Čeští lovci lebek a byznys se smrtí. Dějiny skalpování nejsou jen indiánskou záležitostí

Když se řekne skalpování, drtivá většina z nás si vybaví Karla Maye, Sama Hawkinse a krví potřísněné pláně Divokého západu. Jenže historie odřezávání lidské kůže s vlasovým porostem je mnohem starší, spletitější a dotýká se i samotného srdce Evropy.

Do podcastu Kořeny přijal pozvání Martin Rychlík, etnolog, vědecký novinář z Univerzity Karlovy a Nadace Neuron, a autor monumentální, čtrnáctisetstránkové publikace Dějiny skalpování. To, co mělo být původně jen útlou brožurkou o vlasech, se zvrhlo v desetiletou detektivní práci plnou krve, barbarství a šokujících zjištění.

Martine, může se skalpovat i plešatý člověk?

Možná překvapím, ale může. Dokonce jsem našel zprávy o tom, jak severoameričtí indiáni přistupovali k málo ovlaseným lidem nebo těm, kteří trpěli alopecií. Skutečně existují zápisy z oblasti Velkých jezer, kdy i nějaký traper byl skalpován, ačkoliv měl vlasů minimum. 

Technologie skalpování totiž variuje. My známe Sama Hawkinse jako celou kštici, ale někdy ty výřezy vlasů byly drobné. Měly velikost dolaru, takový tří- až pěticentimetrový kroužek. Takže ano, skalpovat plešatého lze, dělo se to a jsou o tom historické záznamy.

Máme stereotypně zafixováno, že skalpují jen indiáni v Americe. Občas jsme něco slyšeli o Nagách v Asii nebo Dajácích na Borneu. Skalpovalo se ale i v Evropě. Genetika nám říká, že 10 až 15 % Čechů má předgermánské kořeny. Můžeme říct, že naši praprapředci před třemi tisíci lety skalpovali naše prapradědečky?

Samozřejmě. Vlastně ta knížka se nevěnuje vyloženě jen skalpování, ale i lovu lebek. A ten u Keltů prokazatelně existoval. Jsou o tom antické zápisy, například Diodóros Sicilský o tom píše. Existují dobová vyobrazení jezdců na koních, kteří mají přivěšenou ukořistěnou hlavu jako trofej kolem krku svého koně. A naši milí Bójové z Čech? Ti zase, podle historických zápisů dělali z lebek číše. Jsou to dějiny tak, jak se reálně děly.

Tvá kniha by klidně mohla nést podtitul Minulost, přítomnost a budoucnost skalpování. Z lidské kultury to asi jen tak nevymizí. Ty třeba popisuješ případ amerického výsadkáře ze 101. divize, z proslulých Křičících orlů, který v roce 1944 popisuje svou brutální touhu skalpovat mrtvého německého vojáka. Píše: „Rozpomněl jsem se na ondatry a jiná zvířata, která jsem lovil pro jejich kožešinu. Přál jsem si mít jeho skalp. Všechny nervy v těle se mi chvěly.“ Je tedy něco bytostně barbarského v naší DNA?

Bezpochyby. Tohle téma patří do ranku antropologie války. Dříve měli všichni lidé daleko blíž k obstarávání stravy a stahování zvěře. Není to tak dávno, co naši dědové běžně stahovali králíky. My už jsme se od toho vzdálili, ale ta snaha získat trofej z úlovku zkrátka přetrvala.

V bitevní vřavě, podněcované nenávistí, snahou soka dehumanizovat a totálně ho podmanit, se tato touha objevuje. Máme záznamy i z Tichomoří během druhé světové války, kdy byla mezirasová nenávist obrovská. Braly se skalpy, uši, a dokonce se zasílaly domů lebky Japonců jako suvenýry. Byla to snaha podmanit, zničit a zašlapat nepřítele.

Jak moc do historie vlastně musíme jít? Jsou náznaky, že se skalpovalo ještě před příchodem Homo Sapiens?

