Jaderné zbraně na východě Evropy? USA zvažují, že rozšíří atomovou ochranu

Diskuse o rozšíření programu NATO Nuclear Sharing - sdílení jaderných zbraní - probíhají už několik let. Ruská blamáž na Ukrajině, rozmístění ruských jaderných zbraní v Bělorusku a opakované Putinovy narážky na jaderný arzenál Kremlu vytvořily v Evropě – zejména na jejím východním křídle – značnou poptávku po pevnějších bezpečnostních zárukách.

S tím, jak Donald Trump přesouvá těžiště americké vojenské přítomnosti do Indopacifiku, logicky se nabízí přemýšlet o mezerách v kontinentální obraně. Rozšíření tzv. nuclear sharingu se tak jeví jako způsob, jak tyto obavy tlumit. A to nikoliv ústupem od závazků, ale naopak jejich prohloubením v jaderné rovině.

Důležité je přitom rozlišovat, o čem přesně se mluví. Program NATO Nuclear Sharing v současnosti zahrnuje šest zemí (Belgii, Německo, Itálii, Nizozemsko, Turecko a Velkou Británii), které mohou na svém území hostit americké taktické jaderné bomby a jejichž piloti jsou vycvičeni k jejich případnému nasazení.

Francie mezitím spustila vlastní paralelní iniciativu, ke které přistoupilo devět zemí. Na první pohled se může zdát, že Paříž a Washington si chtějí konkurovat. Podle analytika Břízy je to ale zásadní omyl.

Než se pustíme na rovinu spekulací, je třeba zdůraznit, že FT píše o tom, že USA mohou být otevřeny rozšíření nuclear sharingu. Tedy ne, že ho nabízí. I přes to, může to být znatelný a skutečný posun?

Je to posun, protože Polsko opakovaně žádalo Spojené státy o zapojení do NATO Nuclear Sharing. A Washington na tyto žádosti neodpovídal, ponechával je bez reakce. Teď je vidět, že minimálně v interních debatách to nachází určité pole pochopení. To je důležité.

Jsou za tím čtyři důvody. Zaprvé přetrvávající bezpečnostní obavy z  Ruska po invazi na Ukrajinu. Za druhé rozmístění ruských jaderných zbraní v Bělorusku. Za třetí – a to je klíčové – samotná skutečnost, že tato diskuse probíhá, je signálem pro východní členy NATO, že americký bezpečnostní závazek platí. A za čtvrté snaha rozptýlit obavy evropských spojenců z možného omezení americké konvenční vojenské přítomnosti v  Evropě.

Co by rozšíření v praxi obnášelo? Jaké jsou podmínky vstupu?

Jsou dva typy podmínek – politické a technické. Politická podmínka je primární: Washington musí žádost konkrétního státu odsouhlasit. Ale vedle toho existují i technické požadavky. Stát musí mít adekvátní nosič – tedy letoun způsobilý nést taktické jaderné zbraně. Do budoucna je tím relevantním nosičem F-35, který lze k tomuto účelu uzpůsobit. Polsko F-35 pořizuje, takže by tuto podmínku splňovalo.

Pak jsou tu další aspekty – uskladnění zbraní, bezpečnostní perimetry, protiletadlová obrana, detekční prostředky. To vše by řešila americká strana sama, za součinnosti hostitelské země.

Zmínil jste F-35. Znamená to, že by se hypoteticky mohla programu účastnit i Česká republika?

Ano. Tím, že jsme se rozhodli pro F-35, tak hypoteticky – kdybychom chtěli a kdyby to bylo politicky žádoucí u nás i ve Spojených státech a zbytku NATO – bychom se tohoto programu mohli zúčastnit. Je to technicky otevřená cesta. Politicky je to u nás samozřejmě jiná otázka.

FT zmiňuje kromě Polska také pobaltské státy. Jsou realistickými kandidáty?

Má to svoji logiku, ale technické překážky jsou tam podstatně větší než u Polska. Pobaltské státy nemají vlastní stíhací letectvo – a tedy ani nosič jaderné zbraně. Vzdušný prostor tam zajišťuje NATO v rámci air policingu, kterého se účastní i spojenecké stroje včetně českých Gripenů. Navíc by to bylo ještě citlivější téma vůči Rusku, vzhledem k historii těchto zemí jako součástí Sovětského svazu.

Pravděpodobnost tedy směřuje jednoznačně k Polsku. A pak by připadaly v úvahu severské státy NATO.

Třeba Finsko nebo Norsko?

Finsko má logiku, protože pořizuje letouny, které by mohly být uzpůsobeny jako nosiče taktických jaderných zbraní. Podobně Švédsko či Norsko – ostatně Norsko přistoupilo k francouzské iniciativě, takže by hypoteticky mohlo být alternativou i v rámci amerického programu. Obecně platí: klíčovým kritériem je způsobilý nosič a politická vůle na obou stranách.

Devět zemí včetně Polska přistoupilo k francouzské iniciativě. Nenabídl Macron totéž dřív než Američané?

Ne. Rozdíl je poměrně velký. Francie nabízí tři úrovně spolupráce: konzultace, společná cvičení a rozmístění francouzských taktických jaderných zbraní na území hostitelské země. Ale klíčový rozdíl je v tom, že nosiče by byly francouzské – na území hostitelského státu by operovaly francouzské Rafale. A Elysejský palác si vyhrazuje právo veta na veškeré akty. Hostitelský stát by nespolurozhodoval o použití zbraní.

NATO Nuclear Sharing naproti tomu stojí na spolupráci a komunikaci Spojených států s hostitelskou zemí. Nosič taktické jaderné zbraně je v majetku té hostitelské země. Rozhodnutí o použití by bylo v kompetenci obou států. Takže forma amerického nuclear sharingu je hlubší a dává hostitelské zemi větší míru důvěry a spoluzodpovědnosti.

FT naznačuje, že Washington tím chce kompenzovat stahování konvenčních sil z Evropy. Je to důvěryhodná náhrada?

USA již rozhodly o snížení počtu vojáků v Německu. Trend je jasný – Spojené státy potřebují odlehčit v Evropě, protože těžiště se přesouvá do Indopacifiku. My jim v tom musíme pomoct a na té trajektorii jsme: do budoucna bychom se z velké části měli bez amerických konvenčních jednotek obejít.

Ale bez čeho se neobejdeme, jsou americké jaderné zbraně, respektive americký jaderný deštník. A Spojené státy nikdy nenaznačily, že by ho měly omezit. Takže tato diskuse je velmi pozitivní – a je pozitivní i pro Evropu.

Co by byla konkrétní výhoda rozšíření na více států? Nestačilo by prostě přidat zbraně na stávající základny?

Padají i takové názory, ale odpověď je jasná: diverzifikace, decentralizace, rozptyl. A konečně přiblížení taktických jaderných zbraní k východní hranici NATO. To také hraje roli – dosah a rychlost případného nasazení. Čím více míst, tím těžší je celý systém zničit nebo paralyzovat jediným úderem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.