Jiřina Šiklová patřila k nejvýznamnějším ženám československého disentu, bez níž by dějiny odporu proti režimu vypadaly úplně jinak. Letos si připomínáme pět let od jejího úmrtí a zároveň 45 let od chvíle, kdy ji uvěznila totalitní moc. Historik Radek Schovánek ve svém komentáři popisuje fungování „knižního projektu“, v němž Šiklová hrála klíčovou roli při pašování exilové literatury, i to, jak se Státní bezpečnosti nepodařilo z nálezu „francouzského auta“ v roce 1981 vytěžit monstrproces, který měl zlomit domácí odpor.
V pátek 22. května uplyne pět let od smrti Jiřiny Šiklové. Její odkaz jako jedné z nejstatečnějších žen v komunistickém Československu však zůstává stále živý. Právě její neústupnost byla důvodem, proč se o ni režim intenzivně zajímal – 8. května to bylo 45 let, co skončila v rukou totalitní moci v souvislosti s jednou z největších pašeráckých afér té doby.
Válka v éteru a balony s letáky
V roce 1951 začalo Rádio Svobodná Evropa vysílat do cenzurou svíraného Československa a postupně i do dalších zemí východního bloku. Z éteru se šířila vlna necenzurovaných zpráv a s ní i naděje, že komunismus jednou skončí na smetišti dějin. Totalitní režim sice vybudoval hustou síť rušiček, jejich efektivita však byla omezená. Zatímco střední vlny se daly přehlušit poměrně snadno, vysílání na krátkých vlnách se kvůli fyzikálním principům jejich šíření nedařilo spolehlivě blokovat. Ministerstvo vnitra proto pravidelně vyhodnocovalo, kde a nakolik je Svobodná Evropa na území státu slyšitelná.
Celý projekt měl vedle rozhlasové i tiskovou část. Ta nejprve pomocí balonů distribuovala do Československa miliony antikomunistických letáků, až na začátku roku 1956 vznikl „knižní projekt“. Ten, podobně jako rozhlas, financovala americká zpravodajská služba CIA s cílem dostat za železnou oponu tisíce necenzurovaných knih. Zpočátku byly tituly zasílány běžnou poštou, ta však podléhala přísné kontrole a většina zásilek skončila v drtičkách. S rozvojem turismu mezi Východem a Západem se však otevřela cesta k předávání knih „z ruky do ruky“ a k využívání kurýrů, kteří byli ochotni pašovat větší objemy zakázané literatury.
Svědectví a Listy: Most mezi domovem a exilem
Jedním z klíčových titulů tohoto projektu byl exilový časopis Svědectví. Tento literární čtvrtletník, vydávaný Pavlem Tigridem nejprve v USA a od roku 1960 v Paříži, přinášel texty doma zakázaných autorů a kritické reflexe komunistických režimů. První číslo vyšlo v polovině roku 1956 v nákladu tisíc výtisků. Tajná policie vynakládala na zastavení distribuce obrovské úsilí, které v roce 1967 vyvrcholilo soudní fraškou. Spisovatel Jan Beneš byl tehdy za články ve Svědectví (vydané pod názvem Dopisy Světlaně) odsouzen k pěti letům vězení, byť byl po roce díky amnestii Antonína Novotného propuštěn. Pavel Tigrid byl v nepřítomnosti odsouzen ke čtrnácti letům za špionáž, zatímco Benešův přítel Karel Zámečník, který texty zprostředkoval, byl obžaloby zproštěn. Celý proces, připravovaný několik let, nakonec pro režim skončil fiaskem.
Po okupaci Československa v srpnu 1968 odešlo do zahraničí několik tisíc nových exulantů. Komunistická strana prošla drastickými čistkami, při nichž bylo vyloučeno půl milionu členů, a do exilu zamířili i představitelé „pražského jara“ – komunistického pokusu o reformu, který se s trochou nadsázky snažil vytvořit „kulatý čtverec“. Nejvýznamnějším z nich byl Jiří Pelikán, bývalý ředitel Československé televize, jehož rezignaci po srpnových událostech osobně požadoval Leonid Brežněv.
