Likvidace disentu se nepovedla. Jak diplomaté s imunitou a tajnými schránkami CIA přelstili StB

Již v sedmdesátých letech pomáhal švédský diplomat Peter Tejler s přezdívkou Vasco da Gama a později Pakistánec dopravovat zásilky a vzkazy mezi exilem a domácí opozicí. Po propuštění Jiřiny Šiklové z vězení 22. března 1982 domluvil Jiří Pelikán, v té době poslanec evropského parlamentu, pomoc západních ambasád při zprostředkování této nesmírně choulostivé činnosti. 

Státní bezpečnost měla na poli kontroly „Ideodiverzních centrál“ v roce 1982 mnohonásobnou smůlu. Ve Vídni zemřel špičkový agent Dior (Ivo Šafář), který mnoho let pomáhal kontrolovat tajné spojení exilu s disentem v Československu. Vybily se baterie u odposlechu ve Svědectví a redakce se přestěhovala do nových prostor. Stůl Pavla Tigrida, pod jehož pracovní desku byl v maskované laťce připíchnutý odposlechový vysílač, skončil na smetišti. 

Současně se však vystupňoval tlak na domácí opozici a tajná policie si v plánu na rok 1983 napsala: „Dokončit likvidaci Charty 77.“ Ve správě pro vedení ministerstva vnitra Státní bezpečnost uvádí, že opozici tvoří asi padesát lidí ochotných se nějak veřejně angažovat. Mluvčí Charty 77 Václav Malý vzpomíná, jak opozice skutečně zvažovala vydání prohlášení o dočasném přerušení činnosti. K tomu naštěstí nikdy nedošlo a situace se postupně začínala obracet k lepšímu.

V listopadu 1981 nastoupil do funkce kulturního rady Zastupitelského úřadu SRN Wolfgang Scheur. U československé tajné policie dostal krycí jméno Jíva s posledním dvojčíslím roku, kdy nastoupil do funkce – jeho spis byl tedy veden pod heslem „Jíva 81“. Šlo o běžný postup, kterým si tajná policie ulehčovala orientaci při rozpracování diplomatů. Jednotlivé státy měly přidělené okruhy krycích jmen: například Američané měli kovy jako Zlato, Platina, Tantal, Stříbro, Železo..., Němci stromy (Jíva, Lípa, Dub, Cedr atd.), Britové plyny Argon, Helium, Vodík, Kyslík apod. 

V roce 1983 se Wolfgang Scheur poprvé setkal s Vilémem Prečanem, který byl po zadržení karavanu, v němž se materiály převážely, hlavní osobou zprostředkovávající spojení s domovem. A bylo to setkání veskrze šťastné.

V knize Ve službách společné věci vzpomíná, že se Wolfgang Scheur pouze zeptal, „jak by se tu dalo pomoci“. Byla určena přepážka v knihkupectví v bavorském (hornofalckém) Weidenu, kam mohl Vilém Prečan zaslat předem domluvené množství kontrabandu. Další možnost představoval malý balíček, který převezl kurýr s diplomatickou poštou, pro nějž se pak na velvyslanectví SRN zastavil domluvený kurýr. Bohužel jednou z těchto osob byl i historik Bohumil Černý, agent Státní bezpečnosti s krycími jmény Rybář a Partyzán.

Později nazval Vilém Prečan spolupráci s Wolfgangem Scheurem „léta velkého zázraku“ a sám Scheur o této „kyvadlové dopravě“ napsal: „…v taškách, ale těch bylo při každé přepravě autem potřeba dvanáct až dvacet. Náš vůz byl plně naložen a každá taška označena barevnou pentlí podle příjemce (...), abychom mohli zásobovat Ivana Klímu, Josefa Opatrného, Lenku Procházkovou. (...) Od zbytku nákladu nás osvobozovala po troškách Jiřina Šiklová (přezdívka Lasička), když se náhodou večer stavila u nás v Radešínské. A při nočních procházkách městem odevzdávala Lasička materiál dalším distributorům nebo přímo adresátům.“

