KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Není to tak dávno, co byl Sergej Lavrov považován za člověka téměř na odpis. Sice stále zůstával v čele ruského ministerstva zahraničí, ale přeci jen v trojici s Jurijem Ušakovem a Kirillem Dmtrijevem byl považován za toho „třetího“. Zvláště u Kirilla Dmitrijeva se mluvilo o nové hvězdě ruské zahraniční politiky. Jenže v poslední době se zdá, že se Sergej Lavrov vrátil zpět na výsluní.
Důvody návratu staré sovětské školy diplomacie, kterou Sergej Lavrov, ale i Jurij Ušakov představují, lze pravděpodobně hledat ve změně ruské zahraniční politiky celkově. Před rokem se ruská politika nesla ve znamení schůzky Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem v Anchorage.
Rusové vnímali schůzku jako definitivní potvrzení své náležitosti k první lize světové geopolitiky. Vyhodnotili si přitom, že optimálním přístupem k americkému prezidentovi není ani tak politika, jako spíše obchodní dohody. V tomto směru představoval Kirill Dmitrijev téměř ideální postavu. Absolvent Stanfordu a MBA na Harvardu se zkušenostmi z amerických investičních bank a společností měl všechny předpoklady pro tento obchodní přístup.
Ostatně i Donald Trump na podobný tón slyšel, když do Moskvy posílal Steva Witkoffa a Jareda Kushnera, kteří byli politikou nepolíbení a o problematice ruské války proti Ukrajině nevěděli vůbec nic. Dmitrijev mluvil o masivních dohodách s USA, ať se jednalo o tunel mezi Aljaškou a Ruskem, těžbu surovin či další megalomanské akce. Jenže postupně se ukázalo, že jde o Dmitrijevem tolik oblíbené vzdušné zámky, zatímco realita je výrazně skromnější.
Duch Anchorage vyprchal
Postupně se také ukázalo, že ony „dohody z Anchorage“, na které se ruští představitelé tolik odkazovali, americká strana vnímá odlišně. Ruská představa, že to, co si dohodli Putin s Trumpem, Spojené státy Ukrajině a Evropě nadiktují, aniž by se musely zajímat o jejich názor, vzala zasvé. Navíc došlo i ke změně na americké straně. Oproti dřívější době je stále více slyšet ministra zahraničí Marca Rubia, který vůči Rusku zastává výrazně odměřenější postoj než Witkoff.
Ruští představitelé se pak netajili tím, že jsou z daného vývoje rozčarovaní, a několikrát zmiňovali i „vyprchání ducha Anchorage“. Ve skutečnosti se ale jednalo o ruské zklamání z toho, že nedosáhnou podřízení Ukrajiny jednáním s USA.
Sergej Lavrov je pro podobnou změnu nálady vhodnější než obchodně zaměřený Dmitrijev. Lavrov je klasickým pokračovatelem sovětské a ruské diplomatické školy, která se vyznačuje neústupností. Jejím cílem není ani tak dohoda, jako spíš porážka partnera v dialogu.
Lavrov tak opět zaujal vůči USA skutečně silně kritický a konfrontační tón. Z Donalda Trumpa najednou nebyl onen oblíbený partner, ale spíše nespolehlivý člověk, který nedrží slovo. Takový pohled zapadá do narativu o věrolomném Západu, který porušil svůj slib nerozšiřovat NATO, čímž donutil Putina napadnout Ukrajinu. Lavrov přitom tento postoj nikdy nezměnil, jen v době „komerčního“ období vztahů nebyl tolik slyšet.
Návrat válečného štváče
Poslední Lavrovovo vyjádření k válce proti Ukrajině potvrdilo ruskou neochotu k jednání. Ruský ministr zahraničí odmítl jakékoli zmrazení konfliktu s tím, že musí „porazit nacismus“. Lavrov se tím vrátil k sovětskému stylu označování za nacistu kohokoli, kdo je proti nim. Zároveň tím dal najevo, že Rusko ve válce hodlá pokračovat a že žádná jednání nepřipadají v úvahu. Že toto vnímání není zcela od věci, ukázaly i akciové trhy v Rusku, které zaznamenaly pokles o téměř deset procent během tří dní. Pozorovatelé se přitom shodli, že právě geopolitika byla hlavním důvodem tohoto poklesu.
Konfrontační tón a znovuobjevení Sergeje Lavrova má i dopady dovnitř Ruska. Od jara je možné sledovat zesilující hlasy vybízející k ukončení konfliktu, popřípadě přímo zpochybňující Vladimira Putina.
To je v kontextu blížících se voleb do Státní dumy, které se navíc v tomto roce točí kolem osoby ruského prezidenta, více než nebezpečné. I proto došlo k odstranění jediné strany, která volala po míru, tedy Jabloka. Tyto nálady jsou patrné i z průzkumů veřejného mínění.
Pro Kreml je zostření hrozby vnějšího nepřítele ideální příležitostí odvést pozornost od vnitřních problémů. A ostatně Putinova návštěva sporných Kurilských ostrovů neměla za cíl nic jiného než vyvolat geopolitické napětí.
Lavrovův návrat do první řady ruské zahraniční politiky lze tedy vnímat jako snahu o posílení konfrontačního tónu ve světle klesajícího nadšení pro válku. Válka proti Ukrajině je přitom Putinovým osobním projektem. A pokles její popularity se tak může obrátit i proti němu. A pro konfrontaci je Sergej Lavrov stále z ruského pohledu neocenitelný.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. A bude vám jasné, čeho se Putin bojí. Díky.
