KOMENTÁŘ PAVLA VONDRÁČKA | Krajinu Karlovarska už téměř čtvrt století hyzdí žluté značky samozvaných „Ginkoušů“. Nejde o romantickou hru ani turistickou tradici, ale o vandalství, které si pod záminkou hledání krásných míst přivlastňuje společnou krajinu a zanechává v ní viditelné stopy lidské samolibosti.
Mám rád zámecký park v Kynžvartu. Je v něm ještě možné na chvíli uvěřit, že se díváte na stejnou krajinu jako lidé před sto lety. Na zvláštní kombinaci jemné upravenosti a přirozené zanedbanosti, na prolínání romantických staveb s osamělými skalami, divokými potůčky a rybníčky ukrytými ve stržích, na pavučinu měkkých lesních cest i na výhledy, které neruší žádné elektrické vedení, tovární komíny ani obrysy panelových sídlišť. Jen krajina.
Jenže už to neplatí.
Ďábel se totiž skutečně skrývá v detailu. Zámecký park napadla lidská samolibost. Člověk vystupující pod přezdívkou Ginkouš začal před lety označovat nejkrásnější místa parku – a postupně i celého Karlovarského kraje – svým podpisem: listem jinanu dvoulaločného vyvedeným žlutou chemickou barvou.
Žlutý list jsem objevil na žulové skále pod křížem kněžny Pascaliny, připomínajícím její tragickou smrt. Další hyzdí pavilon s výhledem na empírový zámek knížete Metternicha. Jiný ničí pohled na půvabnou dřevěnou lesní kapli s monumentálním křížem. Ginkoušův podpis je dnes nejen v kynžvartském parku, ale po celém Karlovarském kraji.
Proč to dělá? A v čem se vlastně jeho počínání liší od člověka, který vezme sprej a podepíše cizí zeď?
Proč mají jinak zřejmě rozumní lidé potřebu hyzdit krajinu, ničit pohledy na její nejkrásnější místa a zanechávat v nich svou stopu? Proč si přivlastňují místa, která patří nám všem, a značkují je chemickou barvou jako pes svůj revír? To, co začalo v Karlovarském kraji, se dnes bohužel šíří i do krajů sousedních.
Ironicky bych mohl napsat, že se nám na západě Čech rozmohl takový nešvar. Jenže o nešvar nejde. Je to obyčejné vandalství a grobiánství nejhrubšího zrna.
Kolem facebookové stránky Tajemství žlutého listu, která sdružuje zhruba 1 200 členů, vznikla komunita lidí, kteří považují za své poslání označovat krajinu symbolem žlutého listu jinanu dvoulaločného. Najdete ho na skalách, stromech, u vstupů do starých štol, na dřevěných konstrukcích vyhlídkových pavilonů, rozhlednách, mostech, kamenných podstavcích, patnících, nivelačních bodech, ruinách starých mlýnů i obyčejných plotech. Objevuje se u božích muk, kamenných křížů, ve zříceninách hradů i v opuštěných kostelech.
Jsou všude.
A co je snad ještě horší, nejde jen o dávné značky, které čas pomalu zahlazuje. Správce facebookové stránky Martin Staněk a další příznivci je pravidelně obnovují štětci a novou vrstvou barvy. Nestačí jim, že příroda lidské stopy postupně maže. Vracejí se, aby je znovu vtiskli do krajiny.
Teď si představte, že by se podle stejné logiky začali chovat i ostatní. Jedné skupině by se zalíbil modrý motýl. Druhé oranžový trilobit. Třetí zelený dubový list. Čtvrté červený trojúhelník. Páté malachitově zelený prsten. A další by si zvolila jiný symbol. Každá by začala označovat „svá“ oblíbená místa. Skály, vyhlídky, mosty, kapličky, rozhledny i zříceniny by se postupně zaplnily barevnými značkami. Protože podle logiky Ginkoušů má přece každý právo zanechat ve společné krajině svůj podpis.
Výsledkem by už nebyla krajina. Výsledkem by byla krajina posprejovaná jako nádraží v pražské Libni.
Přesně v tom spočívá podstata celého problému. Nejde o žlutý list. Ten je vlastně úplně nepodstatný. Ginkouš – nebo také Tvůrce, jak mu říkají jeho obdivovatelé – si jako svůj podpis zvolil motiv listu jinanu dvoulaločného, zřejmě inspirovaný foglarovskými Uctívači ginga ze Stínadel. Mohl to ale být stejně dobře motýl, trilobit, dubový list nebo jakýkoli jiný symbol.
Problém není v obrázku. Problém je v přesvědčení, že člověk má právo označovat společnou krajinu svým soukromým symbolem.
Když jsem před lety natáčel rozhovor s Václavem Sojkou, dlouholetým strážcem Národního parku České Švýcarsko, zmínil jsem i tento karlovarský fenomén. Odpověděl mi argumentem, který mi od té doby utkvěl v hlavě.
„Jeden udělá žlutou značku, druhý zelenou, třetí modrou… A kde se to zastaví?“
Pak položil ještě jednu, mnohem podstatnější otázku. Proč?