Jakkoli to vypadá velmi jednoduše, šlo o nesmírně složitou a časově náročnou činnost. A ta samozřejmě už od počátku neunikla bedlivému oku Státní bezpečnosti. Wolfgang Scheur byl v první polovině osmdesátých let nepochybně nejsledovanější osobou v komunistickém Československu, jeho svazek sledování má téměř čtyři tisíce stran a stovky fotografií. Tajná policie postupně ustanovila nejméně 350 lidí, se kterými se potkal. 

Přestože tajní věděli jakou činnost provádí a několikrát navrhovali jeho vyhoštění, vedení státu si uvědomovalo, že by následovala reciproční opatření ze strany Spolkové republiky Německo, a to si komunistická strana nemohla mezinárodně politicky dovolit.

Z pravidelného sledování jsou ve svazku Jíva 81 vypracované záznamy, z nichž některé mají i komické prvky. Záznam ze sledování 3. dubna 1985 uvádí: „Pramen zjistil, že dne 3. 4. 1985 odešel kulturní rada ZÚ NSR v Praze Scheur ve 21.58 hod. z bydliště v Hradešínské ulici a donesl do svého vozu SPZ NEW UK 26 dvě plné tašky. Po krátké chvíli k němu přišla Jiřina Šiklová, se kterou nasedli do uvedeného vozu a bez rozsvícených světel odjeli v protisměru (jednosměrka) z Hradešínské ulice přes Bezručovy sady a dále s rozsvícenými reflektory pokračoval dalšími ulicemi. Cestou se několikrát vracel stejnými ulicemi a na krátké časové úseky zajížděl do řady stojících vozidel...

... Společně dojeli na křižovatku ulic Osadní a Mladé gardy P-7 kde Šiklová vystoupila (...) pouze s dámskou kabelkou. (...) Po zastavení u bydliště čekal asi pět minut ve vozidle a poté odešel do bydliště. Z vozu již nic nenesl. Kontrolou zaparkovaného vozidla u jeho bydliště pramen zjistil, že tašky, které při odjezdu nakládal, se již ve vozidle nenacházely.“

Ze záznamu je zřejmé, že i přes nasazení několika desítek příslušníků sledování s několika auty se podařilo vyložit kontraband, aniž by si toho tajní sledovači všimli. Poslední větu záznamu si operativní pracovník por. Černý podtrhl a připsal ironickou poznámku „Perfektní sledování!!“

V jiném záznamu sledovačky ze dne 29. ledna 1985 se lze dočíst: „Šiklová pokračovala do stanice metra Jiřího z Poděbrad a nastoupila do vlaku směrem Leninova. Na stanici Muzeum vystoupila a počkala 2 minuty a eskalátorem přejela na trasu C. nastoupila do vlaku a po ohlášení ukončení nástupu, ze soupravy vyskočila a sjela na trasu A, kde nastoupila ve směru Želivského. Cestou přišla k pramenu a dotazovala se jej, zda se odněkud neznají, že je jí povědomý.“ 

Přestože se na sledování jedné osoby běžně podílely desítky příslušníků Státní bezpečnosti, léty vycvičený disidentský instinkt umožnil Jiřině Šiklové i takto precizní sledování odhalit. Podobně si pracovníci sledovačky stěžovali na Václava Havla, že je vždy pozorný ke svému okolí a sledování několikrát odhalil.

Přestože tajná policie znala všechny časy odjezdu Wolfganga Scheura z Československa i dobu jeho návratu a často vyjmula z poštovních schránek dopisy, které je vhodil na území republiky, tomu nejdůležitějšímu zabránit nedokázala – pravidelné přepravě disidentské pošty, literatury i rozmnožovací techniky. Komunisté nemohli riskovat další mezinárodní diplomatický skandál.