Jsou tam jisté náznaky už u neandertálců, ale tam si nemůžeme být jistí, jestli šlo o skalpování v boji, nebo o takzvaný defleshing – odmasení tkání pro pohřební účely. Ale pokud se bavíme o naprosto jistých důkazech, ty pocházejí z Evropy. Zhruba pět až šest tisíc let před současností, z Dánska a švédské Alvastry. Zdejší lebky s okrouhlými řezy zkoumali experti ze Smithsonian Institution a potvrdili: toto je prokazatelně nativní skalpování. 

Jakou technikou se vlastně skalpovalo, když nebyly kovové nože?

Před dovezením kovových nástrojů se to provádělo rákosem. Například na Floridě nebo ve Virginii šlo o extrémně ostré štěpy dřeva, takový bambusový nůž s ostrým břitem. Jinde se používaly pazourky, v Oceánii ostré mušle. Kovový nůž, často dovážený z Anglie i se značkou panovníka, se stal absolutním hitem až později, po tzv. objevení Ameriky.

Ty fotografie v knize, kde jsou zobrazené řezy na lebce... Nemůžu se zbavit vizualizace, jak strašné to muselo být. Došlo k odříznutí vždy u mrtvého člověka?

To je na tom to nejdrsnější. Pamětníci, kteří skalpování přežili, vyloženě vyprávějí o tom, jaké to bylo. Popisují ten mlaskavý zvuk, když jim odtrhli část kůže z hlavy, a jak vzápětí omdleli. Je to jako přísavka. Často byli ti lidé předtím těžce zraněni, střeleni nebo zasaženi šípem. 

Většina skalpovaných na následky samozřejmě zemřela, ale přeživší skutečně existovali. Obvoďáci na Divokém západě pak běžně v lékařských časopisech jako Lancet řešili, jak zamezit nekrózám a infekcím obnažených lebek.

Jak velký vliv na náš stereotypní pohled má literatura, tedy Karel May a jeho mayovky?

Zásadní. Vytvořil se tu narativ, který pak přejal i Hollywood. Nicméně archeologie rozštípla jednu starou ideologickou debatu: nepřinesli skalpování do Ameriky až běloši? Ne. Existují nezvratné předkontaktní důkazy skalpování před rokem 1492. Co ovšem kolonizátoři – Francouzi a Britové – přinesli, byl drsný trh. Vypisovaly se takzvané bounties, finanční odměny za skalpy. Tím to mezietnické násilí brutálně vygradovalo.

Pro první Evropany, kteří tam přijeli, to musel být šok. Třeba jezuitští misionáři, kteří měli tonzuru – vyholenou lebku. Jak na to domorodci reagovali?

Záznamy jezuitů patří k nejlepším etnografickým zdrojům, protože oni ty domorodé jazyky ovládali. A pro Hurony a Irokéze to bylo samozřejmě něco naprosto nepochopitelného. Mnozí jezuité skončili hroznou smrtí. Byli umučeni při rituálních popravách a sami byli oskalpováni. 

Antropolog Bruce Trigger přesně popisuje, jak vězeň musel jíst kusy vlastního masa, žhavé oharky mu tlačili do úst a rekta a následně mu nařízli kůži na hlavě naživo. Na obnaženou lebku potom lili hořící smolu. Až když umíral, rozbili mu hlavu kyjem. Tohle je perfektně zdokumentováno přímo samotnou církví v procesech svatořečení, kde vystupoval advocatus diaboli a musely se přinést neprůstřelné důkazy.

V tvé knize mě šokovala informace, že pro mnoho prérijních indiánů nebyl skalp tím vůbec nejdůležitějším vítězstvím.

Přesně tak. Například u Dakotů nebo Šajenů (Čejenů) fungovala velmi propracovaná hierarchie zásluh. Někdy bylo mnohem cennější ukrást nepříteli koně. A na samém vrcholu bylo získání coupu (kupu). Šlo v podstatě o „touchdown“ – bodovací systém, kdy válečník přijel k nepříteli a místo toho, aby ho zabil, se ho pouze dotkl speciální tyčí. Demonstroval tím naprostou nadřazenost a odvahu. Mohl tě zabít, ale neudělal to. A aby mu tento „bod“ uznali, musel na to mít v kmeni svědky. Teprve hluboko pod tímto rituálem bylo samotné skalpování.

