Co se Vám vybaví, když se řekne Werich.“
StB všechny osoby, které tehdy na Štědrý den roku 1974 Jana Wericha navštívily, vyfotografovala z protější budovy Výzkumného ústavu plánování – a na základě státních poznávacích značek i pořízených fotografií se snažila o jejich identifikaci. Popřát Janu Werichovi tehdy přijelo podle záznamů tajné policie asi padesát osob a sledování se vedla pod krycím názvem Čára II.
První informaci o chystaném sborníku zachycuje Státní bezpečnost z odposlechu telefonátu mezi dirigentem Karlem Vlachem (tehdejší celebrita československého hudebního zábavního průmyslu) a hercem Jiřím Dohnalem (někdejší filmové hvězdy v roli milovníků, kterou má ale diváctvo stále v čerstvé paměti.)
Vlach v telefonickém hovoru říká Dohnalovi o dopisu, který od Lederera obdržel. A nejen on, ale i tehdejší celebrity jako Lubomír Lipský, Miroslav Horníček a mnoho dalších.
Trvá pouhý týden, než se informace dostává z pracoviště Správy zpravodajské techniky až na stůl mjr. Vladimíra Matury, který má na starosti „rozpracování“ některých zakázaných spisovatelů. O den později, 16. ledna 1975, zakládá Státní bezpečnost svazek v kategorii Prověřovaná osoba na Jana Wericha s registračním číslem 8390 pod krycím jménem Umělec. Mašinérie tajné policie se rozjíždí naplno.
Jan Werich coby herec známý již z předválečné éry Osvobozeného divadla a později i spisovatel, publicista a filozof, představoval v době nastupující normalizaci jednu z výrazných osobností, které si s režimem tzv. nezadávají. Proto také nesměl jistou dobu veřejně vystupovat ani publikovat, ale lidé si jej stále pamatovali a měli jej za oblíbenou a vlivnou personu – v dnešním „dobrém slova smyslu“ za influencera.
Dodnes jsou známé už jen jeho krátké trefné výroky, přitom například v dubnu v roce 1968 přednesl na slavnostním zahájení výstavy Millenium Judaicum Bohemicum na pražské Židovské radnici řeč, kterou autor tohoto článku kvalitou jejího obsahu považuje ze jeden z nejvýznamnějších česko(sloven)ských textů druhé poloviny 20. století. Zde je její plné znění.
O to větší bylo zklamání a pocit zrady, ba dokonce podle některých přímo „pěst do obličeje“, vidět v lednu 1977 tohoto muže, jehož mnozí brali za svůj vzor, v lavicích hlediště Národního divadla při podepisování Anticharty.
Již den předtím odevzdává Jan Kozák, tehdejší předseda svazu Československých spisovatelů, náčelníkovi Správy pro boj proti vnitřnímu nepříteli plk. Vladimíru Stárkovi dopis, který obdržel jeho přítel s žádostí o poskytnutí příspěvku do sborníku.
O týden později, 22. ledna, navštěvuje bývalý politický vězeň (a čerstvě získaný agent) Vladimír Škutina spisovatele Ludvíka Vaculíka a žádá ho, aby mu zprostředkoval vydávání jeho textů v zahraničí. Zároveň se od Ludvíka Vaculíka dozvídá, že do připravovaného sborníku pro Wericha příspěvek nepošle, protože Ledererovi nevěří. Tajná policie je s jeho udáním nadmíru spokojená, neboť v něm zároveň informuje i o knihovně plné samizdatů, kterou Vaculík vlastní.
Setkání a rozhovoru se tehdy účastní i spisovatel Dušan Hamšík. A jelikož je v bytě Ludvíka Vaculíka zabudován prostorový odposlech, může tak Státní bezpečnost porovnat Škutinovo udání s nahrávkou jeho návštěvy: „Zprávu možno hodnotit jako pravdivou, byla potvrzena i z dalších pramenů.“
Mjr. Vladimír Matura vypracoval 31. ledna 1975 memorandum s názvem: „Návrh opatření na získání sborníku, který rediguje Jiří Lederer k 70. narozeninám Jana Wericha.“ Přesná citace dalšího obsahu tohoto dokumentu nejlépe vystihuje, jak StB podchytila situaci a naplánovala další akci:
Agenturní cestou bylo zjištěno, že podobné dopisy zaslal Jiří Lederer mimo jiné také Karlu Vlachovi, Miroslavu Horníčkovi, Lubomíru Lipskému, Jaromíru Dohnalovi, Ludvíku Vaculíkovi a dalším osobám. Byly získány poznatky, že Ludvík Vaculík odpovídat nebude, protože Ledererovi nevěří a vyslovil přesvědčení, že je ve styku se Státní bezpečností. Proto považuje jeho akci za provokaci.
Takovéto přesvědčení vyslovil již v polovině října loňského roku Ludvík Pacovský, který dokonce tvrdil, že se svými přáteli bezpečně zjistil, že Lederer pracuje pro StB. Agenturní cestou bylo zjištěno, že okruh kolem Ludvíka Pacovského hodlá Jiřího Lederera využít jako dezinformačního kanálu vůči Státní bezpečnosti. S ohledem na získané poznatky a uvedené okolnosti navrhuji provést následující opatření:
1) Dne 4. února 1975 předvolat na KS SNB Praha Jiřího Lederera a provést s ním pohovor, jehož cílem bude získat výše uvedený sborník a posoudit jeho obsah. Jednání zdůvodníme tím, že je autorem myšlenky zpracovat sborník k 70. narozeninám Jana Wericha a že za tím účelem rozeslal řadu dopisů, z nichž jeden mu předkládáme jako důkaz.