Pelikán se po krátkém pobytu v Londýně usadil v Římě, kde počátkem roku 1970 začal vydávat dvouměsíčník Listy. Časopis, rovněž podporovaný americkou CIA, byl oproti Svědectví aktuálnější a cílil především na čtenáře v okupované vlasti. Přinášel aktuální zprávy z nitra komunistické nomenklatury, které Pelikánovi dodávali jeho přátelé a bývalí spolustraníci, zejména Jan Štern, Eduard Novák a Klement Lukeš. Díky jejich rozsáhlé síti kontaktů v aparátu KSČ získávaly Listy informace, ze kterých Státní bezpečnost doslova šílela.
Dvě stě kilogramů kontrabandu v obytném voze
Současně vzniklo i několik exilových nakladatelství, která začala vydávat díla u nás zakázaných autorů – například Jana Čepa, Jana Vladislava, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka či Pavla Kohouta. Největší zájem o ně byl pochopitelně v cenzurou ovládaném Československu, a právě Jiřina Šiklová se v polovině sedmdesátých let stala jednou z klíčových postav jejich pašování přes hranice. Rozsah této činnosti i po letech bere dech: několikrát ročně do země dorazil obytný vůz se skrýšemi napěchovanými exilovou literaturou, časopisy i gramofonovými deskami zakázaných písničkářů, které vycházely ve švédské Uppsale.
Na systému přebírání zásilek se v roce 1970 dohodli Petr Pithart s Jiřím Pelikánem. Jiřina Šiklová později Pitharta vystřídala, když byl po letech riskantního přebírání kontrabandu již nervově vyčerpán. Logistika byla precizní: najatí „turisté“ přijeli na domluvené místo, kde je kontaktovala spojka. Následně odjeli za Prahu, kde se obsah skrýší přeložil do českého vozu a odvezl k další distribuci. Zatímco některé zásilky měly konkrétní adresáty, jiné byly určeny k volnému šíření. Opačným směrem, do svobodného světa, putovaly rukopisy a cenné dokumenty o totalitní moci – například archiv mikrofilmů, které z ÚV KSČ vynesl historik Karel Kaplan. Jedna zásilka vážila obvykle kolem dvou set kilogramů a často obsahovala i technické vybavení: předtištěné blány se Svědectvím nebo součástky pro údržbu cyklostylů a kopírek v disidentských tiskárnách.
Odposlechy v Paříži a pasti Státní bezpečnosti
Státní bezpečnost se dlouho snažila odhalit tajné spojení disentu s exilem, s úderem však váhala. Obávala se totiž prozrazení svých klíčových agentů – „Diora“ (Ivo Šafář) a „Volhy“ (Oldřich Kupec) – kteří tyto kanály dlouhodobě monitorovali. Situace se změnila v prosinci 1980, kdy se StB po několikaletém úsilí podařilo vpašovat odposlechový vysílač přímo do pařížské redakce časopisu Svědectví. Přístup do Tigridovy pracovny jim tehdy umožnil maďarský emigrant Imré Gajdoš, který v redakci pracoval jako uklízeč. Současně se v Praze podařilo skrze Petra Uhla nasadit mezi disidenty agenta Pavla Muraška, díky němuž policie částečně zdokumentovala distribuční síť dovezené literatury.
Na poradě vedení StB počátkem února 1981 však zazněla kritika: odposlech v Tigridově kanceláři dosud nepřinesl žádné zásadní informace a bateriím v zařízení zbývalo jen několik měsíců života. Padlo tedy rozhodnutí zasáhnout proti příští dodávce knih a vyvolat tak krizi v exilových skupinách Jana Kavana, Pavla Tigrida a Jiřího Pelikána.
Past sklapla v Dolním Dvořišti
Dodávka napěchovaná zakázanou literaturou byla zadržena na přechodu Dolní Dvořiště 27. dubna 1981 ve 22:30. Při akci se tajná policie dopustila komické chyby: vyšetřovatel StB mjr. Jan Trkovský sepsal zahájení trestního stíhání pro podvracení republiky se stejným datem, přestože hlášení o zadržení vozu dorazilo na centrálu až o den později. Posádka vozu, Erik Gilles Thonon a Francoise Anis, skončila ve vazbě, odkud byli propuštěni po dvou měsících díky mezinárodním protestům.