Je pravda, že nejcennější byl dětský skalp?

Je to těžké vyslovit, ale u některých kmenů z oblasti jihovýchodního pobřeží Ameriky to tak bylo. Dětský skalp dokazoval, že bojovník dokázal proniknout hluboko přes obranné linie nepřítele až k tomu nejcennějšímu, co komunita měla. 

Nebyly to vždy jen „vznešené“ bitvy, byly to často mstivé vyhlazovací nájezdy, kde se nebraly servítky. Skalpovaly se ženy i děti. Dokonce i vdovy, které přišly o všechno, občas vyjely s válečníky na trestnou výpravu a samy skalpovaly, protože už neměly pro co žít.

A nebyli to jen indiáni. V knize zmiňuješ lovce skalpů na americko-mexické hranici.

To je jedna z nejtrestuhodnějších kapitol. V 19. století mexické státy Sonora a Chihuahua běžně vyplácely peníze za skalpy Apačů a Navahů. Vznikly regulérní gangsterské tlupy lovců lidí. V nich byli Američané, Mexičané, ale i přidružení indiáni.

Vraždili a skalpovali i obyčejné mexické farmáře, takzvané peony, protože všichni měli černé rovné vlasy a vláda rozdíl na skalpu nepoznala. A ano, v těchto toulavých komunitách se objevovali imigranti z celé Evropy. Je tam zaznamenán dokonce i případ kluka pocházejícího z německy mluvící rodiny z českého Liberce (Reichenbergu), který po únosu žil s Komanči a sám na těchto výpravách skalpoval. Takže i  „Liberečáci“ skalpovali.

V závěru knihy se dostáváš od Divokého západu do krutého dvacátého století. Na stole vidíme orgány, zbytky lidských tkání a koncentrační tábor Buchenwald.

Nacističtí lékaři a antropologové v koncentračních táborech, zejména známá „čubka z Buchenwaldu“ Ilse Kochová, experimentovali s lidskými ostatky naprosto perverzním způsobem. Nejenže dělali stínidla a peněženky z kůže vězňů s tetováním. Zkoušeli dokonce imitovat starou amazonskou metodu indiánů Šuarů (Chívarů) a vyráběli z hlav popravených vězňů zmenšené hlavičky zvané tsantsa. Jsou to hrůzné důkazy z Norimberských procesů, kde mimochodem svědčil i český lékař.

Tím se dostáváme k velkému tématu dnešní muzeologie. Mají se vůbec v muzeích vystavovat trofeje a mrtví lidé?

To je naprosto zásadní společenský spor dneška. Dlouhá desetiletí světová muzea vystavovala lebky a vyuzené hlavy domorodců bez jakékoliv piety. Britové masově kupčili s tetovanými hlavami Maorů (moko mokai), protože Maoři zjistili, že za potetovanou hlavu dostanou muškety k vybíjení jiných kmenů. Dnes se vláda Nového Zélandu snaží tyto ostatky systematicky repatriovat.

A jak se k tomu staví muzea?

Třeba britské Welcome Collection nebo British Museum už tyto artefakty veřejně neukazují. Dánské národní muzeum před lety udělalo zajímavý experiment – nechalo návštěvníky hlasovat, jestli chtějí vidět skalpy, nebo ne. Ukázalo se, že společnost je rozdělená přesně půl na půl. Jedna část tvrdí: ukažme všechno, neskrývejme historii, necenzurujme. Druhá, empatičtější strana říká, že je to neetické, že to uráží původní kultury a zraňuje děti.

Já jako etnolog vidím oba pohledy. Ale je dobré si uvědomit, že to není jen otázka nějakého vzdáleného kolonialismu. My se v Čechách díváme zvysoka na Brity nebo Francouze, ale běžte se podívat do barokní baziliky ve Waldsassenu v Bavorsku nedaleko Chebu, kde jsou na odiv vystaveny kompletní kostry zdobené v brokátu, uctívané jako svaté relikvie. Nebo naposledy aktuální případ se lebkou svaté Zdislavy. Práce s lidskými ostatky a to, jak je vystavujeme, ukazuje především to, jací jsme my sami.

Celý podcast můžete sledovat ZDE.