Před StB utekli oba, odškodnění dostane jen jeden. Rozhodlo absurdní datum

Od pádu komunistického režimu byla přijata řada zákonů a podzákonných opatření s dvojím cílem. Na jedné straně měla chránit nově vzniklou demokracii před vlivem exponentů minulého režimu – od příslušníků tajné policie přes členy Lidových milicí až po vysoké funkcionáře KSČ. Na straně druhé vznikla legislativa usilující o nápravu křivd: vracela komunisty ukradený majetek a rehabilitovala desetitisíce lidí odsouzených z politických důvodů.

Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. přijalo tehdejší Federální shromáždění ČSFR dne 23. dubna 1990. Jeho účelem bylo mimo jiné zrušit odsuzující rozsudky za činy, které byly v rozporu s principy demokratické společnosti a lidskými právy. Zákon měl umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti, odstranit nepřiměřenou tvrdost represí a zajistit neprávem odsouzeným společenskou rehabilitaci i hmotné odškodnění. Podstatným, byť v praxi nenaplněným bodem byla snaha „umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.“

Rehabilitace se vztahovaly na širokou škálu trestných činů – od vyzvědačství a teroru přes rozvracení a poškozování republiky v cizině až po pobuřování či hanobení spojeneckého státu. Celkově šlo o desetitisíce odsouzených, jejichž rozsudky byly s platností zákona zrušeny. Soudy následně začaly vyhotovovat tisíce rehabilitačních rozsudků, které se pokoušely doručit adresátům. Protože se však velké množství obsílek vracelo jako nedoručitelné, otiskly Lidové noviny seznamy jmen a adres se žádostí o pomoc při pátrání po těchto osobách.

Ačkoliv zákon o soudní rehabilitaci výslovně hovoří o „vyvození důsledků proti osobám, které platné zákony vědomě a hrubě porušovaly“ a samotné rehabilitační rozsudky potvrzují nezákonnost tehdejších verdiktů, realita je tristní. Do dnešního dne nebyl vyšetřován, natož odsouzen jediný soudce, který tyto rozsudky vynášel.

Tato beztrestnost se týká i rozsudků za „nedovolené opuštění republiky“ podle § 109 tr. z. Desítky soudců, kteří tyto případy rozhodovali, nebyly nikdy pohnány k odpovědnosti; mnozí z nich naopak v justici působí dodnes. Stejná situace panuje u prokurátorů. S výjimkou Ludmily Brožové Polednové nebyl za žaloby podané v politických procesech odsouzen jediný z nich.

V následujících letech následovala série zákonů, které měly vyjádřit společenské uznání těm, kteří se postavili totalitní moci. Tím nejvýznamnějším se stal zákon o účastnících odboje a odporu proti komunistickému režimu (č. 262/2011 Sb.), který symbolicky vstoupil v platnost 17. listopadu 2011.

Jeho preambule jasně definuje účel: „Cílem tohoto zákona je vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie. Schválený zákon tedy není určen pro pasivní oběti komunistického režimu, ale pro aktivní účastníky odboje a odporu.“

Agendu vyřizování žádostí převzalo Ministerstvo obrany. Ti, kterým byl přiznán statut účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu, obdrželi jednorázové odškodnění ve výši sto tisíc korun a pokud měli nižší než průměrný důchod, byl jim dorovnán.

Zákonodárci však udělali hloupou chybu: na dorovnání penze nedosáhlo několik osob právě proto, že kvůli perzekuci a věznění nemohly odpracovat potřebné roky. Mnohaleté byrokratické přešlapování a přehazování odpovědnosti mezi úřady ukončila až v listopadu 2023 spektakulární hladovka disidentů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka před Úřadem vlády. To, co úředníci odmítali vyřešit déle než dekádu, bylo díky odvaze těchto dvou mužů napraveno během několika dní.

Zatím posledními legislativními počiny, které mají odškodnit osoby postižené komunistickým režimem, jsou zákony č. 273/2025 Sb. a č. 274/2025 Sb. První z nich má podle preambule zajistit „jednorázové odškodnění osob nucených Státní bezpečností k vystěhování z Československé socialistické republiky“. Vztahuje se tedy nejen na ty, kteří skutečně odešli, ale i na oběti, které nátlaku StB odolaly a ve vlasti zůstaly.

