KOMENTÁŘ RADKA SCHOVÁNKA | V roce 1975 chtěla Státní bezpečnost umlčet exilového politika Jiřího Pelikána výbušným balíčkem v knize, ale neuspěla. Pelikán, vydavatel časopisu Listy a postrach komunistů, přežil jak tento pokus o atentát, tak i dezinformační kampaně StB. Stal se poslancem Evropského parlamentu a pomáhal disentu v Československu. Ačkoli se v roce 2004 mohli strůjci atentátu smát, že je naše justice nedokázala odsoudit, nakonec to byl Jiří Pelikán, kdo se mohl příslovečně „smát naposledy a nejlépe“ – jeho odkaz přetrval pád komunismu až do dnešních dob.
Letos uplynulo padesát let od osudného pondělí 6. ledna 1975, kdy v centru Říma u slavného Pantheonu, v ulici Via della Rottonda 36, vybuchla bomba.
Byla určena Jiřímu Pelikánovi, posrpnovému exulantovi a vůbec nejvýznamnějšímu československému politikovi žijícímu v emigraci, který ten den obdržel poštou balíček z Milána obsahující knihu nadepsanou American Almanach.
Celé to vypadalo podezřele, protože adresát si nic takového neobjednal a ani si nevybavoval, že by vůbec podobná kniha existovala. Jak později vzpomínal, s podivným pocitem v zátylku otevřel dveře na chodbu a pomalu vysunoval knihu z etuje. Z té náhle vyšlehl asi třiceticentimetrový plamen, který zapálil závěs, vyvalila se oblaka dýmu a Jiří Pelikán „výbušnou knihu“ vyhodil na schody.
Akce komunistické Státní bezpečnosti s krycím názvem Vampír II právě skončila, naštěstí ne s takovým „úspěchem“, jak bylo zcela jistě zamýšleno. Následné vyšetřování a soudní zkoumání upřesnilo a potvrdilo, že nastražené výbušné zařízení mohlo Jiřímu Pelikánovi spálit obličej a trvale ho oslepit, případně mu utrhnout prsty nebo způsobit smrt následkem šoku.
V roce 2004 stanuli teroristé před soudem v Praze 6: náčelník 36. odboru aktivních opatření Jan Ondrovčák, který zaslání výbušniny schválil, František Jehlík, náčelník 42. odboru, který měl na starosti teritorium Evropy, zástupce rezidenta v Římě Milan Jelínek a referent rezidentury v Římě Jaroslav Forst, kteří bombu z pošty v Miláně odeslali.
Soudkyně Markéta Binderová všechny čtyři osvobodila – „neboť čin nehrozil zvláště závažným následkem“. Estébáčtí teroristé si ještě při svých obhajobách neodpustili sprosťárny typu, že si Jiří Pelikán poslal bombu sám, aby si zvýšil popularitu.
Po srpnu 1968 odcházejí desetitisíce lidí z Československa do exilu. Nejschopnějším politikem, který zemi opouští, je někdejší předseda Mezinárodního svazu studentstva a pozdější ředitel Československé televize Jiří Pelikán – v září 1969 se usazuje v Římě.
O dva roky později začíná vydávat exilový časopis Listy, který spolu se Svědectvím, vydávaným Pavlem Tigridem v Paříži, patří k nejvýznamnějším československým exilovým časopisům.
Jiří Pelikán hovoří plynně několika jazyky a zná se s desítkami levicových politiků ve svobodném světě, právě ještě z doby svého působení ve funkci předsedy Mezinárodního svazu studentstva. Navíc se po únoru 1948, kdy se moci chopili komunisté, podílel na vyhození tisíců studentů z vysokých škol a má velkou motivaci tuto svoji – jak sám říkával – „hanbu“ odčinit.
Jím založený dvouměsíčník Listy (za pomoci peněz americké CIA) se vedle Tigridova Svědectví stává pro komunistický režim noční můrou. Časopis je od počátku koncipován hlavně pro čtenáře v Československu, kam je nejrůznějšími způsoby pašován po stovkách výtisků.
Státní bezpečnost vyvíjí ohromné úsilí, aby šíření Listů v Československu omezila. Na rozdíl od Tigridova Svědectví disponuje Pelikán širokými řadami spolupracovníků-korespondentů, kteří mu z Československa dodávají čerstvé zprávy z vrcholných kruhů komunistické smetánky.
Právě za spojení s Pelikánem je v roce 1972 téměř na pět let uvězněn Milan Hübl. Odhalit a přerušit kontakty Jiřího Pelikána s disentem v Československu se však StB nikdy nepodařilo.