Zajíždět dvakrát měsíčně do Spolkové republiky Německo představovalo nesmírnou časovou zátěž. Situace s pozemními komunikacemi byla na hony vzdálená od stavu v dnešní době. Dálnice z Plzně do Prahy neexistovala – důvodem jejího nevybudování byla obava, aby ji při případném napadení Československa nemohly využít americké tanky. 

Cesta z hlavního města směrem k západní hranici tak znamenala pomalé, mnohahodinové trmácení po rozbitých okreskách, kontrolu příslušníky pohraniční stráže u závory několik kilometrů před samotnou hranicí a nakonec další dlouhé čekání na samotném hraničním přechodu. Wolfgang Scheur byl však o důležitosti své mise hluboce přesvědčený a útrapy cest snášel s ledovým klidem. Naprosto oprávněně převzal v roce 1995 z rukou Václava Havla řád TGM.

Scheurovo působení v Praze skončilo v dubnu 1986 a bylo třeba hledat náhradu. Volba padla na kanadského diplomata Petera Backewela, který převzal funkci spojky mezi exilem a disentem. Ani v tomto případě se nepodařilo tuto činnost utajit, ale komunistický režim již neměl tolik sil, aby na mezinárodním poli vyvolal skandál kvůli pašování knih a časopisů. 

Tajná policie se tedy snažila alespoň maximálně omezit okruh osob, ke kterým se pašovaná literatura a časopisy dostanou. V rámci projektu Izolace zastrašovala osoby, které knihy a časopisy rozšiřovaly a které nebyly natolik známé, aby jejich perzekuce vyvolala mezinárodní ohlas. V poslední křeči v lednu 1989 sice ještě komunistická moc uvěznila kromě Oty Veverky a Františka Čuňase Stárka i Václava Havla, ale šlo již jen o poslední záchvěvy hroutícího se totalitního režimu.

Ovšem vedle diplomatických cest probíhala i během osmdesátých let doprava upravenými automobily. Američtí specialisté vybudovali třeba pašovací schránku pod zavazadlovým prostorem vozu Opel Kadett a tento automobil pak pravidelně zajížděl do Československa – dovážel především korespondenci a odvážel rukopisy, v nenápadné schránce o rozměrech 5 x 50 x 70 cm. 

Tajné policii neuniklo, že stejné auto vždy přijede k Jiřímu Vančurovi, jednomu z velmi tichých, ale velmi pracovitých mužů disentu. Při odjezdu z republiky tedy podrobila vůz hloubkové kontrole a prověřovala všechny možnosti, kde by pašovací schránka mohla být. Po půldruhé hodině estébáci kapitulovali a nechali automobil odjet do spolkové republiky. Technici ze CIA zase jednou nad StB zvítězili na celé čáře.

Automobil měl na sebe „naspaný“ Jiří Pelikán, který za něj nesl před americkou zpravodajskou službou odpovědnost. Na jaře 1990 technici ze CIA schránku zavařili a automobil ještě několik let používal Ladislav Lis pro dopravu sena na svém statku v Pekle u České lípy.

Pašování exilové literatury, gramofonových desek, ale především zpráv o porušování lidských práv v komunistickém Československu představovalo nesmírně důležitou spojnici pro existenci protikomunistického odporu. Bez domácí opozice by exil neměl, jak poukazovat na nelegitimnost komunistického režimu. Disent by naopak bez demokratického exilu, jeho finanční, morální a veřejné podpory velmi rychle zanikl pod tlakem tajné policie.

Příběhy této méně známé, ale nesmírně důležité kapitoly protikomunistické rezistence dosud nebyly napsány, ale již dnes je možné říci, že bez Jiřího Pelikána, Wolfganga Scheura, Viléma Prečana, Jiřiny Šiklové, Pavla Tigrida a mnoha dalších by historie odporu proti komunismu v Československu vypadala docela jinak.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.