Zvoní zrady zvon. Tři kritické chyby Trumpa ve válce na Ukrajině, které se zapíšou do učebnic

Dnes, kdy začíná Mnichovská bezpečnostní konference, echo Halasova „Zpěvu úzkosti“ (ze sbírky „Torzo naděje“) znovu ožívá v konturách a proporcích, které si bez nadsázky dokázali představit snad jen autoři hodně špatných sci-fi povídek.

Spojené státy se pod vedením nového prezidenta dostaly do pozice země, které vyhovuje otevřená kolaborace s úhlavním nepřítelem evropské bezpečnosti. 

Není to sice novinka: o upřímném obdivu Donalda Trumpa k Vladimiru Putinovi (nebo dalším diktátorům) jsme v minulosti slyšeli již mnohokrát. Ovšem nyní může být podepsána smlouva, která zcela mění existující uspořádání Evropy – proti její vůli a s dalekosáhlými implikacemi, které se zatím ani neodvažujeme vyslovit.

První vlna obvinění ze zrady Ukrajiny se v mediálním prostoru objevila poté, co prezident Trump ve středu zveřejnil, že hovořil se svým ruským protějškem. Dle Trumpa se oba dohodli na okamžitém zahájení mírových jednání, aby příměří bylo dosaženo „v dohledné době“. 

Americký prezident sice následně o obsahu hovoru informoval ukrajinskou hlavu státu Volodymyra Zelenského, okolnosti a detaily takového kroku ale zjevně s Ukrajinou dopředu neřešil. I proto je jeho počínání vnímáno jako zrada, a to nejenom mezi Ukrajinci.

Jednou z prvních osobností, která explicitně artikulovala analogii mezi zradou z Mnichova 1938 a tím, co inicioval Donald Trump, byl francouzský poslanec Evropského parlamentu Raphaël Glucksmann – českému čtenáři možná spíše znám jako syn filozofa Andrého Glucksmanna.

Raphaël na svůj účet na síti X napsal: „Opět se vracíme k onomu okamžiku našich dějin z roku 1938… V Mnichově bylo Československo nabídnuto Hitlerovi na stříbrném podnose při jednáních, z nichž byli jeho vůdci vyloučeni. Nyní Trump jedná s Putinem o Ukrajině bez Ukrajiny. Bez Ukrajiny a bez Evropy.“ 

Timothy Garton Ash, britský historik a znalec střední Evropy, si ve svém článku „Trumpova nesmyslná kapitulace před Putinem je zradou Ukrajiny – a strašlivým obchodem“ posteskl, že Neville Chamberlain mohl v roce 1938 alespoň předstírat, že ústupky Adolfu Hitlerovi dělá proto, aby zachránil evropský, potažmo světový mír. Jenže Donald Trump dělá ústupky Putinovi v době, kdy plnohodnotná ruská agrese probíhá na Ukrajině již léta.

Americký prezident se dopouští tří kritických chyb, které se dost možná zapíšou do kapitol učebnic: do těch, které pojednávají o tom, jak se nemá postupovat při jednání o obnovení míru.

Za prvé Trump chybuje v tom, jakým způsobem inicioval samotná jednání. Když chceme dosáhnout míru, vysíláme do cílových zemí své diplomatické zástupce, kteří zjišťují, čeho přesně chce útočník i napadený dosáhnout. To může být poměrně dlouhý, ale nezastupitelný proces, který se Trump zjevně rozhodl přeskočit. 

Zní to skoro až neuvěřitelně, že rozhovor s Putinem si veřejně pochvaloval, aniž by měl potřebu se vyrovnat s faktem, že povýšil mezinárodně uznaného agresora za sobě rovného. Umíte si představit, že by například prezident Roosevelt v roce 1941 oslovil Hitlera, aby zprostředkoval mírová jednání s Winstonem Churchillem?

Za druhé, Trump nabídl Putinovi bilaterální jednání, kterého se budou Ukrajinci (a Evropané) účastnit jen zprostředkovaně. Takovýto formát je naprosto nestandardní, ba přímo neslýchaný. Může k němu docházet, ale jen tam, kde se o ničem zásadním nerozhoduje a hlavně, kde má vyjednavač přímý mandát, jehož jménem může vést jednání. Nic takového ale u iniciativy prezidenta Trumpa nebylo naplněno. Radost z toho mají jen Rusové, protože obešli jak přímá jednání s Ukrajinci, tak evropskými státy.

Je pravda, že Trump oznámil, že na Mnichovské konferenci by měla proběhnout setkání představitelů USA, Ruska a Ukrajiny na nejvyšší úrovni. Jenže ukrajinská vláda takováto jednání vyloučila. Poradce prezidenta Zelenského Dmytro Lytvyn již oznámil, že jednání s Rusy musí předcházet „společný postoj“. A ten zjevně v tuto chvíli neexistuje.

Pokud by skutečně měla proběhnout jednání jen mezi USA a Ruskem, zatímco Ukrajinci a Evropané by byli pouze obeznámeni s výsledky, není pochyb o tom, že by se do historie zapsala stejně, jako se do československých dějin zapsala Mnichovská konference ze září 1938, tj. jako „diktát o nás bez nás“.

Za třetí, Trump si nekladl pro začátek vyjednávání doslova žádné podmínky. Toto je zcela v kontrastu s tím, co sám americký prezident deklaroval, když tvrdil, že jeho zahraniční politika bude sledovat heslo „mír skrze sílu“.

Není to tak dávno, co prezident USA – stejně jako americký vyjednavač pro Ukrajinu, generál Keith Kellogg – tvrdil, že obě strany, tedy Rusko i Ukrajina, budou muset v zájmu obnovení míru udělat ústupky. 

Jenže vůči Rusku zcela paradoxně ustupují primárně Spojené státy, když naznačují ochotu přijmout ty podmínky, které Moskva klade od počátku války: nemusí dojít před začátkem jednání k zastavení palby, ukrajinské hranice se nevrátí do roku 2014 (tedy před okupaci Krymu a Donbasu), Ukrajině nebude dovoleno vstoupit do NATO a Spojené státy neplánují vyslat na Ukrajinu vlastní vojáky, kteří by monitorovali naplňování smlouvy.

Toto vše se mohlo použít jako vyjednávací „páka“ na Rusy. Pokud to Američané sami smetli „ze stolu“ ještě před začátkem mírových rozhovorů, zúžili tím vyjednávací pole v neprospěch Západu. Za daných okolností tak nelze očekávat, že by z konference v Mnichově mohlo vzejít cokoli pozitivního.

Trumpova pro-kremelská zahraniční politika pohřbila i poslední „Torso naděje“. Dnes už to není „sladká Francie“, ni „hrdý Albion“, kdo rozhoupal „zrady zvon“. Dle mnohých komentátorů i politiků v Evropě, USA i na Ukrajině teď zrazuje Washington.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.