StB musela vyřešit i problém s další zásilkou, která byla připravena k odvozu do zahraničí a ukryta v garáži jejich vlastního agenta Muraška. Aby ho neprozradili, převezli balíky tajně do garáže ve Staré Boleslavi, jejíž majitel nedávno emigroval. Následně anonymně upozornili místní oddělení VB na „podezřelé osoby“ a hlídka pak zásilku „náhodou“ objevila. Tajná policie se dokonce pokusila zabavené auto vystavit na Václavském náměstí v naději, že se k němu někdo přihlásí – a to přesto, že věděla, že jej měl převzít jejich spolupracovník.
Během několika dní začalo zatýkání a výslechy. Do vazby byli vzati Jiřina Šiklová, Jaromír Hořec, Ján Mlynárik, Jiří a Jan Rumlovi, Eva Kantůrková, Karel Kyncl a Milan Šimečka. Na svobodě byli stíháni Ivan Havel, Olga Havlová, Jiří Hájek, Miroslav Kusý, Zdeněk Jičínský a Mojmír Klánský. StB provedla desítky domovních prohlídek a začala připravovat největší politický proces od padesátých let. Situace obránců lidských práv byla v té době kritická – ve vězení již trpěli Václav Havel, Petr Uhl, Jiří Dienstbier a Václav Benda, odsouzení v roce 1979 za činnost ve Výboru za obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Všem nově obviněným hrozilo podle paragrafu 98 (podvracení republiky) trestního zákoníku až deset let vězení.
Hra o zlato a diplomatický tlak
Demokratický exil však odpověděl okamžitou ofenzivou. Podařilo se aktivizovat západní novináře a ochránce lidských práv, kteří začali podrobně popisovat drakonické tresty hrozící za pouhé pašování knih. Rozvědka sice zachytila telefonát, v němž Pavel Tigrid a Jiří Pelikán rozebírali možnosti pomoci, ale právě Pelikánův vliv se ukázal jako klíčový. Jako tehdejší poslanec Evropského parlamentu za italské socialisty měl přístup k nejvyšším politickým patrům. Neúnavně argumentoval tím, že zabavený kontraband tvořily knihy a časopisy, nikoli zbraně.
Do hry navíc vstoupila vysoká diplomacie. Právě tehdy probíhala jednání o navrácení československého zlata, zablokovaného po roce 1948 ve Velké Británii a USA v reakci na komunistický puč a následné znárodnění, při němž bylo okradeno obrovské množství občanů o majetky, a to i občanů USA a Velké Británie. Je velmi pravděpodobné, že propuštění disidentů bylo jednou z podmínek dohody.
Příprava monstrprocesu nakonec pro režim skončila mezinárodní blamáží. Kromě Jaromíra Hořce, který sepsal kajícné prohlášení a vypovídal proti Jiřině Šiklové, a Karla Holomka, jenž však o věci téměř nic nevěděl, nikdo z obviněných nepromluvil. Jako chabý pokus o záchranu tváře tak zbyl jen propagandistický snímek Československé televize s názvem „EM4 přichází“. Hlas této slátanině propůjčil Jiří Klem. Film byl pojmenován podle šifry, kterou si Jiřina Šiklová zapsala do deníku jako označení pro očekávaný příjezd onoho osudného auta.
Nový systém: Diplomatická imunita
V únoru 1982 se do země vrátilo devatenáct tun zlata a o pouhý měsíc později byla Jiřina Šiklová i ostatní věznění disidenti propuštěni z vazby. Přestože jejich trestní stíhání formálně pokračovalo až do pádu totalitního režimu, k samotnému procesu a vynesení rozsudků nedošlo. Z dosud prozkoumaných archivních dokumentů není zcela zřejmé, co přesně vedlo k definitivnímu zastavení vyšetřování, zda šlo o přímý výsledek diplomatických dohod, nebo o vnitropolitické rozhodnutí režimu.
Ihned po svém propuštění se Jiřina Šiklová bez váhání vrátila k udržování spojení mezi domácím disentem a demokratickým exilem. Díky organizačním schopnostem Jiřího Pelikána se však systém změnil: zásilky napříště převáželi většinou diplomaté, chránění imunitou, což riziko odhalení minimalizovalo. O této druhé, neméně fascinující fázi spojení exilu s domovem, bude pojednávat příští text.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