Proč má člověk potřebu zanechávat svůj podpis v krajině? Proč si přivlastňuje místa, která mu nepatří? A proč to dělá opakovaně, po dlouhá léta, jako by samotná krása přírody nestačila a musela nést ještě jeho vlastní značku?
Komentář vlastně není ani tak o žlutém listu jako o člověku samotném. Evoluční psychologie nabízí jedno z možných vysvětlení: lidé mají od pravěku silnou potřebu zanechávat po sobě stopy – od otisků rukou v jeskyních přes rytiny do stromů až po dnešní graffiti. Je to způsob, jak světu sdělit: Byl jsem tady. Behaviorální psychologie zase popisuje lidskou tendenci symbolicky si přivlastňovat prostor a označovat teritorium, přestože nám ve skutečnosti nepatří. Sociální psychologie k tomu přidává potřebu být součástí skupiny a opakovat její rituály – ať už jde o zámečky zamilovaných na mostech, kamenné mužíky na horských hřebenech nebo žluté listy v krajině. Každý takový čin navíc přináší okamžitou psychologickou odměnu: člověk získává pocit, že něco vytvořil, něco objevil a že po něm na světě zůstane viditelná stopa.
Jenže právě tady leží hranice mezi přirozenou lidskou potřebou a sobectvím.
Existují stopy, které vznikají se souhlasem vlastníka nebo společnosti – třeba turistické značení cest. A pak jsou stopy, které vznikají na úkor všech ostatních. Veřejná krajina není soukromý deník ani plátno pro naše ego.
Je to už téměř čtvrt století, co anonymní Ginkouš začal hyzdit nejkrásnější místa Karlovarského kraje svým žlutým podpisem. Za tu dobu se z několika značek stal fenomén, který dnes zasahuje stovky míst a postupně se šíří i za hranice regionu.
Odmítám kolem něj vytvářet jakoukoli romantickou legendu. Nedávno jsem se v brněnské vile Tugendhat potkal se spisovatelem Alešem Palánem. Vyprávěl mi, že se v Lokti setkal s mužem, který je považován za původního Ginkouše, a jeho totožnost nebude zveřejňovat.
Je to jeho volba. Jen doufám, že z toho jednou nevznikne další pseudoromantický příběh o výjimečném člověku, který si našel vlastní cestu krajinou. Protože o romantiku tady nejde. Jde o obyčejné lidské sobectví.
Někdo může namítnout, že o nic nejde. Že je to jen dětinská hra několika dospělých, kteří si navzájem předávají tipy na hezká místa. Jenže právě v tom spočívá omyl.
Jak správně poznamenal Václav Sojka, jeden udělá žlutou značku, druhý červenou, třetí modrou. Výsledkem nebude romantičtější krajina, ale krajina pokrytá lidskými podpisy. Místo výhledu na přírodu budeme stále častěji narážet na stopy lidského ega.
Nejde přitom jen o estetiku. Jde o nepovolené značení krajiny, které zasahuje přírodní i kulturní památky. Vzniká tím zvláštní forma vizuální kolonizace veřejného prostoru. Takové značení navíc může přivádět další návštěvníky i do citlivých lokalit, kde zvýšený pohyb přírodě rozhodně neprospívá.
A především: jsme v roce 2026. Máme GPS, mapové aplikace, cloudová úložiště i sociální sítě. Chce-li dnes někdo ostatním ukázat krásné místo, stačí poslat odkaz nebo souřadnice. Neexistuje jediný rozumný důvod malovat chemickou barvou symboly na skály, stromy nebo historické památky a narušovat pohledy, které byly po staletí krásné právě proto, že na nich chyběla lidská stopa.
Sdílet krásu krajiny lze i bez toho, aby po člověku v krajině něco zůstalo.
Z čistě formálního hlediska přitom nevidím zásadní rozdíl mezi člověkem, který bez souhlasu vlastníka či správce vytáhne sprej a podepíše veřejnou zeď svým graffiti, a člověkem, který štětcem namaluje žlutý list na skálu, most, rozhlednu nebo historickou památku. V obou případech jde o zanechání soukromého podpisu ve veřejném prostoru bez souhlasu těch, kterým dané místo patří nebo kteří za něj odpovídají. To, že jeden symbol jeho autor považuje za romantický a druhý za umělecký, na podstatě věci nic nemění.
Tuším, co bude následovat. Přibližně dvanáct stovek členů facebookové skupiny Tajemství žlutého listu mě nejspíš označí za ignoranta, který údajně nepochopil smysl jejich počínání. Neočekávám od nich sebereflexi. Spíše další obhajobu něčeho, co považuji za obyčejné vandalství. Přesto věřím, že většina lidí dokáže rozlišit mezi obdivem ke krajině a potřebou podepisovat ji vlastním symbolem.
A Ginkoušovi bych rád vzkázal jediné.
Dost.
Přestaň.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a dáme vám slevu na žlutý sprej. Díky moc.
