KOMENTÁŘ JANA ŽELEZNÉHO | Jen těžko bychom hledali událost, která v posledních týdnech vzbudila v řadách vojenských expertů takové pozdvižení. Nedávná letecká přehlídka v čínském městě Ču-chaj již dopředu slibovala vyslat jasný signál světu, se Spojenými státy v čele, že Peking myslí modernizaci svých vzdušných sil opravdu vážně a je připraven v případě nutnosti čelit obávané vzdušné převaze nejsilnější velmoci světa a jejích spojenců. Nástrojem k tomuto se měla stát zbrusu nová stíhačka J-35, jež se během krátkého letu plně představila veřejnosti a mnohým vyrazila dech.
Co to znamená pro širší světovou geopolitiku? Je nyní americká moc ohrožena? A mají se státy Západu, včetně České republiky, obávat o ztrátu svého postavení? Možná, nicméně se zdá, že v celé debatě jde ještě o něco jiného. A prsty v tom má Elon Musk.
První hned po Američanech
Supermoderní stroj zaujal nejenom svojí vizuální podobností s F-35, špičkovým americkým strojem a páteří obrany států NATO, ale i svými stealth charakteristikami a schopností kolmého vzletu, jež západnímu bitevníku přímo konkurují.
Tento „zázrak čínské techniky“ se má do budoucna spolu s již aktivně sloužícími radary a rovněž nezjistitelnou stíhačkou J-20 stát ostřím letectva lidově-osvobozenecké armády. Bližší detaily dosud nejsou příliš známé, nicméně Čína se tímto krokem zařadila po bok Ameriky jako jediná další země světa, jež provozuje ve svém arzenálu dva funkční stealth bitevníky. A jediná, která po rozhodnutí Washingtonu zastavit export F-22, oba stroje aktivně vyrábí.
Okamžitě se tak zvedla vzrušená debata o významu daného faktu pro bezpečnost Spojených států a jejich asijských spojenců spolu s diskuzemi o schopnostech Ameriky udržet si svoji technologickou nadřazenost v jakémkoli potenciálním konfliktu budoucnosti.
Od druhé světové války totiž platilo, že Washington se Západem a jeho blízkými partnery stavěl svoji velmocenskou pozici na absolutní vzdušné převaze v rámci bojiště. Ta měla v dobách studené války vyvážit převahu států Varšavské smlouvy v oblasti pozemních vojsk a po konci bipolární konfrontace umožnila Washingtonu činit chirurgicky přesné zásahy vůči nepřátelům všude po světě bez nutnosti riskovat masovější nasazení vlastních vojáků.
Část odborníků se snažila uklidnit zvířené vody konstatováním, že nové čínské stroje se dosud nedočkaly masového nasazení (k tomu má dojít až v roce 2026), a nelze předpokládat, že by byly nadřazeny americkým F-35.
Daná apologetika dává do značné míry smysl. Stroje v mnoha rozličných verzích tvoří páteř vzdušné obrany nejenom Spojených států, ale i většiny zemí NATO a dalších spojenců včetně Japonska. Ostatně jejich nákup se stal symbolem i české snahy demonstrovat serióznost aktivního přístupu ke spojeneckému závazku kolektivní obrany.
Stíhačka, za niž USA v závislosti na verzi platí přes 100 milionů za kus, představuje navíc klíčový projekt společnosti Lockheed Martin, jednoho z obrů amerického vojensko-průmyslového komplexu, který z ní čerpá odhadem až ¼ svého obratu a nemůže si dovolit o tyto zakázky přijít.
Ba co více, Peking nasazuje J-35 v době, kdy již Amerika pracuje na vývoji další mnohem technicky vyspělejší generace strojů. Vyjadřovat obavy či zahajovat nějaké rozsáhlé změny v plánech výzbroje tedy nemělo smysl. Alespoň dokud seděl v Bílém domě Joe Biden. Nástup Trumpa a jeho neoficiální pravé ruky v podobě Elona Muska může mnohé změnit.
