Kdo je tady nácek? Teorie spiknutí překresluje politickou mapu v Česku i ve světě

Asi nejsem zdaleka sám, kdo se v poslední době zamýšlí nad tím, jak vlastně dnes vznikají voličské preference. Mám totiž ve svém okolí řadu lidí, kteří volí nebo podporují strany s programem úplně odlišným od jejich vlastního životního stylu.

Třeba dvě moje spolužačky ze školy: Snad každé tři měsíce posílají přes sociální sítě fotky z dovolené na Maledivách nebo v Karibiku, aby se stejně tak pochlubily svou aktivní účastí na demonstraci Rajchlova hnutí Česko proti chudobě. Možná jely, pořádně opálené, demonstrovat rovnou z letiště.

Nebo mám spolužáka, který většinu života prožil na sociálních dávkách a je skalním příznivcem Okamurovy SPD, jež žádá snížení sociálních dávek. A takových lidí – s poněkud paradoxním vztahem mezi vlastním životním stylem a voličskými preferencemi – znám spoustu.

Jak je to možné? Nejde přitom jen o nás, „obyčejné voličstvo“. Takový exprezident Václav Klaus, který byl celé roky zarytým odpůrcem jakékoli politické debaty o poválečných Benešových dekretech, dnes otevřeně podporuje jak německou AfD, tak rakouskou FPÖ, které chtěly platnost dekretů rovnou zrušit. A komunistka Konečná vyjadřuje sympatie politice amerického velkokapitalisty Donalda Trumpa.

Co se to s lidmi děje? Dá se ještě v tom chaosu podivných voličských preferencí vyznat? Další známý příklad: Spolupředsedkyně německé AfD Alice Weidelová, jejíž strana brojí proti migraci a vymezuje se proti stejnopohlavním sňatkům, je sama lesbička a žije ve svazku s přítelkyní, původem ze Srí Lanky.

Z uvedených příkladů poměrně jednoznačně vyplývá, že vlastně žádný z nelichotivých přívlastků, kterými jsou svými odpůrci častovány strany jako německá AfD, rakouská FPÖ či české SPD či KSČM, nejsou úplně pravdivé, ani trefné. 

Všechna tato politická uskupení (včetně současné administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa) spojuje něco jiného než ultrapravičáctví, populismus a další, všeobecně používané přívlastky.. Otázkou jen zůstává, co to je.

Někdo mluví o pravicovém populismu (co je na populismu pravicového?), někdo o ultrapravičácích (v čem jsou rakouští Svobodní pravicovější než třeba lidovci?), jiný o extremistech, případně o neonacistech. Dokonce i soudy však v poslední době docházejí k závěru, že se tyto přívlastky minimálně nadužívají a neodpovídají plně skutečnosti. 

Předseda rakouské FPÖ Herbert Kickl vysoudil letos v ledu odškodnění za to, že byl svými odpůrci přirovnán k Hitlerovi. V roce 2020 si tyrolští Svobodní podobně vymohli soudní omluvu za to, že je poslanec hnutí NEOS nazval „partou nácků“. Hnutí Tomia Okamury tento týden uspělo u soudu se stížností, že ho ministerstvo vnitra v roce 2020 neprávem zařadilo do zprávy o extremismu.

Uvedený výčet samozřejmě neznamená, že by se u příznivců či členů těchto stran nevyskytovaly extremistické, xenofobní nebo neonacistické projevy a názory. Ale říct, že by například rakouská FPÖ, která je mimochodem obviňována z prosazování ruských zájmů v Evropě, mohla být s čistým svědomím označena za ryze neonacistickou, se asi nedá. A podobné je to i u německé AfD vedené lesbičkou žijící se srílanskou přítelkyní.

Pikantním příkladem toho, jak těžké je dnes zaškatulkovat strany mimo hlavní tradiční politický proud, zůstává nedávný výrok předsedkyně AfD Alice Weidelové o tom, že Hitler byl vlastně komunista.

Čekali jste nějako ostrou reakci českých komunistů? Neměli by čeští komunisté vyhlásit, že s AfD už nikdy nechtějí mít nic společného a žádat v Berlíně okamžitou omluvu? Nic takového se nestalo. A proč? Jednoduše proto, že ani tenhle „ústřel“ s Hitlerem-komunistou nemůže narušit spojenectví stran a hnutí, jež sice mají někdy úplně rozdílné názory preference, ale jedno, to naprosto základní, mají společné.

Co to je? Nikoliv ultrapravičáctví, ani populismus, ale příklon k teorii spiknutí. Jedině tak si mohou notovat komunisté s neonacisty, ultrapravičáci s ultralevičáky, bohatí s chudými. Bez ohledu na konkrétní politické názory jsou přesvědčeni, že svět, ve kterém žijeme, je řízen jakousi globální elitou, která plánuje nový světový pořádek. A tomuto zotročení lidstva je třeba se nějak postavit a „odhalit pravdu“.

Určitě není náhoda, že zatímco členové a příznivci dnešní administrativy Donalda Trumpa, německé AfD, rakouské FPÖ nebo české SPD mají někdy úplně opačné názory na historii i současnost, naprosto si notují například v hodnocení nedávné covidové pandemie. Shodují se zcela v tom, že vakcinace proti covidu byla nejen zbytečná, ale jednalo se možná i o prostředek k ovlivnění zdravotního a psychického stavu lidstva.