Klíčový problém však tkví v § 2, který za oprávněnou osobu považuje pouze toho, kdo byl k vystěhování nucen v období od 1. ledna 1978 do 17. listopadu 1989. Toto datum vychází z rozkazu tehdejšího ministra vnitra Jaromíra Obziny z prosince 1977. Ten nařídil „docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 a u vytipovaných osob dosáhnout jejich vystěhování z ČSSR“. Šlo o akci s krycím názvem Asanace, zaměřenou na ty, které se režimu nepodařilo zlomit ke spolupráci ani umlčet.

Absurdita zákona začíná už u terminologie: slovo „Asanace“ se v něm vůbec nevyskytuje. Neexistuje žádný oficiální seznam osob zahrnutých do této akce, ani žádný prováděcí předpis či směrnice. Mravenčím průzkumem v Archivu bezpečnostních složek se sice podařilo dohledat zhruba 170 jmen, u nichž existuje alespoň nějaká zmínka o zařazení do akce Asanace (z nichž k odchodu byla donucena asi třetina), ale skutečný problém zákona leží jinde.

Státní bezpečnost k opuštění republiky nutila své odpůrce dlouho před rokem 1978. Již od počátku 70. let byli pod systematickým nátlakem nuceni k exilu lidé spojení s Klubem angažovaných nestraníků (KAN) či sdružením bývalých politických vězňů K 231. V polovině sedmdesátých let muselo odejít i několik významných historiků v souvislosti s připravovaným procesem proti autorům tzv. Černé knihy – kroniky mapující prvních sedm dní sovětské okupace v srpnu 1968. Pro tyto lidi, vyhnané jen o pár let dříve, zákon žádné odškodnění nenabízí.

Příkladem za všechny je osud folkového sdružení Šafrán. Na počátku sedmdesátých let byl jeho duší a hlavním organizátorem Jiří Pallas, který prováděl písničkáře stále hustší sítí zákazů a represí. Členem sdružení byl i Jaroslav Hutka. Po vzniku Charty 77 se sice podařilo uspořádat ještě několik koncertů, ale v polovině roku 1977 bylo jasné, že tajná policie hodlá písničkáře definitivně zlikvidovat. 

Zatímco Hutka byl stíhán pro „nedovolené podnikání“, StB zaměřila svou pozornost i na Pallase. Ten se po sérii výhružek rozhodl na podzim 1977 k odchodu do exilu. Usadil se ve Švédsku, kde založil vydavatelství Šafrán 78 – platformu, díky níž mohly vycházet desky Karla Kryla, Vladimíra Veita či Jaroslava Hutky. Pro českou nezávislou kulturu to byla naprosto zásadní a nedocenitelná služba.

Jaroslav Hutka odolával nátlaku o něco déle. Po zahájení trestního stíhání a měsících šikany vycestoval v říjnu 1978 do Nizozemí, kde pokračoval v tvorbě a koncertoval po celém světě pro krajany žijící v zahraničí.

Máme tu tedy dva prakticky totožné případy signatářů Charty 77, které režim donutil k opuštění vlasti. Podle zákona je v tom však zásadní rozdíl: Jaroslav Hutka nárok na odškodnění má, zatímco Jiří Pallas nikoliv. Proč? Protože Pallas vycestoval o pouhé dva měsíce dříve, než stanovuje rozhodné datum 1. ledna 1978.

Pointa celého příběhu je absurdní. Ministerstvo vnitra Pallasovu žádost nejen zamítlo, ale neuznalo ani žádost o zmírnění tvrdosti zákona. Resort přitom sám přiznal, že žadatel splňuje všechny požadavky pro udělení odškodnění – až na ono datum v kalendáři. Ministerský úředník Pallasovi vzkázal, že se může soudit a úřad bude případný rozsudek respektovat. Jaká to „velkorysost“ od úřadu vedeného komunistickou mlátičkou k oběti Státní bezpečnosti.

Rozhodné datum 1. ledna 1978 pro přiznání odškodnění postrádá jakoukoli historickou logiku. Zákon č. 273/2025 Sb. je v této podobě nefunkčním legislativním zmetkem, který by měl být novelizován.

Podobně rozpačitý výsledek přináší i související zákon č. 274/2025 Sb. Ten se sice pokouší odškodnit politické vězně, na které byl uvalen ochranný dohled, a přiznává jim jednorázových sto tisíc korun, ovšem týká se méně než dvaceti dosud žijících obětí komunistické zvůle. Naše snaha o spravedlnost se tak i po pětatřiceti letech od pádu totality stále utápí v úřednickém formalismu a nepochopení vlastních dějin.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.