Hlavním úkolem rezidentury StB v Římě je kontrolovat právě vydavatele Listů, který byl při svých kontaktech do republiky daleko opatrnější než Pavel Tigrid, a tajné policii se tak mnoho let nedaří získat spolehlivého agenta, který by dokázal rozkrýt síť Pelikánových spolupracovníků. Možná i pro neustálé neúspěchy v Římě se Státní bezpečnost rozhoduje pro zaslání výbušného balíčku.
Rezidentura v Římě patří v té době mezi vůbec nejhůře hodnocené z celé rozvědné sítě. Stav rozkladu asi nejlépe dokazuje zpráva rezidenta Františka Lamače z dubna 1975: „… bohužel musím hovořit hlavně o sobě, suchá čísla předběžného hodnocení plnění plánu ukazují, že nepracuji dobře (…) přesto cítím, že navíc už nejsem schopen najít další časovou nebo způsobovou rezervu. Jednak jsem jen člověk a s určitou kapacitou a rozhodností,“ doznává kajícně rezident Lamač.
A pokračuje ve stejném, pasivně omluvném stylu: „Jedno vím, že ze sebe vydávám, co umím, snažím se a plán bych rád plnil dobře. (…) Znovu a znovu si pročítám plán a kladu si otázku, jestli jeden člověk může na sebe vzít tolik zodpovědnosti. A přitom tak málo vzdělaný a schopný.“
Pracovníci komunistické rozvědky, jejichž hlavním zájmem bylo ušetřit co nejvíce valut a přivézt si ze zahraničí automobil, tehdy opravdu nevypadali jako agenti 007.
Rok po zmiňovaném pokusu o atentát publikuje Jiří Pelikán knihu S'ils me tuent (Jestli mě zabijí), v níž podrobně popisuje svoji činnost a jednoznačně ukazuje na Státní bezpečnost jako původce atentátu. Celý případ je v západním tisku rozsáhle publikován a rezidentura dostává od italské kontrarozvědky varování, že podobné činy jsou naprosto nepřípustné. A že pokud by se opakovaly, bude proti pracovníkům velvyslanectví tvrdě zakročeno.
Samotný atentát vůbec nic nevyřešil. O čtyři roky později, v červnu 1979, se konají první volby do Evropského parlamentu. Jiří Pelikán v nich kandiduje až na čtvrté pozici za Socialistickou stranu Itálie, ale díky preferenčním hlasům je do funkce poslance Evropského parlamentu zvolen – a svůj mandát posléze obhajuje i v roce 1984. Tím se mu otevírá cesta do nejvyšších politických pater, odkud může významným způsobem ovlivňovat politiky, kteří udržují kontakty s komunistickými zeměmi.
Často vzpomínal, že byl tehdy vlastně hlavně „leštičem klik“, když neustále přesvědčoval západní politiky, aby při všech jednáních s komunisty zdůrazňovali důležitost lidských práv a žádali propuštění politických vězňů.
Byl to právě Jiří Pelikán, který díky svým rozsáhlým kontaktům vybudoval „tajné spojení“ s Československem, do kterého se zapojilo mnoho západních diplomatů – mimo jiné Wolfgang Scheur, Peter Bakewell, Peter Tejler a několik dalších, kteří pomáhali dopravovat do Československa zakázané knihy, tiskařské stroje, gramofonové desky a časopisy. Na Západ naopak proudí rukopisy zakázaných spisovatelů, informace o potlačování lidských práv v Československu a zprávy z vysokých kruhů komunistické nomenklatury.
Rozvědka podniká proti Jiřímu Pelikánovi desítky dezinformačních operací. Například v době jeho šedesátých narozenin (v únoru 1983) rozesílá významným italským politikům dopis s falešným podpisem, ve kterém je Pelikán zve při ukončení své politické kariéry do nejdražšího hotelu v Římě, kde současně zařídili rezervaci. Pelikán se o tom dozvěděl až od omlouvajících se potenciálních návštěvníků recepce.
StB rovněž vydala pomlouvačnou brožurku „Kdo je Jiří Pelikán“, kde se snažila jej obvinit ze spolupráce s gestapem, což byl mimořádně odporný počin, neboť jeho maminka zahynula v plynových komorách v Osvětimi. Rozvědka rovněž mnoho let vydávala pomlouvačný plátek Nový proud, ve kterém se snažila rozeštvávat mezi sebou poúnorové exulanty z roku 1948 s těmi posrpnovými z roku 1968. Žádná z těchto akcí neměla výrazný dopad na Pelikánovu činnost.
Po pádu komunistického režimu se stal poradcem Václava Havla a v roce 1998 obdržel medaili za zásluhy prvního stupně. Zemřel 26. června 1999 ve svém milovaném Římě.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