Sdělíme mu dále, že podle našich zjištění obsahuje sborník řadu politicky závadných příspěvků a invektiv. Z uvedených důvodů jej požádáme, aby nám sborník předložil k nahlédnutí. V případě, že Jiří Lederer odmítne sborník předložit, bude důrazně upozorněn, že ponese veškeré zákonné důsledky, jež mohou vyplynout ze závadného obsahu sborníku.
Zároveň bude varován, aby od záměru předat sborník Janu Werichovi upustil, dále aby tento nepředával jiným osobám.
V další části memoranda Matura navrhuje předvolat Karla Vlacha, Miroslava Horníčka, Lubomíra Lipského a Jaromíra Dohnala. A naznačit jim, že je Lederer udal a celý sborník je provokace.
Tuto část plánu však náčelník správy pro boj proti vnitřnímu nepříteli plk. Vladimír Stárek neschválil – a přidává ručně psanou poznámku: „S bodem 2 nesouhlasím. Dle výsledku pohovoru s Ledererem a jeho reagence prosím o předložení návrhu na další opatření.“
Předvolánku obdržel Jiří Lederer na 4. února odpoledne. Fízlům tehdy sděluje, že jim sborník k nahlédnutí nepředá a ani jim není ochoten sdělit, kdo do něj přispěl. Tajná policie jej po hodině přesvědčování propouští s tím, že se musí dostavit druhý den v půl jedné a sdělit, jestli si celou akci se sborníkem nerozmyslel – jinak se vystavuje nebezpečí trestního stíhání.
Estébáci Ledererovi při výslechu tvrdí, že sborník obsahuje pobuřující a nepřátelské texty – přestože ani jeden příspěvek ze sborníku nečetli.
Ve zprávě z druhého pohovoru mjr. Vladimír Matura píše: „Jiří Lederer dále sdělil, že hrubý obsah příspěvků tvoří víceméně konstatování, že osobnost Jana Wericha není dnes uznávána, poukazuje se v nich na jeho činnost v Osvobozeném divadle, na jeho zásluhy o divadlo. U řady příspěvků je projevována lítost, že Jan Werich nemůže publikovat. Z uvedeného sdělení je patrno, že příspěvky mají politický charakter a jsou zaměřeny na podporu Jana Wericha.“
Z obavy o osud celého sborníku se Jiří Lederer rozhoduje předat Janu Werichovi v den jeho narozenin pouze seznam osob, které do sborníku přispěly, neboť se obává, aby mu jej cestou na oslavu StB nezabavila. Samotný sborník mu předává až o čtrnáct dní později.
Sborník se nikdy nešířil samizdatem, protože Jan Werich jej nedal k dispozici pro samizdatové opsání. Až v roce 1981 vychází v exilovém nakladatelství Index. V předmluvě Jiří Lederer vzpomíná na oslavu u Jana Wericha: „Pokud se dalo, každému jsem dával přečíst svůj dopis Janu Werichovi – aby to vědělo co nejvíc lidí. Když jsem stál s několika lidmi, přišel k nám pan Boháč, bratr herce z Národního divadla. Někdo mě jemu představil … Jakmile pan Boháč zaslechl mé jméno, ihned se zostra na mě obořil? ‚To vy jste udělal tu hloupost pro Wericha?“
‚Jakou hloupost‘ ptám se... ‚No přece jak jste se obrátil na mnoho lidí o příspěvek do nějakého sborníku.“ Já na to ‚To nebyl nějaký sborník, ale sborník k sedmdesátinám Jana Wericha!‘ Pan Boháč: ‚Víte, co si o tom myslí Mirek Horníček?‘ Odpověděl jsem, že nevím.
‚Tak on si myslí, že to není nic jiného než provokace.‘ Zmlkl jsem (…) brzy jsem od nich odešel a říkal jsem si, jak hluboce jsme klesli, když jeden z nejbližších spolupracovníků Jana Wericha – Miroslav Horníček – označí sborník hlasu českých umělců k Werichovým sedmdesátinám za provokaci. Co to s námi všemi dělají? Kde je lidské sebevědomí? Kde pocit vlastní důstojnosti?“
Jan Werich si celý sborník přečetl a některé příspěvky se mu líbily, jiné nikoli a jak vzpomínal autor sborníku, nikdy mu za něj nepoděkoval. Dnes je originál uložen v knihovně Libri prohibiti i s rukopisnými originály přispěvatelů, mezi kterými nechybí Václav Havel, Václav Černý, Jaroslav Seifert, Dominik Tatarka, Vlasta Chramostová, Milan Kundera, Pavel Kohout, Elmar Klos a mnoho dalších významných Československých umělců.
Státní bezpečnost sborník nikdy nezískala a o pět let později uzavřela i spis s krycím jménem Umělec. Po smrti Jana Wericha jej zničila. Jiří Lederer se počátkem osmdesátých let vystěhoval do Spolkové republiky Německo.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