Předseda rakouské FPÖ Herbert Kickl byl v době covidové pandemie jedním z hlavních evropských „antivaxerů“ a vyznavačů covidových konspiračních teorií. Smysl očkování zpochybňovali současný ministr zdravotnictví USA Robert Kennedy i vedení AfD. A stejně tak kritizovala protiepidemická opatření i SPD. I současný slovenský premiér Robert Fico byl zarytým odpůrcem proticovidových opatření. 

Není to ten nejlepší důkaz toho, že hlavním spojovacím článkem stran, jejichž vedení si dnes tolik vzájemně rozumí, není nic jiného než představa nějakého konspiračního spiknutí?

Když se podívám na své dvě spolužačky, které létají na dovolenou na Maledivy a zároveň chodí na demonstrace hnutí Česko proti chudobě, i ony jsou zároveň zaryté „antivaxerky“  a zastánkyně názoru, že covid byl uměle vyvolán. Nejde ale jen o konspirační teorie související s covidem. Jde i o mnoho jiných konspirací, které spojují tyto strany a hnutí. Známá je třeba teorie AfD o plánované výměně obyvatelstva v Německu.

O určitém mentálním konspiračním spojenectví lidí ve vedení Trumpovy administrativy, rakouské AfD, německé FPÖ i mnoha s nimi spřízněných českých politiků svědčí i podobný konspirační slovník. Když Donald Trump oznámil, že zavede 25procentní cla na dovoz z EU, mluvil o Evropské unii jako o bloku, který „byl vytvořen, aby podváděl Spojené státy“. Americký prezident neřekl, kdo konkrétně za tímto údajným podvodem stál nebo stojí. Záměrně použil trpný rod.

Protože ve slovníku lidí jako Trump, Kickl či Weidelová se většinou nepojmenovávají konkrétní viníci. Ti, kteří vytvořili něco podle nich špatného, jsou většinou označováni jako „oni“. 

Rakouský publicita Walter Ötsch, který před 20 lety napsal knihu o bývalém vůdci FPÖ Jörgu Haiderovi, tvrdí, že jde o poměrně promyšlenou strategii, která v dnešních podmínkách přitahuje i ty voliče, kteří by jinak klasickou ultrapravici nebo jakékoli extremisty nevolili. Covidová pandemie, válka na Ukrajině, domácí inflace i konflikt v Gaze – z toho všeho se podle Ötsche vytváří ucelený příběh s jednoduchou spojovací linkou.

„Je to tvrzení o mezinárodní koordinaci,“ uvedl Ötsch. Zastánci této teorie, zastoupení mezi voliči ve všech zemích, jsou přesvědčeni o tom, že takzvané systémové strany jsou jen poslušnými vykonavateli této mezinárodní koordinace. A proto je třeba celý současný systém postavit na jiných základech a s jinými vůdci.

Někdo proto politiku, prosazovanou společně českými komunisty a SPD, německou AfD, Viktor Orbánem v Maďarsku, Ficem na Slovensku nebo Fratelli d'Italia v Itálii, označuje za protisystémovou. Jenže ani to zřejmě není trefný název. Tyto strany (většinou) neusilují (jako anarchisté) o rozbourání všech současných společenských vazeb. Jen v rámci různých konspiračních teorií razí myšlenku, že současný systém je zneužíván ve prospěch několika málo lidí, a je třeba ho proto restartovat.

Jenže jak tedy souhrnně nazvat strany s tímto programem a stylem politiky? Popravdě řečeno, sám nevím, jak přesně pojmenovat hnutí, které dnes nejen v Evropě hlásí myšlenku absolutní nedůvěry v to, co jsme si jako společnost vytvořili v posledních desetiletích. Hnutí nedůvěřivých? Příznivci konspirací? To nesedí. Nebo alespoň ne pro všechny.

Přitom ale jde, jak už bylo popsáno výše, o poměrně jednolitý blok, s trochou nadsázky srovnatelný s tím, jak ve druhé polovině 19. století vznikala v Evropě sociální demokracie. Společenská poptávka v době průmyslové revoluce vytvořila sociálně demokratické hnutí. Dnes, ať už si o důvodech myslíme cokoliv, vzniká podobný politický monolit, ovšem zastupující voliče, kteří si právem, či neprávem nechali vnutit myšlenku jakési celosvětové konspirace a nutnosti nedůvěry ke všem a ke všemu.

Příznivci této myšlenky jsou pak konfrontování s těmi, kdo přece jen mají stále určitou důvěru v to, že současný společenský systém není řízen skrytými elitami, a člověk by měl mít alespoň elementární důvěru v instituce tímto systémem vytvořené.

Jakkoliv to může znít divně, dnes se politický boj odehrává přesně v těchto intencích. Otázky jako migrace nebo Green Deal s tím sice také souvisejí, ale v poměru k té základní otázce jsou až podružné. Ta hlavní otázka totiž zní: Věříš, nebo nevěříš? Myslíš si, že nějakou udržitelnou budoucnost nám zajistí s drobnými kosmetickými úpravami současný systém, nebo je třeba ho nahradit jiným?

Ti, kdo chtějí zastavit nástup politiků jako jsou Donald Trump, Alice Weidelová nebo Herbert Kickl by každopádně měli urychleně přemýšlet, jak politiku svých protivníků souhrnně nazvat a jak se vůči ní vymezit, podobně jako se kdysi vymezovala pravici proti levici. 

Žádná obvinění z extremismu, neonacismu, ultrapravičáctví či populismu nepomohou. Nejsou pro celý blok těchto stran, tvořených dnes jak neonacisty, tak komunisty, bohatými i chudými, příjemci dotací i jejich odpůrci, pravdivá ani věrohodná.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.