Putin je jako „zlý sen“. Co přijde po něm, může být ale horší

Vladimir Putin (* 1952) je rodák z Leningradu; někteří životopisci zmiňují jeho údajné ugrofinské rodinné kořeny, oficiálně však potvrzené nikdy nebyly. Již jako student práv na Leningradské státní univerzitě se stal členem Komunistické strany Sovětského svazu a příslušníkem sovětské tajné služby, nechvalně proslulé KGB. 

V roce 1975 studium úspěšně zakončil a v první polovině osmdesátých let působil jako zpravodajský důstojník v tehdejší Německé demokratické republice, po návratu do Sovětského svazu pak na „své“ univerzitě v Leningradu. Pád komunismu a rozpad Sovětského svazu v roce 1991 sice znamenal „dějinný předěl“ pro velkou část světa, kariéru Vladimira Putina ale příliš neovlivnil.

Ambiciózní mladý muž s ostrými lokty ukončil své působení v KGB a začal si budovat novou kariéru na nyní již petrohradském magistrátu jako chráněnec mocného starosty Anatolije Sobčaka (1937–2000; v čele města v letech 1991–1996).

Rozhodující okamžik pro Putinův politický vzestup přišel v létě 1991, kdy se během pokusu neostalinistů vedených viceprezidentem Gennadijem Janajevem proti prezidentu Michailu Gorbačovovi postavil na stranu budoucího prvního prezidenta Ruské federace Borise Jelcina (1931–2007; prezidentem v letech 1991–1999).

Putinův mocenský vzestup v Petrohradě probíhal poměrně nenápadně, takřka mimo „světla reflektorů“, a to až do léta 1998, kdy jej Boris Jelcin jmenoval šéfem Federální služby bezpečnosti (FSB), jež byla nástupkyní někdejší sovětské KGB. 

Nemilosrdný postup proti Čečencům během tzv. druhé čečenské války (1999–2000) učinil Vladimira Putina známým v celém Rusku, což byl jeden ze základních předpokladů toho, aby o něm rychle stárnoucí a vážně nemocný Boris Jelcin mohl začít uvažovat jako o jednom ze svých možných nástupců.

V roce 1996 Jelcin ještě obhájil prezidentský mandát, dokončit jej už ale vzhledem ke zdravotním problémům nemohl. Za svého nástupce si pro mnohé překvapivě vybral právě Vladimira Putina, kterého nejprve jmenoval premiérem (1999–2000) a poté úřadujícím prezidentem země (31. 12. 1999–2000). 

Důvodů bylo hned několik. Kromě nesporných schopností, získaných ve zpravodajské službě (které se k vládě v Rusku vždycky hodí) a potenciálu získat si sympatie široké veřejnosti garantoval Putin nemocnému Jelcinovi „nedotknutelnost jeho rodiny a jejího majetku“, získaného v devadesátých letech. V březnu 2000 proto Putin s podporou Jelcina s přehledem vyhrál prezidentské volby a stal se novou hlavou státu.

Ve srovnání se starým, unaveným a nemocným prezidentem, s jehož jménem byla spojena „divoká devadesátá léta“ či „léta divokého ruského kapitalismu“, během nichž většina Rusů dramaticky zchudla a během nichž velmi těžce pociťovala ztrátu síly, respektu a vážnosti na mezinárodním poli, na což byli vždy velmi hákliví, se nová hlava státu jevila po všech stránkách jako významné zlepšení. 

Putin působil mladě, kompetentně a akčně, zpočátku v jeho prospěch hrálo rovněž výrazné zlepšení ekonomického vývoje Ruska, dané primárně vzestupem cen ropy a zemního plynu na světových trzích. Z tohoto důvodu Rusové podporovali jak Putina osobně, tak jeho politickou stranu Jednotné Rusko, a odpouštěli mu i dílčí „lapsy“, jakým byla například jeho nevhodná reakce na havárii jaderné ponorky Kursk.